Zkušební projekce Faunova labyrintu pro děti

(Následuje neupravovaná tisková zpráva. Dodatečně distributorem opraveno chybné datum.)

Vážení filmoví přátelé,

v souvislosti s uvedením filmu Faunův labyrint do českých kin se rozhodla distribuční společnost Aerofilms ukončit dohady o tom, jak staré děti by měly film vidět. Rozhodla se totiž upořádat zkušební projekci pro děti. Během projekce bychom se měli dovědět, jak film vnímají děti od 12 do 15 let.

Ne že by film Faunův labyrint obsahoval nějak zvlášť brutální nebo jinak nevhodné scény, ale je ukázkou přesně toho typu filmu, který stojí v očích mnoha odborníků na hraně – fantazijní příběh s hlavní dětskou hrdinkou, ve kterém létají víly, promlouvá pohádkový faun, ale zároveň v něm po kopcích běhají partizáni, zabíjejí se navzájem s vojáky vládních vojsk a zajatce zde krutý plukovník vyslýchá právem velmi útrpným. V očích mnoha diváků sklouzává Faunův labyrint k poněkud nepřesnému označení „pohádka pro dospělé“. Pak nutně vyvstává hned několik otázek: když pohádka, tak proč jen pro dospělé? Co je v tom filmu k vidění, co by děti vidět neměly a co by zároveň neměly možnost vidět v jiných filmech? Když mluvíme o dětech, myslíme tím děti do dvanácti nebo do patnácti let věku?

To vše by měla prověřit a nalézt pár odpovědí zkušební projekce pro děti, která se koná (vstup zdarma) 16. srpna od 10.00 hod v kině Světozor. Je určena dětem od 12 do 15 let v doprovodu rodičů či s jejich písemným potvrzením, že se projekce mohou zúčastnit. Po skončení filmu ověří krátký dotazník pocity dětí z filmu.

Sám režisér snímku Guillermo del Toro v rozhovoru na otázku, zda-li je film určen pro děti odpovídá: „Myslím, že kdybych měl teď předsedat rodičovskému výboru, řekl bych, že do jisté míry ano. Podle mého v sobě výchova dětí má cosi perverzního, když se na jednu stranu snažíme izolovat je od nebezpečí skutečného a přitom jim dovolujeme nořit se do násilí bez jakéhokoliv vztahu k realitě. Na jednu stranu vychováváme děti s vysokou citlivostí na neštěstí či bolest a zároveň děti necháváme zvrhle závislé na grafické povaze násilí.“

Zkušební projekce Faunova labyrintu ale nepřichází prověřovat liberální prostředí určování přístupnosti filmů, které v ČR vládne. „Hodlá jen ověřit názory dospělých o jejich dětech,“ říká Ivo Andrle programový ředitel distribuční společnosti Aerofilms.

Jak těžká práce to je s určováním přístupností Faunova labyrintu dokazuje rozpětí, s kterým se ve světě setkáváme. V Singapuru film neuvidí nikdo pod 21 let, ledaže by šel na film v doprovodu rodičů. V Malajsii, Argentině a domácím Španělsku tento film legálně neudiví většina středoškoláků. V těchto zemích je totiž hranice přístunosti Faunova labyrintu stanovena na 18 let. Většina Evropy (Německo, Nizozemí, Irsko, Švýcarsko, Portugalsko) včetně Nového Zélandu je mnohem otevřenější. Shoduje se na hranici 16 let. Nejliberálnější je Franice. Zhlédnutí filmu nebrání dětem starším 12 let. Kam patří Česká republika? „Faunův labyrint jde do kin s doporučenou přístupností od 15 let. Osobně si ale myslím, že děti již od 12 let by film klidně mohly vidět. Mají svět již dost osahaný a jistě by nás překvapilo, na co se ve svém volném čase dívají,“ dodává ředitelka distribučni společnosti Aerofilms Zuzana Pudilová.

V Parlamentu leží návrh na snížení trestní odpovědnosti mladistvých na 14 let. Zdá se však, že ti, kvůli kterým tyto dobové tance tančíme především, zachovávají chladnou hlavu. Jedenáctiletá Marcela říká: „Věřím, že z krváků může mít někdo špatné sny. Mně se to ale nikdy nestalo. Ráda se koukám na akční filmy, protože jsou to ve skutečnosti takový pohádky pro dospělý.“

Oficiální stránky filmu: www.aerofilms.cz/faunuvlabyrint

Jak se stanovuje přístupnost filmů v ČR?

Český divák si může užívat celkem liberální prostředí. Jednak je to dáno tím, že čeští diváci jsou stejně jako zbytek Evropy citliví spíše na násilí než na sex – na rozdíl od prudérní Ameriky, která má pořadí toho, před čím dětem zakrývat oči, přesně naopak (novinkou na poli ostře sledovaných jevů na zaoceánských filmových plátnech je frekvence, s jakou filmoví hrdinové konzumují tabákové výrobky). Jednak – a to především – tady dosud nebyla vůle ani potřeba se určováním jednotných pravidel přístupnosti vůbec zabývat.

V České republice neexistuje jednotný systém označování přístupnosti filmů ani zde nepůsobí žádná odborná instituce, která by díla klasifikovala. Zákon (č. 273/1993 Sb., o některých podmínkách výroby, šíření a archivování audiovizuálních děl) hovoří o tom, že za stanovení hranice přístupnosti díla nese odpovědnost jeho výrobce či distributor. V praxi by pak na dodržení takto libovolně stanovené hranice měl dohlížet provozovatel kina. To se někde děje, jinde vůbec. Kinaři totiž nemají pravomoc legitimovat diváky. Když tedy dojde na dotaz ohledně věku, většinou končí takové spory před vstupem do kinosálu vzájemnou dohodou provozovatele kina s mladistvým divákem, popř. jeho rodiči.

Faktem je, že se množí stížnosti rodičů nebo pedagogů nejen na označení přístupnosti některých filmů, ale i např. na vhodnost uváděných upoutávek na nové tituly, které jsou často zařazovány před film, na který diváci přišli. Zdravý rozum velí, že trailer na horror, ve kterém údy uřezané motorovou pilou létají z jednoho konce plátna na druhý, prostě není vhodné hrát kinem nabitým dětmi, které jsou natěšené na posledního Harryho Pottera. Zdravý rozum si ale často cestu až do kinosálu nenajde.

Řešením by mohlo být zřízení samoregulačního orgánu, který by jednotně označoval veškerá audiovizuální díla v ČR bez ohledu na povahu nosiče (filmy distribuované v kinech, na DVD a VHS včetně videoher, televizní pořady). Podobný orgán funguje v Nizozemí pod názvem NICAM. Jeho zakladateli jsou všechny veřejnoprávní a komerční televize, filmový sektor, video/DVD sektor včetně her. Sdružuje distributory, provozovatele kin, prodejce video/DVD nosičů. Jeho výhodou je, že vznikl a funguje jako iniciativa zdola, jako společná iniciativa nizozemského audiovizuálního sektoru, finančně podporovaná jak státem, tak samotnými zakladateli.