Soukromá válka pana Wilsona [Charlie Wilson's War] - 80%

Charlie Wilson (Tom Hanks) byl americký kongresman z Texasu, který měl rád ženské, chlast i něco trochu ostřejšího, a nebyl vlastně vůbec ničím zajímavý (a rozhodně se moc politicky neangažoval). Ale když jednou takhle pařil v Las Vegas, všiml si v televizi, že se něco děje v Afghánistánu. Začal se o to trochu zajímat a zjistil, že afghánští povstalci potřebují hodně peněz a zbraní, aby se vypořádali se sovětskou okupací. Wilson se rozhodl, že pro ně ty peníze a zbraně sežene a nenápadně jim je dopraví (protože v opačném případě by hrozilo, že se studená válka promění ve válku opravdovou). A skončilo to tak, že pro Afghánistán téměř na vlastní pěst sehnal zbraně za miliardu dolarů a Sověti odtáhli.



Tohle všechno se prý událo. Ve skutečnosti samozřejmě bylo mnoho detailů jinak, ale v tomto případě to není příliš důležité (na rozdíl třeba od "dokumentů" Michaela Moorea), protože v Soukromé válce nejde o žádná zásadní politická odhalení nebo obvinění, ale o intimní pohled do bláznivého světa americké a mezinárodní politiky.

Superzkušený režisér Mike Nichols (Absolvent, Na dotek) a scenárista Aaron Sorkin (Pár správných chlapů, televizní seriály) vytvořili film, který se sice točí kolem superseriózních mezinárodních politických situací, ale většinu své (krátké) stopáže připomíná dobrý sitcom. Extrémně dobrý sitcom. A nemyslím to nijak pejorativně.

Kromě Toma Hankse, který se plynule přesunul do herecké škatulky "stárnoucí plešatící tatík" a Julie Robertsové, která se plynule přesunula do herecké škatulky "skorodůchodkyně, která zamlada zřejmě bývala velice sexy" je nutno vzdát hold především Philipu Seymouru Hoffmanovi, který hraje sprostého agenta CIA a vypadá jako pedofil. Kdykoliv se objeví na plátně, je svátek. Kdykoliv začne s někým vést sorkinovsky precizní dialogy, je to dvojnásobný svátek.

Soukromá válka pana Wilsona je překvapivě odlehčený pohled na extrémně seriózní dějinné události, který vypadá, jako kdyby jím tvůrci nechtěli vůbec nic zásadního říct a docela dobře by to celé mohla být fiktivní epizoda Všech prezidentových mužů. Zdání ale klame, a něco málo seriózního nakonec řečeno je...

Mnohokrát se při tomto filmu zasmějete, ale přesto bych se zdráhal označit ho za čistokrevnou komedii. Jediný problém filmu tkví (pro českého diváka) v tom, že v jeho kulometných dialozích jsou tři sofistikované narážky každou sekundu, což není možné v titulcích stihnout a kdyby to možné bylo, dvě z nich Čech pochopí stejně až když si na internetu najde nějaké politicko-historické vysvětlivky (v angličtině).