Piráti na vlnách [The Boat That Rocked] - 60%

Rok 1966. Ve Velké Británii vysílají pouze oficiální stanice, které nehrají populární hudbu. Tu hrají pirátské stanice, vysílající z několika lodí, kotvících na moři. Tohle je příběh jedné z nich, jménem "Radio Rock", ze které vysílá osm dýdžejů.



I když v roce 1966 skutečně vysílala kolem Briánii pirátská rádia z lodí, scénář tohoto filmu, jméno "Radio Rock" a postavy dýdžejů jsou smyšlené (byť každou chvíli odkazující na tehdejší reálie). Nemusíte se nijak vyznat v dějinách, aby vám to došlo, protože scénář je spíš taková pohádka. Bezkonfliktní, příjemná, legrační, trošku romantická pohádka.

Richard Curtis (tvůrce Čtyř svateb a jednoho pohřbu, Bridget Jonesové, Notting Hillu nebo Lásky nebeské) film napsal, režíroval a produkoval jako nezávaznou koláž skečů. A ty skeče víceméně fungují, pokud jde o skeče! Problém nastává ve chvíli, kdy se Curtis snaží dávat scénám nějakou hlubší procítěnost a vůbec když se snaží vyprávět nějaký komplexnější děj - pár podzápletek sice ve filmu existuje (vláda se snaží rádio umlčet, někteří členové posádky mají milostné problémy atd...), ale jsou předvídatelné a pouze zdržují - pokud jejich řešení na plátně není současně další zábavnou skečí (ty jsou zábavné, protože herci jsou zábavní, ale nesmíte moc přemýšlet o smyslu toho všeho).

Ve filmu hraje spousta dobrých britských komiků i nekomiků (plus Philip Seymour Hoffman jako jediný Američan na lodi) a jejich výkonům není co vytknout. Je ale možno vytknout spoustu věcí scénáři, který většině z nich nedá žádnou hloubku a na dlouhé minuty je posílá mimo plátno a zapomíná na ně, přestože se většina z nich vyskytuje na jedné malé lodi.

Takže: Ano, je to zábava. Jednou. Pokud bych se na to musel dívat podruhé, asi už by mi nejméně třetina z více než dvouhodinového filmu přišla dost otravná.