Líbáš jako Bůh - 20%

[Z presskitu distributora] Helena Altmanová je sympatická profesorka francouzštiny a literatury na gymnáziu. Patří k oblíbeným pedagogům, díky zdravému nadhledu si rozumí se studenty i kolegy ve sborovně. Daleko nepředvídatelnější okamžiky ji však čekají v osobním životě. Rozvětvená rodina k tomu poskytuje dostatek příležitostí. Soužití v jednom bytě s bývalým manželem, úspěšným spisovatelem Karlem, problémy ovdovělé sestry Kristýny, manželské karamboly syna Adama i pozdní lásky babičky Alžběty - to všechno Helenu zaměstnává natolik, že jí na vlastní život a vlastní city jaksi nezbývá čas. A přesto jednoho dne přijde to, co obvykle přichází, když už jsme na sny rezignovali. Helena se za pohnutých okolností seznámí s lékařem záchranné služby Františkem. A úplně normálně a naplno se zamiluje! Začíná bouřlivý příběh plný vášně, rozchodů a návratů, v němž zamilované dvojici komplikují vztah plánovitě či neplánovaně jak partneři, tak další členové rodiny.



Film Líbáš jako Bůh je svým zaměřením a stylem velice podobný Sexu ve městě. To znamená, že v něm jde o ženy ve středním až pokročilém věku a o okolní svět, který je nazírán stoprocentně jejich optikou (včetně mužů, kteří jsou strašní hajzlové s vizáží Bartošky a ty ženy je chtějí). Ty ženy jsou dobře zabezpečené, vlastně nemají co dělat, a vytvářejí si umělé problémy z toho, že se neumějí rozhodnout, od koho se nechat sbalit. Z toho vyplývá, že bych naprosté většině postav tohoto filmu rád fyzicky ublížil. To je ale v pořádku, některé filmy jsou prostě zaměřeny na úzce vymezené publikum a já starším dámám také nevyčítám, že nejsou na větvi z Transformers.

Z výše uvedeného dále vyplývá, že kdyby byl film Líbáš jako Bůh natočen úplně geniálním způsobem, pravděpodobně bych mu nedal více než 60% procent.

On ale geniálně natočen není. Přesněji řečeno, jisté jeho řemeslné stránky jsou zvládnuté dosti profesionálně (na české poměry): Kamera, střih, hudba (jejíž hlavní motiv ovšem brutálním způsobem kopíruje hlavní motiv z Lepší už to nebude).

Fatálně nezvládnuté je ale to hlavní, tzn. vyprávění nějakého příběhu.

Marie Poledňáková je autorkou námětu, scénáře i režisérkou, takže výsledná podoba toho, co vidíme na plátně, je z 99% "na jejím triku". A je to velice smutný výsledek - pokus o pohled na dnešní moderní uspěchanou dobu očima někoho, kdo žije někde mimo realitu a dnešní moderní lidi (a věci) nezná, protože se jich buď bojí nebo je nechápe.

Typickým příkladem je mladý kluk, gymnazista, který neustále poslouchá rap, nosí street fashion a zmítá sebou v rytmu onoho rapu (pořád). Potud v pořádku, takoví lidi prý existují. Tento gymnazista se ale babičky zeptá (nejsem si stoprocentně jistý, jestli to byla babička, ale o tom za chvíli) "co se rýmuje na buch buch buch?", načež babička po krátkém přemítání odpoví "líbáš jako Bůh!". Na to gymnazista neřekne "Ty si píča!", ale je babičce hrozně vděčný, že mohl tento cool verš zarapovat své spolužačce, a ta s ním za to šla do kina. Tato minizápletka a její ztvárnění je utrpení wrong on so many levels a reprezentuje odtržení od reality, kterým Poledňáková trpí. Tedy, pro mě to bylo utrpení, ale uznávám, že starší ženy, pro které je rap a mobilní telefony (o těch za chvíli) dílo Satanovo, se na dnešní svět dívají podobně a jim se asi tento film líbit bude.

A dále k té babičce: Téměř polovinu (dvouhodinového!!!) filmu jsem si opakoval "No, nic moc, ale má to svoje okamžiky, herci nejsou špatní, a aspoň je to lepší než Jak se loví krotí krokodýli." V průběhu druhé hodiny jsem bohužel musel svůj názor přehodnotit a dojít k závěru, že je to přinejmenším stejně mimo jako Krokodýli, možná víc. To znamená, že postavy dost často dělají věci, u kterých netušíte, jestli jde o jejich blbost, o blbost scenáristy, o špatně zrežírovanou scénu, nebo o sofistikovaný humor, který nechápete.

Opět příklad, protože vím, že je máte rádi: Ženská se snaží zoufale odeslat SMSku a konstatuje, že "to nejde odeslat, on má asi vypnutý telefon". V tuto chvíli nevíme, jestli:

1. Hrdinka si myslí, že všichni kolem jsou hloupí a chce jim z nějakého důvodu něco nalhat.
2. Hrdinka je hloupá, neumí ovládat telefon a proto říká nesmysly.
3. Marie Poledňáková neví co je to SMS.

Zdůrazňuji, že toto je zcela něco jiného než problém typu "Nálož v Armageddonu by ve skutečnosti tak velký asteroid nemohla zničit." Problém není v tom, že něco není v souladu s realitou. Armageddon se prostě odehrává ve filmovém světě, ve kterém takováto nálož na takovýto asteroid stačí. Při výše uvedené scéně (a při mnoha, mnoha, mnoha dalších) v Líbáš jako Bůh jsem neměl jasno, jestli postavy právě z někoho dělají vola, jestli jsou úplně hloupé, nebo jestli se prostě tak normálně chovají a něco nechápu já. Pokud by tato scéna byla v Blbém a blbějším, je to zcela OK, protože sedne k jeho hrdinům. Většina Líbáš jako Bůh mi ale jako bláznivá fraška o idiotech nepřipadala.



Dost podobně zmaten jsem byl z Krokodýlů (a nebyl jsem sám) a v případě Líbáš jako Bůh byl tento pocit snad ještě intenzivnější, protože postav v nich je méně, nehrozí takový zmatek, a o to vyvedenější z míry jsem byl, když (opět příklad) chlap slíbí hrdince zájezd do Paříže, pak ji nechá na letišti čekat, odejde odtud s jinou ženou a pošle pouze krátkou SMS "Sorry, nemůžu letět" - hrdinka se pochopitelně naštve, s chlapem přestane komunikovat (potud OK), pak ho náhodou potká, s úsměvem ho pozdraví a okamžitě se s ním začne muchlovat, aniž by se někdo z nich jakkoliv zmínil o té Paříži. Jistě by se nějaká žena za nějakých okolností ve filmu jistého žánru takhle zachovat mohla, ale aby to fungovalo, musel by být divákovi nějak definován ten žánr a ty okolnosti, což není...

A opět jsem nebyl sám, komu to tak připadalo. Vedle sedící Alena Prokopová co chvíli (a poměrně nahlas) povykovala "Já to nechápu!", což bylo v jejím případě ještě mnohem tragičtější než v mém, protože o filmu musí napsat podrobné shrnutí děje do Filmového přehledu.

Takže abych to shrnul. Tento film je:

1. Dost špatně napsaný a režírovaný.
   
2. Určený pro naprosto odlišného cílového diváka, než jsem já (a pouze pro něj).