Fontána [The Fountain] - 60%

Darren Aronofsky (Pi, Requiem za sen) se tento film snažil natočit mnoho let (s Bradem Pittem a Cate Blanchettovou). A nyní je konečně tady, i když ne zcela v původní zamýšlené podobě, s jiným obsazením a s trochu nižším rozpočtem.

Nyní by měl následovat stručný popis děje, ale to není dost dobře možné. Řekněme, že sledujeme tři příběhy, které se odehrávají v roce 1500, 2000 a 2500, přičemž ve všech třech hrají Hugh Jackman a Rachel Weiszová postavy, které se stejně (nebo velmi podobně) jmenují. V roce 1500 španělská královna vyslala svého konkvistadora, aby našel strom věčného života. V roce 2000 se doktor snaží najít lék na nádor své milované ženy. V roce 2500 letí plešatý muž s usychajícím stromem v průhledné kouli vesmírem k vzdálené mlhovině a občas se mu zjevuje duch ženy.

Tyto tři dějové linie se během filmu mnohokrát prolínají, často několikrát během jedné scény!

Nejjednodušší interpretace samozřejmě zní, že je to sci-fi (nebo aspoň pohádka), že v roce 1500 Jackman našel strom věčného života a následně žije 1000 let. Je ovšem mnoho jiných možných interpretací, včetně té, že se to všechno odehrává pouze v současnosti a "minulost" i "budoucnost" jsou jen citace z knihy, kterou Weiszová píše. Například.



Fontána je film, u kterého nebude nouze o naprosto extrémní názory. Někteří budou tvrdit, že jde o film tisíciletí, jiní budou mít legraci z toho, jak strašně nepodařené to celé je. Nijak "objektivně" výsledek hodnotit nelze, protože není jasné, co tím vlastně mělo být řečeno. Dělal jsem k filmu titulky a věřte mi, že jsem například velmi dlouho a úporně přemýšlel nad tím, jak přeložit slovo "awe", aby třikrát opakovaný citát "Death is the road to awe" působil v češtině stejně tak, jak jsem si myslel, že má podle tvůrců působit v originále.

Osobně Aronofského obdivuji. Já bych se neodvážil natočit například seriózně míněnou scénu, ve které plešatý Hugh Jackman zenově medituje ve vznášející se kouli, plující vesmírem. Přesto taková scéna ve filmu je a nesmál jsem se při ní.

Film nebyl vyloženě drahý, ale je se v něm na co dívat díky některým velmi originálním nápadům, ať už vizuálním nebo třeba zvukovým (soundtrack Clinta Mansella a Kronos Quartetu je naprosto unikátní a nepřeslechnutelný). Je také velmi dobře patrné (i když neznáte anabázi vzniku tohoto filmu), že tvůrcům velice záleželo na tom, co natáčejí, a že do filmu dávali opravdu všechno co mohli. Což ale nic neříká o kvalitě výsledku, že?

Každopádně, i díky sympaticky střídmé délce, se rozhodně u Fontány nebudete nudit a rozhodně si po ní budete mít o čem povídat. A pokud jste zamilovaní, budete možná mít velice povznášející pocit, jako kdyby to najednou všechno dávalo smysl.

P.S: Zrovna nejsem zamilovaný a sháním byt. Nevíte o něčem?

Máme víc času, než jsme mysleli!

Tedy aspoň podle odpočtu na Oscar.com:

Oscary 2007

Neděle 25. února, krátce po 18. hodině. Do začátku Oscarů zbývá osm hodin. Já, Tomáš Baldýnský a Saša Michailidis sedíme v Budapešti v centrále HBO a připravujeme se na překlad a komentář, což bude probíhat v reálném čase (asi do 6 hodin ráno).

V Palace Cinemas Slovanský dům probíhá od 22:00 masová akce, v rámci které bude přenos vysílán (v několika sálech současně).

Jsme si vědomi zodpovědnosti a rozhodli jsme se neponechat nic náhodě:



Při přípravě využíváme nejmodernější techniku, tj. všichni tři máme v Google Docs otevřen stejný dokument a všichni současně ho editujeme. Takže sedíme v Budapešti, jeden metr od sebe, a všichni současně editujeme dokument, který se nachází na serveru někde na druhé straně světa. Dobrá sci-fi, ne?

Podle Tomáše by měl vyhrát nejlepší film Faunův labyrint, ale bohužel nebyl nominován. Ale taky prý "nebude nasranej" když to bude Malá Miss Sunshine nebo Skrytá identita.

Sašovi je to jedno, ale kdyby viděl Malou Miss Sunshine, tak by prý asi chtěl, aby vyhrála.

A já ani nevím, co je nominováno, a koukám na nějaké vtipné lesbické hlášky Ellen DeGeneresové.

Dopisy z Iwodžimy [Letters from Iwo Jima] - 80%

Clint Eastwood provedl velice zajímavou věc. Těsně po svém válečném filmu Vlajky našich otců (respektive současně s ním) natočil film, který se na tutéž bitvu dívá z druhé strany - z pohledu Japonců.

Film vznikl podle neodeslaných dopisů, které byly před několika lety na Iwodžimě nalezeny. Hrají v něm Japonci, celý film je v japonštině a na rozdíl od "Vlajek" se zabývá téměř stoprocentně samotnou bitvou (jen s pár flashbacky do dřívějších osudů jeho hrdinů).



V hlavní roli generála Kuribajašiho uvidíme Kena Watanabeho (např. Poslední samuraj). Tento profesionál a vlastenec, před válkou pobývající v USA, má ostrov ubránit, i když je jasné, že hlavní stan nepošle žádné posily a je jen otázkou času, kdy budou všichni obránci vyhlazeni.

Z čistě filmařského hlediska jsou "Dopisy" o něco lepší než "Vlajky", protože jejich silný příběh není rozmělňován tím, "co bylo potom". O něco zajímavější je i námět, protože Američané jsou až na pár výjimek ve filmu zobrazováni jen jako "anonymní nepřátelská masa", podobně jako Japonci ve většině amerických válečných filmů (a koneckonců i ve "Vlajkách"). Ve filmu, režírovaném stoprocentním Američanem, je to neočekávané.

Vzhledem k tomu, že "Dopisy" mají u kritiky o něco větší úspěch, než "Vlajky", Warner Bros. se rozhodli uvést je v českých kinech dříve (tj. v opačném pořadí, než byly filmy natočeny a uvedeny v USA). Netvrdím, že je k vychutnání jednoho filmu nutné vidět druhý, ale pokud chcete vidět oba, přece jen za lepší pořadí považuji to původní - už proto, že "Dopisy" začínají stejným záběrem, kterým končí "Vlajky".

Vlajky našich otců [Flags of our Fathers] - 80%

I když se o Druhou světovou válku moc nezajímáte (jako já), pravděpodobně jste někdy viděli slavnou fotografii, na které několik amerických vojáků vztyčuje americkou vlajku.

Jde o vlajku nad japonským ostrovem Iwodžima, který Američané dobyli ke konci války. Šlo o malý ostrov s velkou horou, který měl velký strategický význam. Američané na něj zaútočili s velkou přesilou, ovšem Japonci ho bránili velmi chytře a podlehli až poté, co způsobili Američanům velké ztráty.



Ve filmu Clinta Eastwooda se prolínají dvě dějové linie. Jednak vzpomínky na samotnou bitvu, jednak osudy mužů, kteří byli na oné slavné fotografii a byli okamžitě po jejím pořízení použiti pro propagandistické účely. Vláda je vozila po celých Spojených státech a oni měli přesvědčovat lidi, aby finančně podporovali válku.

Dozvíte se spoustu zajímavostí (například, že ti, kteří byli vozeni po USA, nebyli přesně titíž, kteří opravdu byli na fotce, nebo že fotka vznikla až při vztyčování druhé vlajky), nicméně samotná bitva je divácky vděčnější a působivější téma.

Vzhledem k jeho pokročilému věku je ale překvapivé, jak dobré filmy Eastwood stále natáčí a jak dobře rozumí současné filmové řeči. Dokáže vytlouct dobré herecké výkony i z lidí, od kterých byste to nečekali (Ryan Philippe) a bezchybně zvládá velké válečné scény s mnoha triky. Film svým jemným tónováním poněkud připomíná Vojína Ryana (producentem byl Spielberg).

Škoda, že film nebyl trochu kratší. Závěrečné minuty, ve kterých se dosti zdlouhavě dozvídáme, co který z "hrdinů" dělal následující desítky let, už opravdu nejsou moc zajímavé...

Hannibal: Zrození [Hannibal Rising] - 20%

No tak tohle tedy opravdu ne! Anthonymu Hopkinsovi už se nechtělo, takže se producenti rozhodli natočit prequel a vysvětlit nám, jak k tomu vlastně došlo, že se Hannibal Lecter chová tak trochu... nenormálně.

To bylo tak: Lecterovi měli zámek v Litvě, ale pak přišel rok 1944 a německá i ruská vojska. V nastalém zmatku jsou Lecterovi rodiče zabiti a Hannibalova mladší sestra Míša snědena.

O osm let později.

Z malého Hannibala vyroste démonický teenager (Gaspard Ulliel), který uprchne z internátu, přes půl Evropy se dostane do Francie a zde začne bydlet u šikmooké manželky svého zesnulého strýce. Zbytek filmu pak věnuje tomu, aby ošklivým způsobem zabil celou tu partu vojáků, co mu snědla sestru.



Film režíroval Peter Webber, který předtím natočil Dívku s perlou. Ta se vyznačovala tím, že se v ní všichni chovali tiše a odměřeně. To Webberovi šlo. V Hannibalovi se mají každou chvíli na plátně objevit hlasité emoce a občas dokonce akční scény - ani jedno z toho Webberovi vůbec nejde. Když k tomu připočteme velmi slabý scénář Thomase Harrise (podle jeho vlastní knihy, respektive psaný současně s knihou) a strašlivě trapné dialogy, výsledek je velmi špatný. Kdyby byl ještě o trochu horší, byl by vtipný. Takhle je ale především nudný a vtipný je jenom občas. Například když se ke konci filmu, když už je divák téměř v komatu, objeví Marek Vašut jako lodní kapitán, jen proto, aby byl během tří sekund podřezán (většina filmu se natáčela u nás).

K dalším zábavným elementům patří strašné přízvuky úplně všech herců nebo seznam pasažérů, kteří přijeli vlakem z Francie přes Rusko do Litvy, který je v angličtině!

I kdyby ale byl dobře zrežírován, stejně by tento film ani vzdáleně nevysvětloval, jak z tohoto narušeného chlapce, toužícího po odvetě, mohl vyrůst Anthony Hopkins, hodující na lidských játrech s fazolkami a chianti.

Občan Pes [Mah Nakorn / Citizen Dog] - 80%

Zatím zdaleka nejlepší thajský film, jaký jsem viděl (z těch asi tří, co jsem v životě viděl). Šílená pestrobarevná kolekce naivistických bizarních scének a písniček. Je zapotřebí pár příkladů:


Třeba: Hrdina náhodou přišel v konzervárně o prst a ten se dostal do rybí konzervy. Takže hrdina začne chodit po obchodech a poslouchá, jestli se z některé konzervy neozývá jeho prst. Nakonec ho najde a nasadí si ho zpátky na ruku. Prst ovšem klepe jinak, než jeho původní prst. Něco není v pořádku a hrdina zkutečně záhy objevuje kolegu, který také přišel o prst a nyní má jeho. Vše se vysvětlí a oba si vrátí své prsty.

Nebo: Jednoho dne začnou z nebe pršet červené motocyklové přilby, jedna z nich zabije hrdinova kamaráda taxikáře, ale on je na svou práci tak zvyklý, že dál taxikaří - jako zombie.



Celý film se vpodstatě skládá z podobných minihistorek, které jsou spojeny chatrným příběhem o lásce. Půvab filmu spočívá v tom, že se nad podivností oněch historek téměř nikdo nepozastavuje a jsou prostě akceptovány jako součást života. Je bohužel pravda, že když vám dojde, že film funguje tímto způsobem, další a další šílené historky už nemají takové kouzlo, jako ty první. A některé pasáže, týkající se lásky hlavních hrdinů už jsou ke konci filmu trochu nudné.

Ve filmu je pochopitelně spousta digitálních triků a manipulací, které zdaleka nevypadají realisticky, ale to je do jisté míry jejich pointa. Celé mi to velmi připomínalo Amélii z Montmartru, a to nikdy není na škodu.

P.S: Neumím thajsky, ale české titulky mi místy přišly poněkud zvláštní, jako kdyby v nich chyběla nějaká pointa, kterou scéna v tu chvíli měla mít. Český titulek "Společnost Greenhouse Effect způsobuje globální oteplování" asi není v pořádku...

Past na žraloka [Shark Bait / The Reef] - 20%

Americko-korejský počítačem animovaný film, který neuvěřitelně brutálním způsobem vykrádá Hledá se Nemo a Příběh žraloka.



Je to příběh rybičky, která se zamiluje do jiné rybičky, ale je tam zlý žralok a legrační žoužel atd. atd... Nic originálního, ale on ani Nemo neměl bůhvíjak originální námět.

Je ovšem doslova šokující, jak strašný je film po animační stránce. Když jsem viděl scénu "žralok je nabírán do rybářské sítě" nebo "mrož dovádí na mořském dně, ale přitom se pohybuje jako na souši", připomnělo mi to experimenty někoho, kdo si před třemi dny ukradl svůj první animační program a teď se kamarádům chlubí, co dokázal (s cizími modely). Vzhled rybiček ujde (byť je většinou vykradený), ale animace a pohyb kamery jsou neuvěřitelně strašné a myslím, že jsem v žádném filmu v našich kinech zatím nikdy tak strašnou 3D animaci neviděl. Nikdy. Včetně prvního Trávníkáře.

300: Bitva u Thermopyl [300] - 80%

Historický film o bitvě 300 odvážných Sparťanů, vedených králem Leonidasem, kteří odrazili (téměř) nájezd milionové perské armády při bitvě u Termopyl někdy před 2500 lety. Jde o velmi, velmi volnou adaptaci historických událostí (o žádných Termopylách nepadne v průběhu filmu jediná zmínka), ve které nejde ani tak o dějiny, jako o comicsovou předlohu, podle které film vznikl.

Tomu odpovídá i maximální vizuální stylizace. Naprostá většina filmu byla natočena pomocí virtuálních kulis v prázdném studiu (viz Sin City), záběry jsou extrémně tónované s přebuzeným kontrastem, kamera každou chvíli zpomaluje nebo zrychluje a kostýmy i zbraně jsou záměrně nerealistické, ovšem superpůsobivé. Například tohle není žádná plakátová fotomontáž, nýbrž opravdu normální políčko z filmu:



Na trailer jsem se díval snad stokrát a musím bohužel konstatovat, že samotný film není tak precizně stylizovaný a bezchybně choreografovaný. Na druhou stranu mě tento film naplňuje velkou nadějí a očekáváním. Podle mého názoru zde jsme svědky zrodu něčeho zásadně nového, co je zatím v plenkách, má to mouchy, ale můžou z toho vzejít naprosto zásadní změny ve filmové produkci všeho, čemu se říká "výpravné filmy". Příkladem toho, jak dobře to může fungovat, jsou například všechny záběry v onom traileru.

"300" je teprve druhým filmem režiséra Zacka Snydera. Prvním byl remake Úsvitu mrtvých, ze kterého jsem byl bezmezně nadšený. "300" není tak dobrý film, nejsem z něj tolik nadšený, ale opravdu Snyderovi držím palce a oceňuji odvahu, s jakou natočil tenhle film, ve kterém jsou všechny ty plamenné proslovy, lesknoucí se svaly a vzduchem létající usekané končetiny myšleny naprosto vážně, bez jakéhokoliv "chápavého pomrkávání na diváka", a přesto v 99% případů výsledek není nechtěně vtipný. Možná hapruje tempo, možná je sem tam něco nekonzistentní, ale nemůžeme říct, že by něco bylo k smíchu, když to k smíchu být nemělo.



Jedna věc, která mi ovšem přišla zásadně slabá, je hudba. Nevím, jestli je to nezkušenost Tylera Batese, nebo to bylo přání řežiséra, ale většina scén "krvavého baletu" v tomto filmu si podle mě zasloužila operní (nebo aspoň zimmerovský) hudební doprovod s monumentálními hudebními motivy. Místo toho většinu bojových scén provází jen jakési ambientní hučení nebo mlácení do bubnů. Až budu mít film na DVD, zkusím si k němu cvičně pustit soundtrack z Gladiátora a vsadil bych se, že se mi výsledek bude zamlouvat víc.

Kvaska - 40%

(Ze stránky distributora:) Hlavní hrdina příběhu Micky (Tomsa) se ocitne ne svou vinou ve vězení. Při životě ho drží jen jeho velká láska k muzikálové hvězdě Karin (Vondráčková). Aby se s ní mohl seznámit, rozhodne se zúčastnit vypsaného konkurzu na nový muzikál a uteče z vězení. Kuriózním způsobem se mu nakonec povede jak utéct, tak projít celým konkurzem. Konečně se seznamuje s Karin a na vlastní kůži zažívá muzikálový dril. Den premiéry se blíží a policie je Mickymu na stopě. Když se ale dají dohromady ty správné ingredience a nechají se dostatečně uležet, vznikne KVASKA a na tu je i policie krátká.....

Musím uznat, že ačkoliv nejsem velkým fanouškem Daniela Landy, jeho hudba a písničky ve filmu Kvaska jsou velmi kvalitní a asi by se mi dost líbily v nějakém zásadně jiném filmu. Také se musí nechat, že Mirjam Landová poměrně řemeslně slušně režíruje muzikálová čísla: I když spíše ta, jejichž jevištní nácvik v divadle vidíme (těch je většina), než ta, která se mají odehrávat jakoby v rámci příběhu (jde o podobný přístup jako u Dreamgirls: Některé songy posunují děj, jiné jsou jeho součástí).



Scénář je velmi standardní záležitost o tom, jak láska a přátelství zvítězí nad... nad policií? Bohužel režie je dost hrozná a především díky ní není jasné, co je myšleno vážně, co je satira muzikálových poměrů, co je čistokrevná parodie a co je Rocky Horror Show. Některé zábavné scény se střídaly s pláčem Lucie Vondráčkové, což mě dost znervózňovalo. Pokud to náhodou bylo všechno míněno vážně a pouze to mělo být stylizované (například jako Luhrmannův Romeo a Julie), pak jde o jeden z nejhorších filmů posledních let.

Pokud akceptuji, že něco z toho bylo záměrně nepodařené a parodovalo to jiné muzikály, pak se Kvaska dá brát o něco shovívavěji, byť jde v takovém případě o divoce nekonzistentní film. A bohužel, značná část nehudebních scén (kterých je většina) je jako z nějaké hodně špatné telenovely. Upřímně doufám, že občas jde o úmyslnou vtipnou trapnost, ale dělalo mi problémy ty hranice rozlišit.

Každopádně, místo návštěvy kina bych si v tomto případě vystačil se soundtrackem a dvěma - třemi videoklipy z filmu.

Rande měsíce [Employee of the Month] - 60%

Láska mezi plnými regály

Super Club je (neexistující) americký supermegahypermarket s omezeným členstvím (něco jako náš řetězec Makro). Připomíná spíše hangár plný mnohapatrových přepravek, na kterých se válí zboží, zabalené ve velkoobchodních krabicích. Působí to depresivně až strašidelně.

A tady pracuje Zack (Dane Cook) jako “box boy” - stará se o přepravní krabice a měl by snít o tom, že to jednoho dne dotáhne až na pokladního. Ale jemu je to fuk, svou práci nenávidí a většinu směny profláká s podobně flegmatickými kolegy.

Drama začne ve chvíli, kdy do obchodu nastoupí nová půvabná pokladní Amy (Jessica Simpsonová), o které se proslýchá, že ráda souloží s nejlepšími zaměstnanci. Zackovi se Amy líbí, ale vypadá to, že zaměstancem měsíce bude (opět) nesympatický Vince (Dax Shepard). Zack je ale ochoten pro lásku (respektive pro soulož) riskovat.



Ve svých nejlepších okamžicích film Rande měsíce připomíná výbornou “korporátní” komedii Office Space (odmítám používat její ultradementní český název Maléry pana Šikuly). Jeho satirický pohled na šílenou hierarchii hypermarketového minisvěta je občas patřičně řízný.

Většina rolí je obsazena slušnými komiky (byť nepříliš známými), ale scénář jim nedovoluje dát svým postavám hloubku. Poslední část filmu se pak nepříjemně zvrhne v naprosto klasickou romantickou komedii plnou těch nejhloupějších klišé. Výsledkem je tedy pouze “komedie, která neurazí a místy není úplně blbá”.

Ci 60% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)

Černé vánoce [Black Christmas] - 20%

Halloween a Pátek třinácteho na Štědrý den

Brutální psychopatický vrah, který utekl o vánocích z vězení převlečený za Santa Clause. Nic netušící parta hloupých děvčat, která spolu slaví vánoce. 85 minut nepopsatelného teroru...

Plusy: Celkem asi minuta brutálních záběrů (většinou oční bulvy mimo oční důlky, případně v cizích ústech), občas nápaditá hudba, hororově využívající vánoční motivy (poslední kompozice nedávno zesnulé Shirley Walkerové).

Mínusy: Všechno ostatní. Netušil jsem, že dnes, po čtyřech dílech Scary Movie, je někdo schopen natočit zcela vážně míněný horor o tom, jak šílenec v domě vraždí mladá děvčata. Kromě těch pár sekund explicitní brutality není ve filmu naprosto nic, co by diváka probudilo z letargie. 95 procent děje se odehrává v normálním nestrašidelném zšeřelém domě, ve kterém se děvčata dohadují, zda není něco zvláštního na tom, že jedna po druhé někam mizí a z jejich mobilů telefonuje někdo se strašidelným psychopatickým hlasem. Děvčata přitom ani nejsou příliš hezká a vzhledem k ročnímu období se v průběhu filmu dostatečně neobnaží.

Film Black Christmas z roku 1974 je údajně zásadním dílem, které dalo vzniknout celému podžánru hororových vyvražďovaček. I kdyby to byla pravda, nepřipadá mi to jako důvod, proč natáčet o více než 30 let později jeho remake.

Ci 20% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)

Ghost Rider - 40%

Tento film je bohužel typickým příkladem toho, jak se nemají natáčet comicsové filmy. Naštěstí je natolik nepodařený, že je (hlavně ve druhé polovině) místy docela legrační a po novinářské projekci dokonce několik lidí tleskalo (ale mysleli to jinak, než by si tvůrci filmu přáli).

Nicolas Cage hraje motocyklového kaskadéra, jehož duše propadne Mefistofelovi (Peter Fonda) podle velmi pofidérní smlouvy. Cage musí pro Fondu najít a zlikvidovat nějakého Blackhearta, Mefistofelova syna (v comicsu to prý dává smysl, ve filmu moc ne).

Mark Steven Johnson se snaží filmu dát atmosféru Vrány a je buď smutné nebo hrozně legrační, jak se mu to naprosto vůbec nedaří - což je překvapivé, protože jeho Daredevil mi připadal velmi slušný a atmosférický.




Nicolas Cage ve filmu hraje proto, že Ghost Ridera miluje, ale to nic nemění na tom, že se do role prokletého kaskadéra typově naprosto nehodí.

Někdy v polovině filmu (ano, až v polovině) se ovšem Johnny začne konečně proměňovat v Ghost Ridera, tj. v hořící kostru v kožené bundě na pekelné hořící motorce. V tu chvíli to konečně přestane být nuda a začne to být slušná legrace, protože hořící kostra v bundě nevypadá ve filmu zdaleka tak cool jako na comicsových obrázcích a působí značně trapně.

Ghost Rider se také může pochlubit nejtrapnějšími nadpřirozenými záporáky od Blade 3. Ten prostřední na konci zfialoví, rozpaží a hlubokým hlasem řekne "Mé jméno jest Legie, neboť je nás... mnoho!"



Kdyby byl celý film tak nepodařený jako jeho druhá polovina, byl by Ghost Rider kultovní podívanou. Takhle je to jenom půlka nudy a půlka kultovně nepodařené podívané.

Atentát v Ambassadoru [Bobby] - 60%

Bobby z originálního názvu je senátor a pravděpodobný příští prezident USA Robert F. Kennedy. Ambassador z českého názvu je hotel, ve kterém byl tento Kennedy v roce 1968 zastřelen.

Film (napsaný a režírovaný Emiliem Estevezem) se ale ani v nejmenším nepodobá Stoneovu JFK a vraždě jako takové se téměř nevěnuje. Sledujeme jednodenní osudy asi tuctu různých lidí v hotelu, do kterého má Kennedy přijet. Pak Kennedy večer přijede, téměř okamžitě ho někdo postřelí, následuje monolog o smyslu politiky, obětování, života apod. a je konec.

Ve filmu hraje mnoho velmi slavných herců a většinou hrají velmi dobře, včetně těch, u kterých to často nevídáme (Lindsay Lohanová, Demi Mooreová, Sharon Stoneová). Nevím, jestli je to záměr, ale Estevezovi se podařilo nalíčit a nasvítit všechny ženy tak, že vypadají vskutku hnusně (včetně Lohanové nebo Heather Grahamové).

Některé z těch epizodek jsou zajímavé, některé jsou vtipné, některé jsou dost trapné (etnické prozření mezi kuchaři v kuchyni). Nic z toho ale nemá přímou souvislost s Kennedym ani s politikou, respektive má to jen tu zcela nejobecnější souvislost typu "v roce 1968 to vypadalo, že v USA bude všechno OK a nastane ráj na zemi, ale smrt Kennedyho to všechno zhatila".

Spoludivačka mi tvrdila, že podle ní to celé měla být nějaká paralela s prohnilostí současné Ameriky. Pokud to opravdu Estevez měl v úmyslu, tak se mu to nejen vůbec nepovedlo, ale navíc je blb.

Dreamgirls - 60%

Filmová adaptace divadelního muzikálu, údajně volně inspirovaného hudební skupinou The Supremes. Tři černé zpěvačky na počátku 60. let najdou štěstí za pomoci producenta (Jame Foxx) a populárního zpěváka (Eddie Murphy) a my pak sledujeme jejich osudy v průběhu mnoha následujících let.

Je hezký nápad, že ze začátku se film tváří jako víceméně realistický příběh pár lidí, kteří chtějí dát dohromady hudební společnost, a teprve když to udělají, začnou postavy na plátně zpívat i mimo studio - tj. stane se z toho čistokrevný filmový muzikál. Režie je nápaditá a herecké výkony většinou velmi dobré (kdy jste naposled viděli Eddieho Murphyho v přesvědčivé seriózní roli?).

Můj problém je bohužel v tom, že nejsem žádným velkým fanouškem starého Motownu, The Supremes a spol. Tudíž mi písničky začaly okolo poloviny filmu připadat poněkud fádní (jejich kvalita je také dost proměnlivá) a byl jsem vděčný za každou žánrovou odbočku, například když je hrdinka nucena nazpívat disco remix nebo když opilý Eddie Murphy omylem vynalezne rap. Opravdu bude asi záležet především na tom, jaký máte vztah k tomuto hudebnímu žánru, protože v tomto filmu se zpívá téměř nepřetržitě. Poslechněte si ukázky na oficiální stránce.

Drsňák [Knallhart] - 100%

Německé drama o patnáctiletém Berlínském klukovi, který se dostal do hodně špatné společnosti. Možná je to tím, že jsem od tohohle filmu vůbec nic nečekal a nic jsem o něm nevěděl, ale byl jsem neuvěřitelně příjemně překvapen. Už od začátku je film velmi realistický a "opravdový", drsný ale bez karikatur. A když po nějaké té šikaně začne hlavní hrdina pracovat pro obchodníky s drogami, začne jít opravdu do tuhého a film hravě překonává naprostou většinu hollywoodských i nezávislých filmů o "problematických teenagerech". Měli byste ho vidět nejen vy, ale i vaše děti (pokud je jim přes 12 let).


Všichni herci jsou vynikající, scenárista se úspěšně vyhýbá největším klišé, vynechává nejoblíbenější scény tohoto podžánru a nebo je aspoň originálně pointuje. Drsňák je nejlepší německý film za hodně dlouhou dobu (řekl bych, že lepší než Parfém: Příběh vraha) a nezbývá mi, než si položit otázku: Proč to Němci umějí a my ne? Když si vzpomenu na porevoluční české filmy o mladých pro mladé, nevybaví se mi žádný, který by se byť je vzdáleně svou kvalitou přiblížil Drsňákovi. A není to penězi. Je to herci, scénářem a režisérem. Opravdu se ta naše slavná "Česká filmové škola" někam vytratila?

Skici Franka Gehryho [Sketches of Frank Gehry] - 60%

Frank Gehry je slavný architekt, který se proslavil svými "divokými" stavbami, ignorujícími pravé úhly (má na svědomí například "Tančící dům" v Praze u Vltavy). Tento dokument z roku 2005, režírovaný slavným Sydneyem Pollackem (Gehryho přítelem) se mi líbil, protože jsem o Gehrym nevěděl téměř nic a naprosto většinu jeho děl, představovaných ve filmu, jsem neznal. Teď už vím, že až budu multimiliardář, budu chtít, aby mi navrhl dům uprostřed lesů. Ale musím si pospíšit, než umře.

Pokud se o architekturu zajímáte a Gehryho znáte, obávám se, že vás film ničím nepřekvapí. Prostě uvidíte pár Gehryho projektů, dozvíte se něco o tom, jak žil a uslyšíte pár jeho mouder. Přestože má film necelých 90 minut, ke konci už se dost vleče.

FFFILM bloguje

FFFILM nepravidelně vydávám já, s občasnými hostujícími autory:

František Fuka
fuka@fuxoft.cz

Pešlova 6

190 00 Praha 9

Česká republika

Co to je FFFILM?

Především: Co to byl FFFILM. FFFILM vycházel od konce roku 1997 jako internetový týdeník o filmu (každou středu). Zprvu na serveru Neviditelný pes, později (když Ondřej Neff přestal mít zájem) na Novinky.cz (patřící Seznamu). Během té doby se několikrát změnila jeho forma a rozsah (a také došlo k jednomu dlouhodobému výpadku). Pomocí Google.com nebo jyxo.cz se vám možná podaří leckteré z těch starých vydání objevit.

Na počátku roku 2007 došlo k jistým změnám v mém životě, díky nimž už nejsem schopen psát každé úterý večer pravidelně nějaký slohový útvar. Zkoušel jsem pár týdnů psát "dietnější" FFFILM, ale nebyl jsem spokojen s výsledkem. Za moc to nestálo a stejně mi to žralo víc času, než jsem si mohl dovolit.

Tudíž jsem provedl věc, která mi v dané situaci přišla jako jediný možný způsob, jak teoreticky v nějaké podobě uchovat "památku FFFILMu" - udělat z něj blog, do kterého sem tam napíšu odstaveček, když zrovna budu mít čas (po zkušenostech z fflog.blog.lupa.cz, kam se mi také psalo snadněji, než když jsem musel psát každý týden delší glosu).

Vyplývá z toho, že FFFILM každopádně už není "každou středu něco o filmu". Filmové recenze a postřehy se zde objevovat budou, ale většinou ne v týden premiéry, nýbrž nepravidelně, v době, kdy budu mít čas o tom kterém filmu napsat. Bude na vás, abyste si za pomoci odkazů vpravo nahoře sami zjistili, kdy bude mít ten který film u nás premiéru. Pokud nebude řečeno jinak, výskyt recenze na těchto stránkách znamená, že daný film má být promítán v našich kinech.

Pokud naopak budete hledat recenzi nějakého konkrétního filmu, není nic snazšího, než použít vyhledávací okénko úplně nahoře vlevo na této stránce.

Nevím, jak to bude fungovat, jestli to vydrží a kdy se vrátím k původní "dlouhé týdenní" podobě FFFILMu. Ale život byl vždycky plný překvapení.

UPDATE: Do srpna 2009 byla hodnocení po 20 procentech jako v časopise Cinema (0, 20, 40, 60, 80 a 100). Od srpna 2009 jsou po 10 procentech.

UPDATE 2: V listopadu 2011 došlo k dalším zásadním událostem a od prosince 2011 funguje FFFILM systémem "kolik dobrovolných příspěvků dostanu", tolik času a snahy mu budu věnovat. Podrobnosti viz banner s bulvami v pravém sloupci.