Pokání [Atonement] - 100%

Rok se chýlí ke konci a já už myslel, že mě nemůže nic překvapit. Když tu, zčista jasna, bůhví odkud, přichází film Pokání, který hrozí sesadit Ratatouille jako nejlepší film letošního roku (nejlepší film, který jsem letos viděl, což neznamená, že má letos českou premiéru).



Film začíná v roce 1935 v anglickém sídle, kde v rámci svižné zkratky poznáváme jeho obyvatele. Má přijet návštěva a je jasné, že mezi různými přítomnými panuje nervózní napětí a atmosféra by se dala krájet. Napětí stoupá, aniž bychom tušili, proč vlastně kdo proti komu co má, a teprve po více než půlhodině se to jakýmsi způsobem "prolomí", my poznáváme, kdo vlastně bude hlavními hrdiny a děj se posouvá o čtyři roky vpřed, do časů války.

Nejraději bych vám nic víc neříkal, protože labužnickost filmu spočívá v tom, že zprvu netušíte, co některé scény mají znamenat, a postupně v tom získáváte jasno díky tomu, že je uvidíte znovu, z pohledu někoho jiného. V traileru je ale ledacos řečeno, takže také přiznám, že jde o třináctiletou Briony (Saoirse Ronanová), která částečně z nerozumu, částečně z pubertální zamilovanosti, pošle do vězení nevinného Robbieho (James McAvoy, hlavní hrdina Posledního skotského krále), čímž mu znemožní osudovou lásku se svou sestrou Cecilií (Keira Knightleyová).

Robbie je tedy uvězněn a pak odeslán přímo na frontu, zatímco se pro něj Cecilia doma trápí. Neméně se ale trápí Briony (která je nyní ošetřovatelkou a hraje ji Romola Garaiová), protože jí začíná docházet, jak hroznou věc udělala. Sledujeme tudíž, jak se prolínají osudy těchto tří (a to ne vždy chronologicky). Rozhodně nejde o detektivku (jak by mohlo možná vypadat z traileru) a rozhodně se nedočkáme superšokujících odhalení ve stylu Obvyklých podezřelých, ale poslední minuty filmu jsou opravdu nečekané, osudové, a doslova mě přibily do sedadla.

Jakkoliv je scénář Christophera Hamptona (adaptoval před lety Nebezpečné známosti) kvalitní, nebyl by nic bez režie Joea Wrighta. Je mu teprve 35 let a jde teprve o jeho druhý celovečerní film (debutoval Pýchou a předsudkem), ale prokazuje neuvěřitelný talent. Nejméně tucetkrát jsem si v průběhu filmu pomyslel "Wow, tohle je skvělý nápad a je bezchybně provedený". A nejde jen o krásně barevně komponované záběry, o výborně složenou a do filmu nápaditě implementovanou hudbu (Dario Marianelli) nebo o dokonale řemeslně zvládnutý nepřerušený pětiminutový záběr s tisícem statistů. Ale také o civilní okamžiky, kdy není proneseno ani slovo a jen z pohledu do něčí tváře je nám - poté, co nám docvaknou všechny souvislosti aktuální situace - okamžitě jasné, jaká muka se odehrávají v hrdinově nitru. A i ta jedna krátká erotická scéna je natočena s invencí a je skutečně sexy, aniž bychom v ní viděli něco explicitního.

Možná se bude o Pokání tvrdit, že jde o červenou knihovnu. Ano, je v něm hodně vztahové osudovosti, ale na rozdíl od většiny červených knihoven se všichni hrdinové tohoto filmu (s výjimkou Briony na začátku) chovají vzácně neidiotsky a nikdy si neřeknete "Tak ať prostě udělá to a to, všechno se tím vyřeší". Spíš než na Legendu o vášni nebo Ten večer jsem si při Pokání vzpomínal na Soumrak dne. A i když jde o adaptaci slavného románu (údajně velmi věrnou adaptaci!), výsledek naprosto dokonale funguje jako soběstačný film.

A tím vším jsem vlastně chtěl říct, že kromě žen, které si při tomhle filmu krásně popláčou (ale těm k tomu většinou stačí málo, přiznejme si to), ho bezvýhradně doporučuji i ostatním humanoidům.