Na vlastní nebezpečí - 40%

Jiří Langmajer hraje chlapíka, kterému se v současnosti dostane do rukou starý film a deník, psaný jeho otcem, který na počátku 80. let zmizel v Rumunsku při sjezdu divoké řeky. Má se za mrtvého, ale jeho tělo se nikdy nenašlo.

Langmajer se tedy dává dohromady s několika dalšími lidmi (protože na onu řeku kajak nestačí, potřebují raft) a všichni vyrážejí do Rumunska, kde musí bojovat nejen s divokým živlem, ale také zdejšími zkorumpovanými vojenskými policisty (nebo co to bylo) a se svým osudem. - Už tady se objevuje první logická podivnost námětu, kdy se hrdinové vydávají na raftu na řeku, která je extrémně nebezpečná [a obecně se to o ní ví], a "do počtu" s sebou berou členy posádky, kteří nemají žádné zkušenosti a chtějí si vyzkoušet "adrenalinovou dovolenou". Ale nepředbíhejme, dál je to ještě divnější...



Filip Renč zřejmě opravdu umí točit slušné reklamy a videoklipy. Pokud se v Nebezpečí má vyskytovat scéna "raft se dramaticky blíží k peřejím", Renč ji umí natočit způsobem, který je na české poměry nadprůměrně kvalitní. V tomto smyslu tedy Renč je dobrým režisérem. Ve všech ostatních ne. Bohužel, i kdyby byl Renč Spielbergem, pravděpodobně by tento film zachránit nedokázal. Problémů je totiž mnohem, mnohem více, téměř ve všech složkách a fázích vzniku filmu.

Začněme už námětem. Zpočátku to vypadá dokonce jako kdyby se chystala jakási variace na Indianu Jonese! Starý deník a černobílý němý film; Záhadné značky v deníku a na skalách; Poslední žijící svědek na smrtelné posteli v nemocnici...

Nikoliv. Indy se nekoná a když Renč tvrdí, že jeho dílo je "akční film", působí to dost zvláštně.

O čem tedy film je? Skutečně jen o tom, že Langmajer v Rumunsku zjišťuje, co se stalo jeho otci. Aspoň tak svůj názor od začátku prezentuje, ovšem v Rumunsku pak nikoho nekontaktuje, nikoho se na nic nevyptává a spořádaně sjíždí řeku ve stopách svého otce - přitom se od začátku ví, že otec doplul až k jejímu dolnímu toku, tudíž většina cesty je z tohoto pohledu zhola zbytečná.

Kromě konfliktu "člověk versus příroda", prezentovaného ve formě občasných peřejí a občasného nedobrovolného vykoupání se, pak existuje ještě konflikt se dvěma úchylnými a ozbrojenými Rumunskými vojáky, které vidíme, jak naše hrdiny nenápadně sledují a démonicky se přitom chechtají pod vousy. Čekáme, jak bude jejich motivace vysvětlena, ale ona nikdy nijak vysvětlena není. Vojáci nemají nic společného se zmizením otce, neschovávají nikde žádný poklad, nechtějí nikoho znásilnit, jenom jsou úchylní a jeden z nich by možná chtěl ten raft.

No a poslední oživení plavby spočívá ve starém vousatém poustevníkovi, jeho ženě a jejich sexy dceři ve věku asi 25 let, kteří skrývají osudové tajemství, jaké svět neviděl. Nehodlám spoilerovat, ale řekl bych, že 95% diváků toto tajemství odhalí ve chvíli, kdy se tyto postavy na plátně objeví. A kdyby ne, Renč o pár minut později naservíruje speciální flashback, aby to pochopil i úplný idiot. Pak se druhou polovinu filmu neděje opět nic dějově zajímavého s výjimkou jedné krátké rvačky a jedné krátké soulože, a nakonec je nám ona osudová pointa naservírována jako superšokující odhalení. Opravdu si nemyslím, že bych byl pouze já tak geniální, protože se v tuto superšokující chvíli celé kino začalo smát (tedy hodně smát, sporadicky se smálo už dlouho předtím). Opravdu to na mě působilo dojmem, že se při střihu nějak zapomnělo, jaká je aktuální verze děje, a ve filmu omylem zůstalo jedno odhalení v polovině a druhé odhalení téže skutečnosti na konci...

Nebezpečí tedy má extrémně chabý děj, který by nestačil ani na historku v Bakalářích. Ty záběry na raft a řeku ze všech možných úhlů (včetně podvodní kamery) jsou slušné, ale brzy začnou nudit, stejně jako originální hudba, která není špatná, ale je dramaturgicky naprosto zcestně použitá a snaží se neustále dramaticky hřímat, i když na plátně zrovna není vůbec nic, co by toto hřímání mohlo ospravedlňovat.

Dalším hřebíčkem do rakve tohoto filmu jsou postavy a jejich dialogy. Zde opět vzniká dojem, jako by film vznikl z několika zásadně odlišných verzí, protože se každá postava chová jako v úplně jiném žánru. Langmajerův hrdina je seriózní a traumatizovaný jako Nolanův Batman, Miroslav Krobot jako učitel-sportovec vtipně hláškuje a dělá fórky jako Bill Murray před 20 lety (a je to většinou opravdu vtipné!), Rumunští vojáci jsou jako komičtí-ale-přesto-nebezpeční nacisti z Indiany Jonese (a většinou to není vtipné), postava Václava Jiráčka zřejmě má být celou cestu opilá (nejdřív to ale vypadalo spíš jako kdyby Jiráček vůbec neuměl hrát), Lucie Siposová Raluca Aprodu (ta nadržená krasavice) je krasavice, která by měla působit osudově, ale je pouze nadržená, a ten starý poustevník byl jako něco z Manéže Bolka Polívky. Prostě jako kdyby každou postavu a její dialogy napsal někdo úplně jiný a vzájemně se všichni ti scenáristé nedohodli, jaký žánr vlastně píší.

Na vlastní nebezpečí nejenže není dobrý film, ale patří k těm zvláštním zjevům, u kterých je patrná jistá řemeslná zručnost tvůrců, ale přitom je evidentní, že se něco důležitého nějakým zásadním způsobem nedomyslelo nebo překombinovalo, a vzniklo dílo, jehož dramatický záměr možná chápou tvůrci, ale pravděpodobně ne herci a určitě ne diváci.