Nejnovější film Baze Luhrmana (Romeo + Julie, Moulin Rouge!) se snaží fungovat na několika frontách:
- Romantická story ve stylu "princezna a raubíř" mezi Kidmanovou a Jackmanem.
- Srdcervoucí příběh míšence, který má být odejmut svým blízkým a násilně umístěn do misije na převýchovu, což byla tenkrát (a ještě dlouho poté) běžná praxe.
- Velkolepá podívaná na režisérův rodný kontinent, jeho faunu, flóru a lid.
- Válečné drama. V roce
19391942 totiž Austrálii bombardovalo japonské letectvo!
Ad bod 2: Tady to už začíná trochu drhnout. Seriózní problematika násilně rozdělených smíšených rodin (věnuje se jí např. film Rabbit-Proof Fence) je zde použita jako značně laciný způsob, jak z diváka ždímat slzy (ohrožený roztomilý malý domorodeček se zářivě bílými zuby a pečlivě upravenými vlásky zabere vždycky!) a navíc smíchána s trochou magického nadpřirozena (dědeček šaman). Viděl jsem jiné filmy, ve kterých podobné propojení fungovalo mnohem lépe. V Austrálii mě ten chlapeček dost štval.
Ad bod 3: Krajina je nádherná, kompozice působivé, hudba nápaditá a monumentální, triky slušné (1500 zdivočelých krav na kraji útesu vypadá skoro opravdově), ale z čistě vizuálního hlediska Austrálie zaostává nejen za Moulin Rouge!, Pearl Harborem nebo Titanicem, ale také za Severem proti Jihu, Lawrencem z Arábie a jinými klasikami, natočenými před mnoha desetiletími. Hlavním problémem je v tomto ohledu druhá polovina filmu (který má skoro tři hodiny!!!), poté co jsou krávy úspěšně naloženy. Tato druhá polovina vypadá většinu času jako romantická telenovela, kterou bůhvíproč natočili širokoúhle (i přesto, že se v ní odehraje onen japonský nálet a každá její minuta stála asi tolik, jako jeden díl drahé telenovely).
Ad bod 4: Scéna náletu a následné zkázy je překvapivě krátká a i když jistě byla drahá, nevypadá na to - což byla myšlenka, která se mi v průběhu filmu vracela znovu a znovu. I když by Austrálie chtěla být velkofilmem a jistě měla velikánský rozpočet, mnohé její scény prostě nepůsobí tak velkolepě, jak by se mi líbilo. Velmi často vidíme trikový "úvodní celkový záběr" a zbytek scény se pak odehrává na malém prostoru s pár statisty, aniž by to vzbuzovalo dojem, že jsem opravdu "někde tam v daleké pohádkové Austrálii".
Kromě občasné nevyrovnanosti , uspěchanosti a odbytosti (což jsou věci, které bych si žádnému předchozímu Luhrmannovu filmu nedovolil vytknout, ale tentokrát prý musel film dokončovat na poslední chvíli ve velkém chvatu) mi vadila ještě jedna věc: Místy mi nebylo jasné, na jaký žánr se vlastně dívám. Původně jsem si myslel, že Luhrmann chce natočit něco ve stylu starých velkofilmů, t.j. za použití postupů, zápletek a stylizací, které už dnes jsou ohrané a líbí se nám právě díky tomu, že jsou staré a klasické. Pokud toto opravdu byl jeho záměr (a na základě rozhovorů s ním bych řekl, že ano), pak pokládám za vyloženě nešťastné jeho vtípky, kterými občas prokládá ty nejserióznější okamžiky, aby si snad divák proboha nemyslel, že to myslí vážně. Chyba! Pearl Harbor se mi líbil právě proto, že vypadal, jako kdyby to Michael Bay všechno myslel smrtelně vážně.
Austrálie opravdu je romantický výpravný velkofilm. Ale klasikou se podle mého názoru nestane ani náhodou, podobně jako se jí nestal třeba film Navždy a daleko, který má s Austrálií hodně společného (nejen Kidmanovou a neznámý nový kontinent) a není o mnoho horší.
No v roce 1939 opravdu Japonci Austrálii nebombardovali, to až v roce 1942
OdpovědětVymazatOops, Anonym má pravdu. Tak to mi skutečně uniklo, že se film odehrává v rozmezí více než dvou let. Měl jsem dojem, že to všechno proběhne během několika málo měsíců.
OdpovědětVymazatZmiňovaný film Rabbit-Proof Fence se mi dost líbil a hrozně mě překvapilo, že se děti odebíraly až do roku 1970, čemuž jsem ani nemohla uvěřit.
OdpovědětVymazata teprve letos se jim za to nekdo vubec omluvil...
OdpovědětVymazat