Elizabeth (Norah Jones), zklamaná mladá žena, se vydává na pouť za účelem sebepoznání ve snaze vyléčit zlomené srdce. Zatímco se její emocionální jizvy zacelují, prožívá s těmi, které při svých toulkách potkává, nové a zcela nečekané situace. Ať už jde o poetické filozofování s majitelem noční kavárny (Jude Law), zoufalé plány hazardní hráčky, které se lepí smůla na paty (Natalie Portman), či o zničený vztah mezi policistou (David Strathairn) a jeho vzpurnou manželkou (Rachel Weisz)... Všechny tyto zážitky mění Elizabethin přístup k životu, vztahům a nakonec i k sobě samé. Zvolna se osvobozuje z pout minulosti a objevuje novou cestu - tu, na jejímž konci čeká opravdová láska.
Film MOJE BORŮVKOVÉ NOCI v režii světově uznávaného režiséra Wong Kar Waie je působivým příběhem, který diváka provede dálavami, rozprostírajícími se mezi bolestí ze ztracené lásky a radostným znovuobjevením sebe samého. [Konec presskitu]
Roozhodně nejsem žádný expert na dílo Wong Kar Waie. Viděl jsem od něj pouze film 2046 a Čínskou odyseu (kterou nerežíroval, pouze produkoval), přičemž oba tyto filmy ve mně vzbudily přibližně takovouto reakci:
Moje borůvkové noci jsou podstatně méně "WTF" a vpodstatě od začátku do konce víte, co se v nich děje a kdo co proč dělá. A většinou ti lidé dělají to, že si povídají.
Většinu filmu si spolu tři až čtyři lidé povídají v kavárnách, bistru a kasinu. To vlastně není úplně pravda, protože většinu času si ani nepovídají, jenom se koukají, tváří se strašlivě duševně rozervaně, hrají k tomu tklivé písničky a obraz je zpomalený (většinou dodatečným zpomalením normálně natočeného materiálu, takže skáče pěti snímky za sekundu jako ve starém internetovém videu).
Herci hrají dobře (především mě potěšil David Strathairn), ale to, co hrají, mi připadalo neuvěřitelně banální a natočené už desetitisíckrát. Potkali se, milují se. OK. Ona se k němu nechce vrátit, dokud nepozná sama sebe. Proto jede na druhý konec Ameriky. OK. Ten policajt pořád miluje svoji ženu, ona jeho ne, a on proto chlastá. OK. Ta rozmazlená drsňačka je vlastně v nitru křehká a zranitelná. OK. Nejenže mě to nepřekvapuje a nešokuje, ale je mi to jasné po třech minutách a nemusí mi to být opakováno 17 dalších minut stejnými prostředky...
Hodně jsem si při sledování filmu vzpomínal na povídkový snímek Kafe a cigára. Ani z něj jsem nebyl nijak extra nadšený, ale jeho povídky aspoň byly krátké a když mě nějaká nudila, brzy začala další. Moje borůvkové noci mi připadaly jako tři za sebou nalepené povídky z Kafe a cigár, každá z nich protažená na nesnesitelných 30 minut.
Vizuálně neuvěřitelně krásný, obsahově neuvěřitelně banální.
OdpovědětVymazat