Tobruk - 80%

Afrika, rok 1941. Hrstka českých vojáků stojí na "správné straně" (t.j. proti fašistům) a brání město Tobruk.



Druhý film Václava Marhoula je asi milionkrát lepší než jeho první film Mazaný Filip. Začal bych od toho, co mi na českých filmech vadí nejčastěji a čeho jsem se u Trobruku bál nejvíc:

Produkce a postprodukce Tobruku je naprosto profesionální, řemeslně téměř dokonalá a troufám si říct, že v českém měřítku nemá v porevolučních dobách obdoby. I když byl Tobruk drahý, bylo jasné, že jeho rozpočet je jen zlomkem rozpočtů běžného hollywoodského "historického válečného filmu". Přesto se s komornějšími z nich může Tobruk směle měřit - a věřte mi, že něco takového píšu velmi zřídka.

Exteriéry, kulisy, kostýmy, dopravní prostředky, rekvizity - to všechno snese srovnání s podobnými, ne-úplně-nejdražšími hollywoodskými projekty (a všechno to vypadá o dost přesvědčivěji než v Tmavomodrém světě). Velmi slušná je i práce kamery, triky, zahraniční vojáci skutečně mluvící anglicky se správnými přízvuky, ale ze všeho nejvíce bych chtěl vyzdvihnout zvukový mix, protože něco tak kvalitního a nápaditého jsem opravdu zatím neslyšel v žádném českém filmu (doporučuji odstavec o zvuku v mé recenzi Temného rytíře - ledacos z toho platí i o Tobruku, který byl asi stokrát lacinější).

V bezvýhradném nadšení z Tobruku mi zabránilo jen pár "drobností" jako námět, scénář a režie...

Film je poskládán ze střípků, zachycujících běžný život vojáků za války. Bojové scény v něm sice nechybí, ale rozhodně nejsou těžištěm filmu (na to opravdu tvůrci peníze neměli). Těžiště filmu - obávám se - neexistuje. Sledujeme výjevy z výcviku, výjevy z boje, výjevy z opušťáku ve městě, výjevy z občasných velmi tragických událostí, ale vždy to jsou pouze výjevy. Snad tucetkrát jsem se přistihl, že se mi líbily první sekundy nějaké zajímavé scény, těšil jsem se, o co v ní půjde, jak bude rozvinuta, a ona byla najednou useknuta (doslova useknuta po pár vteřinách, než se stačila pořádně rozjet kvalitní hudba na soundtracku) a následoval zárodek nějaké úplně jiné scény odjinud. Bylo to natolik rušivé, že snad muselo jít o nějaký dramatický záměr - schválně podávat válku jen jako směs střípků, které nijak nezapadají do celkového obrazu...??? OK, mohl to být záměr, ale záměr, který mi nedělal radost a po hodině filmu mi začal připaat zněčně fádní a předvídatelný.

Každopádně, výše uvedené znamená, že film vlastně nemá žádného hrdinu, ale sledujeme opravdu jen skupinku pár anonymních vojáků (což je ještě podpořeno tím, že naprostá většina herců je neznámá). Jeden z nich se na pár hodin ztratí v poušti, jiný z nich je žid a nelíbí se mu, že ho ostatní neberou jako plnohodnotného partnera, jeden z velitelů je tak trochu svině, ale nic z toho není nijak zúročeno, nic z toho nevyplyne, film nám to oznámí a dál nic...

Výsledkem je bohužel to, že kdyby byl film o půl hodiny kratší nebo o půl hodiny delší, bylo by to úplně jedno. Zcela podle mého očekávání končí na naprosto náhodném místě, po jisté tragické události, které předcházelo několik jiných tragických událostí a po které jistě následovalo mnoho dalších tragických událostí. Ale o těch se nedozvíme, stejně jako se nedozvíme, jak vlastně probíhalo a dopadlo to obléhání Tobruku, protože o tom tento film rozhodně není! Je to opravdu - opekuji to radši znovu - "jen" hrstka profesionálně natočených střípků ze života anonymních vojáků na frontě.

Podobně jako u Máje bych byl velice rád, kdyby vznikl nějaký film, který by Václav Marhoul produkoval a nechal ho napsat a režírovat někoho jiného (u Máje to ovšem platilo jen o kameře, u Tobruku o všech jeho technických apektech). Tobruk rozhodně není prohra a opravdu je to film, srovnatelný co do měřítka a profesionality se světovou produkcí, ale pár minut po jeho skončení jsem si z něj pamatoval jen dvě přibližně minutové scény a znovu bych ho rozhodně vidět nechtěl.