Hairspray - 80%

Měla pár kilo navíc a velký sen. A v šedesátých letech se sny plnily.

“Good Morning, Baltimore”, zpívá (nebo spíš vyřvává) obézní teenagerka Tracy Turnbladová (Nikki Blonskyová) na střeše popelářského vozu. Píše se rok 1962, kolem zuří rasové nepokoje, Tracy se rozhodně nedá označit za “hezkou” nebo “vzdělanou”, její rodina na tom není zrovna dobře, ale nic z toho jí nevadí, pokud odpoledne v televizi uvidí taneční show Cornyho Collinse (James Marsden), ve které by jednou chtěla učinkovat.

Nebudu čtenáře urážet vysvětlováním peripetií tohoto muzikálu. Bohatě stačí říct, že všechno dobře skončí a vyjmenovat postavy: Tracyina ještě obéznější matka (John Travolta!), která má prádelnu a už 10 let nevyšla na ulici. Tracyin vyzáblý otec Wilbur (Christopher Walken), který má nejlepší léta za sebou a smyslem života se pro něj stal jeho obchod s žertovnými předměty. Velma von Tussleová (Michelle Pfeifferová), producentka Collinsovy show, která chce za každou cenu protlačit ke slávě svou dceru, a to stejně nekalými prostředky, jako se to kdysi povedlo jí samé. A spousta praštěných studentů a jiné tančící mládeže.



Hairspray má podobný zajímavý osud jako Malý krámek hrůz nebo Producenti: Šlo původně o film (z roku 1988), na jeho motivy vznikl broadwayský muzikál a ten byl nyní adaptován do filmové podoby. Tím se ovšem nemusíte příliš zabývat, protože tato nejnovější verze vůbec nepůsobí dojmem, že s jejím vznikem má cokoliv společného John Waters (scenárista a režisér původního filmu).

Výsledný produkt je - aspoň pro mě - velmi příjemným překvapením. Podle očekávání stojí za to energické písničky a hudba Marca Shaimana (South Park: Peklo na Zemi, Addamsova rodina), ovšem nikdy bych nevěřil, že by tak svěží a po všech stránkách svižný film (dvě hodiny zpěvu a tance utekly jako voda!) mohl natočit Adam Shankman - i když vím, že před režií hrůz jako Ochránce, Dům naruby nebo Dvanáct do tuctu 2 byl dlouhá léta choreografem. A už vůbec bych nevěřil, že při milostném duetu rodičů Turnbladových budu téměř dojat a téměř zapomenu, že spolu tančí a zpívají dva postarší chlapi.

Hairspray se dívá na šedesátá léta podobným objektivem, jakým se Pomáda dívala na léta padesátá (exaktně vzato, tyto filmy se odehrávají pouhé tři roky od sebe). Mladším divákům to celé bude připadat obrovsky romantické a inspirativní (i ta tlustá hlavní hrdinka je tak úžasně roztomilá) a budou se smát pouze šíleným účesům, zatímco starší si budou všímat i sofistikovanějších drobností, jako třeba okouzlující svobody 60. let, symbolizované záběrem na dvě těhotné dámy, radostně pokuřující nad sklenkami v baru. A to, že se film místy s humorem otírá o tak závažná témata, jako je rasismus a soužití manželů v důchodovém věku, a stále to není ani trochu trapné, to je opravdu téměř nevysvětlitelný zázrak.

Předchozí odstavec se ovšem týká především amerických diváků, případně diváků, kteří dobře ovládají angličtinu (všechny chytré narážky se rozhodně do českých titulků nevejdou, natož ve verších) a mají trochu povědomí o tom, co je vlastně na plátně parodováno či citováno. Pokud mezi takové patříte, odvážil bych se tvrdit, že váš muzikálový hlad bude při tomto “filmečku bez ambicí” ukojen lépe, než uvětšiny “důležitých” muzikálů posledních let.

Ci 80% (Původně psáno pro měsíčník Cinema. Přetištěno se svolením šéfredaktorky.)