Slídil [Sleuth] - 60%

Mladý muž (Jude Law) přijíždí do vily starého milionáře (Michael Caine), aby si s ním promluvil o jeho manželce, své milence. Milionář souhlasí s rozvodem za jistých netradičních podmínek, a tak začíná hra kočky s myší.



Ignorujte trailer. Když se zamyslíte nad tím, že scénář napsal 77letý držitel Nobelovy ceny Harold Pinter podle divadelní hry bratra autora Amadea, budete o něco blíže atmosféře filmu.

Bez spoilerování mohu jen upozornit, že se celý film Kenneth Branagha odehrává v jedno domě, že v něm uvidíte podstatně méně herců, než byste spočítali na prstech jedné ruky, a že je něm velmi, velmi patrné, že jde o adaptaci divadelní hry (nikoliv o remake stejnojmenného filmu ze 70. let, který byl adaptací téže hry a Caine v něm hrál onoho mladíka). Kdybych napsal cokoliv více, kazil bych vám tím potenciální zábavu při sledování filmu, která pramení z toho, že děj je nepředvídatelný.

A teď už nějaké ty spoilery...

Milionář nabídne mladíkovi následující: Mladík se "jako" vloupá do milionářova domu, ukradne zde náhrdelník v ceně miliónu Liber a následně ho prodá na černém trhu za 800 000 Liber, které si může nechat pro svou novou milou (milionářovu starou), která "má vysoké finanční nároky". Milionář dostane milión od pojišťovny a bude v pohodě. Mladík s tímto návrhem souhlasí, aniž by se zamyslel nad otázkou, proč milionář prostě svůj náhrdelník neprodá. To byl jeden z prvních okamžiků, kdy jsem si pomyslel, že se v tom musí skrývat něco víc, protože takovou blbost by přece laureát Nobelovy ceny za literaturu nemohl vymyslet.

Mé podezření se částečně potvrdilo v průběhu dalších desítek minut, kdy postupně zjišťujeme, že ve filmu vůbec nejde o nějakou fingovanou krádež nebo pomstu za nevěru, nýbrž výhradně o konflikt dvou mužů, kteří mají hodně velká ega.

Navíc mi v mnoha místech připadalo, že se na plátně dějí takové šílené zvraty, že musí jít o "metazvraty", které nechystá jeden protagonista na druhého, nýbrž Pinter s Branaghem na diváka.

Film postupně vykrystalizuje do podoby, kdy úplně zapomenete na nějakou detektivní nebo milostnou zápletku. Přestane vás zajímat, kdo z těch dvou nakonec bude mít navrch, a začnete spíše uvažovat, jak moc vás ve kterou chvíli chtěli oblbnout tvůrci filmu a jestli v daném okamžiku skutečně natolik podcenili vaši inteligenci, nebo ve vás chtějí jen vzbudit dojem, že podcenili vaši inteligenci, aby vás později mohli o to lépe napálit.

Branagh se snaží film ozvláštnit tím, že se dialogy přesouvají z místnosti do místnosti a vidíme skutečně extrémní interiéry domu, ale to nic nemění na faktu, že nejde o detektivku, nýbrž o "charakterovou studii", která by se hodila spíš na divadelní prkna.

Ale vidět Lawa a Cainea na divadelních prknech může být docela uspokojivé...