Dvojrecenze: Válka nevěst / Báječný svět shopaholiků [Bride Wars / Confessions of a Shopaholic] - 20% / 20%

Dnes se dočkáte unikátního slohového útvaru: V jednom článku zrecenzuji dva různé filmy, které spolu mají mnoho společného.

Báječý svět shopaholiků je komedie o děvčeti (Isla Fisherová), které hrozně rádo nakupuje módu luxusních značek, až se zadluží. Pak je náhodou (omylem) zaměstnáno ve finančním časopise a i když financím nerozumí, její "zdravý selský" pohled na problematiku jí získá slávu mezi čtenáři (a lásku šéfredaktora). Jak to ale dopadne, když se všichni dozvědí, že jim ohledně financí radí někdo, kdo je pokrk zadlužený?



Válka nevěst je o dvou nerozlučných kamarádkách (Kate Hudsonová, Anne Hathawayová), které chtějí mít svatbu ve stejném měsíci ve stejném luxusním hotelu (sní o tom už od dětství). Pak je ale omylem oběma přiklepnuto stejné datum obřadu, takže si navzájem nemohou jít za družičky. Jedna z nich by si musela svatbu přesunout mimo svůj vyhlédnutý měsíc, což žádná z nich nechce, takže si začnou dělat brutální naschvály a chtějí svatbu té druhé za každou cenu překazit.



Oba tyto filmy se točí kolem věcí, o kterých se odvážím tvrdit, že jsou mužům zcela cizí a/nebo jimi opovrhují. V jednom případě je to slastný pocit z toho, že během pár minut rozfofruji peníze, které nemám, za luxusní módu, kterou nepotřebuji. Ve druhém případě je to slastný pocit z toho, že budu mít dokonalou svatbu, dokonalejší než všichni ostatní, a když ne, tak ji aspoň pokazím ostatním. Pokud tento slastný pocit mám, pak hystericky hýkám a jsem v transu. Pokud ho nemám, pak pláču, uvažuji o sebevraždě a žeru čokoládu.

Z objektivního hlediska jsou oba tyto stavy přinejmenším projevem psychické nevyrovnanosti a zaostalosti. Spíše ale jde o psychické choroby, které by se měly léčit. V obou filmech se vyskytuje názak jakéhosi poučení, spočívajícího v tom, že takové jednání není správné. Oba filmy jsou ale natočeny tak, že po většinu jejich stopáže toto chování má divačkám imponovat a dělat jim radost a je na plátně doprovázeno říznými songy. Asi jako kdyby byl film o alkoholikovi, který je stále v deliriu a chystá se upít k smrti, a většina filmu by ukazovala, jak je to skvělý pocit být opilý. Zrůdnost prvního filmu, která pravděpodobně tvůrcům vůbec nedošla, spočívá v tom, že na konci hrdince dojde, že obsesivní nakupování není správné a zachrání se před bankrotem tím, že svou kolekci rozprodá ženám, které obsesivně nakupují...

Oba filmy jsou tedy tematicky nahony vzdálené jakémukoliv muži, ale navíc jsou oba vzácně špatně napsané a zrežírované. Filmařům jde jen o to, aby se nějakým způsobem doplahočili ke scénám, které divačky chtějí vidět, a aby se k nim doplahočili, nutí své postavy chovat se dementně a každou minutu zcela jinak - skoro jako hrdinové Vy nám taky, šéfe nebo Líbáš jako bůh.

Symptomatický je také způsob, jakým jsou v obou filmech ztvárněni muži. Jsou to jen rekvizity, představující jakousi vedlejší pointu, ke které je děj dostrkán. Obzvlášť křiklavé je to u druhého filmu, který je celý o svatbách, ale pointa oněch svateb (t.j. muži) se ve filmu téměř nevyskytuje a dobrý konec (= svatba) je nezávislý na tom, s kým hrdinka vlastně nakonec k tomu oltáři půjde.

Existují "chlapské filmy", které jsou snesitelné i pro ženy. Stejně tak existují "ženské filmy", které jsou snesitelné i pro chlapy (Dábel nosí pradu, Láska nebeská, Pokání, Marley a já...). Oba dnes zmiňované filmy jsou ale extrémně ženské (asi jako je "extrémně mužský film" když Steven Seagal s nějakým rapperem zkopou pár lidí a mezi tím se 80 minut nic neděje) a navíc vyčpělé a utahané ženské filmy (asi jako kdyby ten Seagal byl starý a tlustý).

Závěrem bych chtěl podotknout, že Kate Hudsonová sice není stará a tlustá, ale přes všechen makeup a nový styl účesu vypadá opravdu neuvěřitelně hnusně. Anne Hathawayová i Isla Fisherová vypadají naopak velmi sympaticky a o to smutnější je, jaké věci musejí v těchto filmech předvádět.