Recenze: 3 sezóny v pekle - 90%

Píše se rok 1947 a Ivan Heinz (Kryštof Hádek) je devatenáctiletý dandy, salonní intelektuál, surrealistický básník a povaleč. Utíká z domova, sebevědomá buržoazní bisexuálka Jana (Karolina Gruszka) se stává první zkušenou ženou v jeho životě a on si s ní začne bizarní vztah, směsici lásky a autodestrukce. A do toho přichází Vítězný únor (film se odehrává v rozmezí tří let) se vším co k němu náleželo.



Film je velmi volně inspirován autobiografií Egona Bondyho, ale Ivan Heinz mi spíše připomněl Tylera Durdena. 3 sezóny v pekle jsou totiž variací na můj oblíbený Klub rváčů!

Hlavní hrdina netrpí nedostatkem, ale přesto není vnitřně naplněný. Předkládá nám své rádobyšokující (vulgární) pseudofilosofické básně, které některým snadno ovlivnitelným jedincům připadají charismatické až umělecké (na rozdíl od veterána, který básním rozumí - Jan Kraus). Nemá jasno v tom, zda se chce sám zničit (občas se podpálí) nebo přinést do Čech marxismus (není to v rozporu se surrealismem?). Prostě je hrozně osudový a kdyby žil dneska, měl by určitě piercing a AIDS.

Začne si s ženskou, která je výrazně zkušenější než on, vodí ho za nos (i za jiné orgány), ale přitom to vypadá, že by k němu za jistých okolností mohla něco cítit. A ve chvíli, kdy to vypadá, že k němu něco cítit začíná, udeří realita (přesněji řečeno bolševický převrat) a hlavní hrdina (i většina ostatních) začne mít najednou úplně jiné problémy než je surrealistická poezie.

Klub rváčů připomíná tento film i svou výtvarnou stránkou a režií. Je totiž co do řemeslného zpracování dle mého názoru nejprofesionálněji natočeným českým porevolučním filmem (ano, včetně všeho od Svěráka). Nevím kolik přesně film stál a jaká část těch peněz byla německá, ale na výpravě nejen je vidět, že byla drahá, ale především je působivá, protože tvůrci přesně věděli, jak a kde ty peníze použít. Tuny statistů, dobové rekvizity a dopravní prostředky, tuny digitálních triků - všechno technicky bezchybné a dramaticky fungující lépe než v nejednom hollywoodském velkofilmu.

V našich končinách málokdy viděná profesionalita se promítá i do komornějších scén. Režisér má neuvěřitelně pevnou ruku, má zmáknuté všechny filmařské triky, ale kromě toho ví jak a kdy je použít a jak vést herce, aby ty filmařské triky nebyly samoúčelné. Tudíž je radost se na to všechno koukat i když většina hrdinů filmy představuje typy, které jsou mi ve skutečném životě značně nesympatické. A - což je další paralela s Klubem rváčů - hlavní hrdina je nám podáván tak nejednoznačně, že si nejsme úplně jisti, jestli ho obdivovat nebo z něj mít legraci.

A který že zkušený režisér to natočil? Tomáš Mašín, který tímto filmem celovečerně debutuje a dosud točil pouze reklamy (byť slavné mezinárodní reklamy). V případě tohoto filmu byl i autorem scénáře. Jedna věc je umět natočit efektní třicetisekundovou reklamu a druhá věc je dvouhodinový film. Pokud se Jan Svěrák stal jakýmsi českým Spielbergem, pak je Tomáš Mašín českým Davidem Fincherem a byl bych moc rád, kdyby se mu podařilo co nejrychleji mezinárodně prorazit a zajistit si ještě větší rozpočty.

Má tedy film nějaké vady? Jen mininum. Občas trochu vázne dabing/postsynchrony a celý příběh je na dvouhodinovou délku poněkud řídký. Ale pořád jde o velmi, velmi kvalitní počin, plně srovnatelný s velkovýpravnou hollywoodskou produkcí, a přitom si uchovávající evropský punc. Tomáš Mašín se tímto pro mě stává českým filmovým objevem desetiletí.