Veřejní nepřátelé [Public Enemies] - 80%

Příběh posledních měsíců života Johna Dillinera (Johnny Depp), legendárního gangstera z třicátých let minulého století.



John Dillinger byl zajímavá osobnost (viz Wikipedie) a kromě Johnnyho Deppa se hodně podobal ještě jednomu slavnému entertainerovi:

V době hospodařské krize Dillinger vykradl velké množství bank, několikrát uprchl z vězení a část Američanů ho obdivovala jako jakéhosi Robina Hooda (protože při vykrádání bank neokrádal jejich řadové zákazníky).

Film Michaela Manna vypráví především o tom, jak se Dillinger seznámil s prostou šatnářkou (Marion Cotillardová) a jak nakonec špatně skončil, především díky agentovi FBI (Christian Bale), který tehdy výraznou měrou přispěl k modernizaci pracovních postupů FBI. Pokud o těchto událostech nic nevíte, je to pro dobro věci, protože se můžete těšit, co nečekaného se stane a současně nebudete mít problémy s mnoha drobnostmi, které scénář změnil v zájmu lepšího dramatického fungování filmu.

Viděl jsem většinu filmů Michaela Manna a mám k nim poměrně zajímavý vztah. Ve všech vidím obrovskou profesionalitu, výborné herecké výkony a občas i něco opravdu revolučního. Michael Mann je pro mě "režisér, který netočí špatné filmy". Na druhou stranu jsem ale z žádného jeho filmu nikdy nebyl vyloženě "nadšený" a neměl jsem přílišnou touhu vidět ho více než jednou.

S Veřejnými nepřáteli je to stejné. Režie, výprava, herecké výkony, napětí téměř dvě a půl hodiny, všechno skvělé a působivé.

Navíc má tento film jeden velmi zásadní "gimmick" - je téměř celý natočen na digitální ruční kameru, a to způsobem, který se to nijak nesnaží maskovat! Nejsem zastáncem podobných "experimentů" ve stylu "natočit něco bez zjevného důvodu úplně jinak, než se to natáčí", ale v tomto případě jsem byl výsledkem do značné míry   fascinován. Díval jsem se na dobový film, který byl evidentně velice drahý (spousty statistů, realistické rekvizity a kulisy) a přitom vypadal, jako kdyby byl natočen lepší turistickou videokamerou. Týká se to nejen obrazu, ale i zvuku, který zní jako kdyby byl kontaktně snímaný (a nedomíchávaný v postprodukci). A je celkem jedno, jestli tomu opravdu tak bylo, nebo jestli to bylo pouze tak lišácky nasimulováno.

Prostě, vidět drahou přestřelku nejslavnějších hollywoodských herců na obrovském širokoúhlém plátně, nasnímanou jedním z nejlepších hollywoodských kameramanů, a přitom působící tak trochu jako přestřelka z "Četnických humoresek", to byl opravdu zajímavý zážitek. A to nemyslím nijak ironicky, není to výsměch nebo kritika, byl to pro mě opravdu zajímavý a vrcholně  originální zážitek. Ale je mi jasné, že to jiní diváci mohou vnímat podstatně jinak.

Nechci Veřejné nepřátele vidět znovu, ale ani jedné z těch 143 minut jsem v kině nelitoval.