Speed Racer - 80%

Speed Racer (to je jméno a příjmení!) žije od dětství pouze automobilovými závody a sní o tom, že své rodině přinese slávu, kterou jí nestihl přinést jeho tragicky zesnulý (při závodech, samozřejmě) starší bratr. Ještě bych napsal, že nechybí ninjové a gangsteři v buřinkách, ale tím bych mohl vzbudit nepravdivé zdání, že ve filmu nejsou žádné další bizarnosti. Speed Racer je totiž jedna velká bizarnost.



První projekt bratří Wachowských (ano, stále jsou uváděni jako "bratři", i když o pohlaví jednoho z nich by se dalo s úspěchem pochybovat) od trilogie Matrix je hraná adaptace slavného japonského animovaného seriálu, který dnes působí strašlivě bizarně.

S radostí vám oznamuji, že také tato nová adaptace je bizarní. Sice jiným způsobem, ale o nic méně.

Akční scény nejenže "připomínají videohru", ale jsou zjevně inspirovány konkrétními tratěmi, manévry a efekty, které známe z her jako WipeOut, Megarace nebo i Mario Kart. Pestrobarevná auta tráví více času ve vzduchu než na pestrobarevné trati, jsou vybavena strašlivými zbraněmi a jinými gadgety, a většinu času se pohybují jiným směrem, než kam je natočen jejich předek.

Tato šílená cartoonově-videoherní stylizace ovšem zdaleka není jen záležitostí závodů. Stejně vypadá úplně celý film a odvážím se tvrdit, že v něm není snad jediný "poctivý" exteriérový záběr a všechna pozadí jsou buď kompletně počítačová, nebo velmi brutálně upravovaná, často velmi inovativními způsoby. Například když se Speed zakouká do spolužačky, pozadí za ním se rozostří, ovšem nikoliv do klasických rozmazaných teček, nýbrž do stovek malých srdíček. A tak dále, a tak podobně, více než dvě hodiny, nepřetržitě.

Brutální střih (který často není střihem v klasickém smyslu slova, ale spíše sérií různých prolínaček a morphingů) nepolevuje ani v těch nejpomalejších konverzačních scénách. Neustále při nich odskakujeme časem dopředu i dozadu, případně někam úplně jinam, kde právě Speedův mladší brácha něco provádí se svým šimpanzem (něco, co nijak nesouvisí s právě probíhající scénou). Je to maniakální, je to šílené, je to intenzivnější než Spy Kids (které to připomíná nejvíc) a přesto je v tom chaosu jasně patrný řád.

Důležitou součástí výsledné tripové atmosféry je skutečnost, že i když je všechno (včetně postav) maximálně stylizované a děj je stupidní (je to večerníček, proboha), je to zahráno a natočeno s upřímností Kmotra (většinou) a díky tomu je to vtipné. Nechápete? Kdyby filmaři čas od času na diváka šibalsky pomrkávali, nefungovalo by to. Když ale vidíme typickou "předzávodní montáž", při které se u padoucha připravují stoly plné laskomin, zatímco maminka Racerová maže chleby marmeládou a k tomu burácí naprosto seriózní dramatická hudba (Michael Giacchino), výsledek je roztomilý a vtipný. Všem divákům s aspoň gramem mozku je od začátku jasné, že tajemný "Racer X" je ve skutečnosti Speedův starší bratr, který ve skutečnosti nezemřel. Wachowští vědí, že je to všem jasné a přesto trvá hrdinům filmu hodinu, než jim to pozvolna začne docházet. Přičemž jim to dochází dramaticky, nikoliv žertovně. A pak když Racer X sundá masku... Haha!

Tím, že film je supernaivní červená knihovna pro dětičky, sehraná většinou naprosto vážně, ve mně nakonec vzbudil vlnu nostalgie a místy téměř dojetí.

Speed Racer nejenže naplnil to, co jsem od něj očekával na základě trailerů (rozhodně nejsem fanoušek originálního seriálu), ale v mnohém mé očekávání překonal. Jediný problém mám s tím, že dvě a čtvrt hodiny je opravdu příliš dlouhá stopáž na film, který je v podstatě takovou dětinskou hříčkou - byť velmi precizně vysoustruženou. Další mírný problém mám s dabingem, který není špatný, ale při některých dojemnějších scénách poněkud mění atmosféru filmu.

Nabízí se ožehavá otázka: Pokud bude mít Speed Racer obrovský úspěch a začne se natáčet 20 filmů ročně přesně tímto stylem, bude to k přežití? Asi ne. Ale prozatím jsem nadšen a volám: "Ano! Pokud hranou adaptaci stařičké mangy, tak přesně takto!"