Recenze: Zemský ráj to na pohled - 70% + Revoluční retro

(Cituji distributora) Dospívání bývá složité, zvlášť když se píše rok 1968, venku se prohánějí cizí tanky, doma se střídají tatínkové mnoha různých poloh. A maminka, navzdory své vnitřní síle, na všechno nestačí. Jak bylo v takových podmínkách možné prožít a přežít už tak náročná 70. léta? Jak šlo udržet si radost ze života, city pro lásku a chuť na smích? I o tom je mrazivá komedie Ireny Pavláskové Zemský ráj to napohled.



Netuším, kdo vymyslel a především schválil tento strašlivý trailer, ale film je naštěstí o dost snesitelnější. Jeho první třetina se odehrává v roce 1968, v době Sovětské invaze, zbytek pak v roce 1977, v době honu na chartisty. Důležitá jsou ta slůvka "v době", protože nejde o historické sondy do těchto událostí, ale především o zachycení duševního rozpoložení lidí v této době.

Vysvětlováno není celkem nic, takže neinformovaný divák (například kdokoliv pod 25 let, obávám se), nebude moc tušit co se vlastně děje, z čeho jsou ti lidi nervózní, proč jsou zavíraní, proč ten herec nosí rolák, proč má ten disident-dramatik příjmení "Pavel" a co je to "CCCP".

Ve filmu mě příjemně překvapily herecké výkony. Bylo mi lhostejno, nakolik který herec imituje nějakou konkrétní historickou osobnost, ale přistihl jsem se, že se těším, až bude opět na plátně Jan Hartl jako cholerický režisér nebo Miroslav Etzler jako alternativní Bartoška. Bavili mě a líbily se mi jejich etudky! Bohužel mě o něco méně bavila Vilma Civulková a její dcery (Tereza Voříšková, Dana Marková) a už vůbec mě nebavilo, když film zapomínal, že je jenom množinou náladových střípků a snažil se vyprávět nějaký příběh (nebo ho dokonce pointovat). Což asi není dobře.

Problém je bohužel také v tom, že si tvůrci ukousli trochu příliš velké sousto, než na které měli finanční prostředky. Je hezké, že se snažili sehnat dobové rekvizity (přesně takové rádio jsme kdysi měli!), ale když mají na ulici demonstrovat nadšené davy po vyhraném hokejovém utkání se SSSR a všechen jásot je snímán v krátkých detailních záběrech, je jasné, že to nebyl ani tak dramatický záměr, jako spíš nutnost - protože těch statistů nebylo víc než 30.

Také mě (a to se mi věru často nestává) v nočních scénách iritovala práce s osvětlením. Tehdy bývalo v noci na ulicích podstatně větší šero než dnes, zatímco ve filmu skoro ve všech nočních scénách naplno září (neviděné) supervýkonné reflektory. Nebo někdo s digitálním materiálem prováděl takové čárymáry, že to aspoň tak vypadá.

Na druhou stranu oceňuji, že mi film skutečně připomněl onu dobu! V roce 1968 jsem se narodil, takže mi v roce 1977 bylo devět let, ledacos si z té doby pamatuju a z počátku osmdesátých let si pamatuju celkem dost. A narozdíl od některých (mladších) recenzentů, kteří nadávají, že film zlehčuje odkaz tehdejších disidentů, tvrdím, že ta atmosféra tenkrát byla skoro přesně takováhle! Bojovalo se za svobodu, riskovalo se, zavíralo, ale současně z toho měli všichni takovým kafkovskýcm způsobem legraci, bylo jim to fuk a okrádali stát. A tenhle film mi tu atmosféru připomněl jako zatím žádný jiný, takže při jeho hodnocení možná jsem trochu nekritický.

Následují retro plky, které vlastně s filmem nesouvisí, ale rád bych je uchoval pro příští generace:

Můj otec (ještě žije, ale moc radostí už mu to nepřináší) byl vždycky bohém, kurevník a přestože se aktivně nezapojoval do politiky, o politické vtipy u nás doma nebyla nouze. Politické vtipy byly tehdy stejné jako dnes, jenom místo "Klaus" a "Paroubek" se v nich používalo "Husák" a "Brežněv". Jednou po jakémsi politickém školení otec v dobrém rozmaru poslal do Moskvy na ústřední výbor KSSS telegram s textem "CHCI MIR STOP FUKA STOP". Nezavřeli ho.

Jasně si vzpomínám, jak jsem na základní škole vyprávěl spolužákům tatínkovy vtipy o Štrougalovi a Primerosu, aniž bych měl úplně jasno v tom, kdo je to Štrougal a co je to Primeros (dost dlouho jsem si totiž pletl Primeros a Primus). Nezavřeli mě.

Nezavřeli mě ani když jsem okolo roku 1983 v Městské stanici mladých techniků vyprávěl o textové hře pro ZX Spectrum, která je tak dokonalá, že její slovník obsahuje 2000 slov. Starší posluchači se začali z mně neznámého důvodu smát a poradili mi, abych to už nikdy nikde neříkal. Ale nezavřeli mě. Koneckonců, nezavřeli mě ani když jsem se v páté třídě učitelce chlubil, že doma posloucháme Svobodnou Evropu i Hlas Ameriky (tatínek jim souhrnně říkal "Rádio Kroměříš" - "kromě říše").

Nezavřeli nás ani když jsme si se spolužáky půjčovali asi v deseti letech mezi sebou desku Karla Kryla. Moc se nám ta hudba nelíbila (tehdy mezi námi víc frčely pašované kazety Kiss a Jeana-Michela Jarrého), ten člověk moc dobře nezpíval a nechápali jsme, co má znamenat věta "Kupčíci vyděšení hladí domy sálů". Ale půjčovali jsme si tu desku, protože na zadní straně bylo napsáno "Touto deskou se Kryl vyzpívává z toho, jak byl zkopán před očima učitelky když jí kazil organizovanost v Pionýru", což nám přišlo hardcore. Víc hardcore nám ale přišlo, když se Ivanu Mládkovi podařilo lstivě protlačit do masmédií písničku, která obsahovala dovedně ukrytý americký refrén "Yes Yes Yes" a "No No No" (pokud je tam neslyšíte, všimejte si těch slabik, při kterých sólistovi přizvukuje sbor).

Ještě jsem chtěl upozornit na bizarní skutečnost, že za komunismu byl u nás oficiálně legálně v prodeji (za 20 Kčs) kapitalistický comicsový magazín Pif Gadget, ale právě jsem s překvapením zjistil, že ho vydávala francouzská komunistická strana, což mnohé vysvětluje! Kromě toho se u nás dalo celkem snadno dostat k comicsům jako "Iznogud" nebo "Clever & Smart", protože si je Němci nechávali tisknout v českých tiskárnách a zlaté české ručičky jim je zde ve velkém kradly.

Nicméně zpět k obalu Krylovy desky: Já v životě nebyl v Pionýru ani v Socialistickém svazu mládeže a nejen že mě nikdy nezkopali, ale dokonce mě vzali na gymnázium. Je pravda, že při přijímacích zkouškách na ČVUT se mě ptali, proč nejsem v SSM, ale podle otcovy instruktáže jsem řekl "Nemohu z ideologických důvodů souhlasit s vedoucí úlohou jedné strany" a vzali mě.

Když jsem na výstavě úspěchů Socialistického svazu mládeže hrál na ZX Spectru hru "Green Beret" (kterou jsem si z bezpečnostních důvodů sám nahackoval, aby se v ní místo srpů a kladiv ukazovaly praporky), tak mě taky nezavřeli, ale vedoucí kvůli tomu volal domů mé mamince, že na mě přišlo udání, což mi připadalo nefér, protože člověk vedle mě hrál v tutéž chvíli "Raid over Moscow" a nikdo ho neudal. Možná on udal mě (je možné, že to byl Daniel Dočekal, ale už si to stoprocentně nepamatuji). Výrazně větší průšvih byl z toho, když jsem vylil do klávesnice počítače limonádu a ona se zalepila.

Někdy okolo roku 1987-1988 se konala na ČVUT FEL diskuse studentů s nějakým komunistickým páprdou o aktuální politické situaci a už tehdy studenti říkali nebojácně věci velmi bez servítků, což páprdu evidentně vyvádělo z míry a diskusi ukončil s tím, že "netušil jsem, že situace mezi mladými je takto vážná, budeme to muset u nás rozhodně nějak řešit" (což nepůsobilo jako hrozba, ale spíš nešťastně). Upozorňuji, že z mých vrstevníků téměř nikdo nevěděl, kdo to jsou disidenti a co dělají, protože je to prostě nezajímalo.

V téže době jsem začal chodit na protivládní demonstrace, protože mi to přišlo jako cool bojovka a spolužák z gymplu Ladislav byl na policejní škole, takže jsme na sebe vždycky mávali z opačných stran barikády (pokud jsem ho pod helmou poznal). Párkrát jsem viděl mluvit Havla, ale většinou mě to nebavilo (ono mu taky nebylo moc rozumět) a čekal jsem až se začne vytlačovat / stříkat. I při akčnějších honičkách ale platilo, že pokud člověk měl aspoň minimum strategického cítění, nehrozilo mu ani pocákání vodou, natož zatčení nebo zranění. Mláceni a zatýkáni byli na demonstracích vždycky jenom ti, kteří se chovali netakticky nebo zatčeni být chtěli. V dolní části Václavského náměstí byl obchod s gramodeskami, jehož vedoucí vždycky při demonstracích nahlas pouštěl Kubišovou a Matušku a taky ho, pokud vím, nezavřeli. Demonstrující a policie se tehdy tak nějak plus mínus navzájem respektovali, každý věděl co si může dovolit a ti dnešní protestující i policisti jsou proti těm tehdejším samozřejmě sráčové.

Ke kvalitativnímu posunu ve scénářích demonstrací (WHILE TRUE DO skandování, pochod, vodní dělo, honička REPEAT) došlo až 17. listopadu 1989, kdy jsme byli po náročné celodenní akci policajty obklíčeni na Národní třídě před pasáží Metro. Nikdy předtím jsem takovou koordinaci z jejich strany neviděl a jistým způsobem jsem byl v tu chvíli na Ladislava hrdý. Pak se udělala ulička, kterou jsme byli pouštěni po jednom ven a někteří z nás dostali ránu. Já ji nedostal, tak jsem se na jednoho policistu zarputile podíval, načež jsem ji dostal. Pak jsem šel domů.



17. listopadu 1989 byl pátek. Přes víkend se nedělo nic zajímavého. Jenom v Lidové demokracii (kterou jsme odebírali, protože jsme byli hardcore, nikoliv proto, že bychom byli lidoví demokrati) se psalo, že "na závěr demonstrace Veřejná bezpečnost tvrdě zasáhla", což bylo na tehdejší dobu značně odvážné.

Rozhodl jsem se, že budu taky odvážný a v pondělí jsem si vzal na bundu trikolóru. Napadlo mě to zcela spontánně a byl jsem rozmrzelý z toho, že to v pondělí ráno napadlo spoustu dalších lidí (pravděpodobně taky spontánně, protože nevím, jak jinak by se to tak rychle rozšířilo). U vchodu do Fakulty elektrotechnické mě čekalo příjemné překvapení v podobě mladíka, který mi zakázal jít dovnitř a poslal mě domů s tím, že se stávkuje. Tak jsem si zašel do menzy na jídlo a pak jsem si šel domů hrát s počítačem. Ať tu věc se stávkou vymyslel kdokoliv, bylo to naprosto geniální, protože já i naprostá většina mých spolužáků jsme byli rádi, že můžeme kašlat na školu a flákat se. Po několika dnech jsem ze zvědavosti do školy zašel a stávkový výbor tam právě s velkým rozhořčením řešil tu skutečnost, že někteří horlivější studenti využili stávkové nudy k tomu, aby si udělali zápočty a zkoušky. Mluvilo se tehdy o tom, že takhle si demokracii rozvracet nedáme a že se jim to zruší (což se, pokud vím, nestalo). Ještě si pamatuji, že nám jakási disidentka (jméno mi tehdy naprosto nic neříkalo) přednášela, co máme dělat, kdyby nás zavřeli, z čehož jsme především měli legraci, protože měla vadu řeči (ne, nebyl to Havel).

Nicméně ani revoluce nepřispěla k tomu, že by se na ČVUT FEL začalo vyučovat cokoliv, co by mě aspoň vzdáleně zajímalo, takže jsem z ní odešel (pravda, asi měsíc předtím, než by mě byli vyhodili), pořídil si modrou knížku na atopický ekzém a začal působit v soukromém sektoru (překladat ilegálně dovážené videokazety).

Za zmínku ještě stojí, že ty legendární Havlovy "krátké kalhoty" šila moje sestra, která tehdy pracovala v krejčovství Adam. A krátké byly podle ní prostě proto, že si Havel nenašel čas, aby mu je vyzkoušeli a upravili.

A také si vzpomínám, jak jsem záhy po převratu vešel do potravin zrekonstruovaného obchodního domu Kotva a byl jsem v naprostém šoku z toho, že zde o měli od některých jídel více druhů (například dva různé jogurty, dvoje různé čokoládové sušenky). V tu chvíli jsem teprve pochopil, za co disidenti bojovali a zcela bez legrace mi konečně došly výhody kapitalismu.

Takže: To období komunismu, které jsem já zažil a pamatuji si (1980 až 1989) bylo opravdu tak švejkovsky absurdní, jak je popisováno v Zemském ráji, všichni tak nějak rebelovali a přitom kolaborovali, bouřili se a přitom z toho měli švandu, a hlavně mysleli na sex (můj otec tedy rozhodně, a rozhodně ne s mou matkou). Akorát si nepamatuji, že by tehdy nějaká matka svému čerstvému milenci předváděla nahou sebe i své dvě dcery v erotické choreografii (což je jediná opravdu bizarně nepatřičná scéna v tomto filmu).

Ale třeba se to běžně dělo a já o tom nevím, protože jsem přišel o panictví až v roce 1988. Předtím si mi jenom Mikuškovicová z gymnázia jednou sedla na klín...

UPDATE: Daniel Dočekal tvrdí, že mě neudal. Tedy, přímo to nepíše, ale jeho tón to implikuje. Není úplně jasné, jestli tím popírá i to, že hrál se mnou na výstavě Raid over Moscow. Jak jsem psal, už si nepamatuji, jestli to byl v tu chvíli on.