Poslední dům nalevo [The Last House on the Left] - 80%

Mladá Mari a její kamarádka nemají štěstí: Náhodou se připletou do cesty partičce zločinců. Ti Mari brutálně znásilní a obě děvčata zabijí. Nebo si to aspoň myslí. Postřelená Mari ale přijde k sobě a pak se doplazí bouřkou a bahnem několik kilometrů ke svým rodičům do chaty. Osud tomu ale chtěl, že v domku pro hosty právě přespává ona partička násilníků. Když se rodiče postarají o základní ošetření Mari a zjistí, že v bouřce není možné utéct ani nikoho kontaktovat, rozhodnou se vzít věci do svých rukou...



Na projekci Posledního domu nalevo jsem po nedávných zkušenostech s novým Pátkem třináctého, Krvavým Valentýnem a Hannah Montanou ani nechtěl jít, ale nakonec jsem šel a nelitoval!

Neznámý řecký režisér (debutující v USA) natočil s neznámými herci film, který patří k nejlepším, jaké jsem v posledních měsících viděl. Nikoliv k nejlepším hororům nebo slasherům, ale k nejlepším filmům bez ohledu na žánr, a to ve všech ohledech - například si nepamatuji, kdy bych u podobného typu filmů naposledy ocenil kameru, střih nebo hudbu (John Murphy - Sunshine).

Má drahá polovička nemůže ve filmech vydržet násilí. Není schopná poslouchat lámání prstů v Blade Runnerovi nebo se dívat na sekáček v hlavě ve Watchmenech. Má drahá polovička tudíž nikdy neuvidí úžasné věci jako Klub rváčů nebo Bad Taste. Takových lidí je jistě na světě víc a Poslední dům nalevo je ještě o několik řádů dál než výše zmíněné filmy. Značná část diváků (například 99 % žen) prostě nebude schopna se na mnohé jeho scény dívat, natož aby nějakým způsobem přemítala o tom, jestli jsou nebo nejsou dobře natočené a "užívala si to" (v libovolném smyslu těchto slov).

Ale ony dobře natočené jsou.

Ve filmu je brutální znásilnění a několik brutálních smrtí. Nejsou to efektně nasnímané exhibicionistické scény jako točí Marcus Nispel nebo tvůrci Saw. Při znásilnění nevidíme jediné políčko filmu, které by samo o sobě bylo nepřístupné. Při většině smrtí a násilí nestříká moc krve. Ale je to všechno zahráno a natočeno způsobem, který je extrémně působivý, a to i proto, že jsou dobře a realisticky natočené nenásilné scény a máme tudíž dobrou představu, co a jak kterou postavu motivuje. A protože je to tak extrémně dobře natočeno, rozhodně není příjemné se na to dívat - a to ani pro člověka, který se dobře baví u Bad Taste nebo Tokyo Gore Police. A v tom se skrývá filosofická otázka: Jakou pointu vlastně má dívat se na film, který je tak dobře natočen, že je extrémně nepříjemné ho vydržet? Tohle opravdu není o tom, abych se pak vytahoval pře kamarády "Hehe, já ani oko nepřimhouřil a koukal jsem celou dobu, bylo to slabý kafe, hehehe..."

Ale tuto analýzu raději přenechme někomu, kdo umí lépe analyzovat.

Uzavřel bych to tím, že jde o po všech stránkách kvalitní film, který je pro značnou část diváků velmi, ale velmi nestravitelný.

P.S: Jde o remake filmu Wese Cravena z roku 1972, který jsem neviděl a netuším tudíž, do jaké míry ho nová verze kopíruje.