Across The Universe - 40%

Tragicko-romantický příběh o Judeovi z Liverpoolu, který se někdy na konci 60. let minulého století vydává do USA, nachází zde bohémský život, přátele a velkou lásku. Výjimečnost filmu spočívá v tom, že jde o muzikál a že kompletně všechny písničky, které se v něm vyskytují, jsou původně od Beatles. A tím myslím původní Beatles, nikoliv jejich aktuální polovinu. Z toho tedy vyplývá, že se tvůrci pokusili skloubit do jednoho příběhu mnoho (určitě přes dva tucty!) starých písniček, které spolu původně námětově nijak nesouvisely.



Nikoho by nenapadlo označit Julii Taymorovou (Titus, Frida) za rutinní nebo komerční režisérku (byť režírovala na Broadwayi "Lvího krále"!). Není možné jednoduše napsat, že "Across The Universe se nevyrovná Moulin Rouge" nebo "Across The Universe se nevyrovná Chicagu", protože nic jako Across The Universe tady dosud nebylo. Je to bez debat ambiciózní film, ale v jeho průběhu jsem se mnohokrát drbal na hlavě a uvažoval, jaké že ty ambice vlastně byly.

Mám filmové muzikály rád. Filmové muzikály všech stylů, od Disneyovek 80. a 90. let, přes South Park: Peklo na Zemi a Moulin Rouge, až po Chicago, Hairspray nebo Once.

Filmových muzikálů, které se mi nelíbily, bylo velmi málo. Především to byly ty, které vůbec nevyužívaly toho, co nabízí filmové médium (Fantóm opery, Tráva). Across The Universe se mi také nelíbil, ale nikoliv z nějakých konkrétních důvodů, které by mě vyloženě odpuzovaly. Spíše proto, že to různé dobré a zajímavé je v něm naskládáno bez ladu a skladu, bez jakéhokoliv (mnou) odhalitelného systému. Když na mě film audiovizuálně útočil přes dvě hodiny, přičemž pořád měnil styly útoku, byl jsem z toho notně rozladěn. To jsem vám toho ale moc nevysvětlil, že? Zkusme pár konkrétních pozastavení:

V příběhu podle očekávání figuruje láska, volnomyšlenkářství, drogy, třídní konflikt a Vietnamská válka. Je značně podobný Formanovým Vlasům, ale je ještě o něco jednodušší. Taymorová totiž nemá příliš času ho vyprávět, protože musí stihnout odehrát a odzpívat všechny ty písničky od Beatles. Texty nejsou vyjma krácení nijak upravované (aspoň jsem si toho nevšiml, nejsem bůhvíjaký expert na Beatles) a jejich začlenění do souvislého příběhu je někdy dost přitažené za vlasy, nepůsobí organicky a naopak je patrné, že často se příběh musí přizpůsobovat textům písniček. Takže pokud je ve filmu nějaký Maxwell, dá rozum, že časem bude do něčeho mlátit stříbrným kladívkem. Pokud je tam nějaká Prudence, dá rozum, že se časem někde zavře a ostatní ji budou lákat ven. Atd., atd...

Některé razantní změny kontextu jsou vskutku originální: Například "Strawberry fields forever" je metafora pro krvavý masakr (=červené jahody) vietnamského obyvatelstva, boj staromilských profesorů s progresivními studenty je symbolizován prolínáním "Nothing's Gonna Change My World" s "Helter Skelter", verše "I wanna hold your hand... I wanna be your man" zpívá nešťastně zamilovaná lesba, zatímco "I want you" zpívají verbíři americké armády novým rekrutům a "she's so heavy" si stěžují oni rekruti, když vietnamskou džunglí nesou na rameni sochu svobody! Některá tato symbolika na mne byla až moc hardcore a obávám se, že ji Taymorová myslela smrtelně vážně.

Podobných okamžiků, kdy si řeknete "tohle je docela chytrý nápad" je ale ve filmu dost málo (v předchozím odstavci jsem jich myslím popsal tak polovinu). Většina písniček děj naprosto nikam neposunuje (na poli náhodou stojí cirkus, v něm principál zazpívá "Being For The Benefit Of Mr. Kite", a jde se dál) a - což je horší - samy o sobě nejsou nijak příliš zajímavé. Taymorová totiž - dost překvapivě - není dobrou režisérkou videoklipů, a to videoklipů žádného stylu (a že jich v průběhu filmu vyzkouší opravdu spoustu, od minimalismu ve stylu Once až po superextravagantní Moulin Rouge).

Film má hodně přes dvě hodiny a prý byl původně ještě podstatně delší a musel být na přání producenta sestříhán. Je logické, že písní se střihačovy nůžky nedotkly a ven musela "omáčka" kolem. Výsledný film se značně vleče, paradoxně právě proto, že je v něm málo děje a tudíž nemáme vůbec čas se s většinou postav nějak sblížit nebo je pochopit. Spousta se jich prostě objeví, zazpívá a zmizí/zemře.

Nevím, jaký přesně byl záměr tvůrců, ale ve své konečné podobě je Across The Universe hybrid někde v nedefinované zóně mezi uměním a zábavou. Ale zajímavý hybrid, o kterém můžete s přáteli debatovat - některým z nich se totiž určitě bude líbit a možná jim z nějakého nedefinovatelného důvodu i změní život.