Recenze: Kawasakiho růže - 80%

[oficiální text distributora] Kdo může posuzovat minulé viny? Kdo je může odpouštět? Může jim čas obrousit hrany? Nebo pokání, jímž se viníci posléze pokusí spasit? Drama Jana Hřebejka podle Cenou Sazky oceněného scénáře Petra Jarchovského vytváří spletitý řetězec podobných otázek a nabízí celou škálu často protichůdných odpovědí. Středobod příběhu tvoří postava renomovaného psychiatra (Martin Huba), morální autority, který má u příležitosti výročí založení republiky získat významné státní ocenění. Právě připravovaný slavnostní akt se stane katalyzátorem událostí, které na povrch vyplaví hříchy minulosti, jež mu můžou zlomit vaz. „Na začátku filmu padne závažné obvinění. Zeť, který žárlí na svého tchána, ho nařkne z udavačství. Nevidíme, zda je obvinění oprávněné nebo není. A pokud ano, zda se vše odehrálo způsobem, jakým je to prezentováno. Sledujeme informaci, která se na počátku jeví jako pomluva a hřích, který se odehrál v minulosti, a začíná postupně měnit životy lidí a vytvářet paradoxní situace. Pozorujeme jednotlivé postavy, jak na toto obvinění reagují, hájí ho nebo zpochybňují. Jednoznačnost, ke které divák během děje dospěje, se snažíme prohloubit zobrazením charakterů postav a jejich životů. Pro mě je tento film žánrově nejbližší filmu Musíme si pomáhat. A sice v tom smyslu, že sledujeme postavy a měníme na ně názor a s postupujícím dějem prohlubujeme znalost charakteru jednotlivých postav,“ říká režisér Jan Hřebejk. Při natáčení Kawasakiho růže používá Hřebejkův filmový štáb poprvé digitální technologii a snímá na 2 kamery. Odpadá tak tradiční omezení filmovou surovinou a lze tak točit i scény, které nejsou nezbytné, vznikají varianty, ke kterým by režisér nepřistupoval, pokud by byl limitován materiálem. Kromě Martina Huby uvidíme ve filmu Danielu Kolářovou v roli psychiatrovy manželky, Lenku Vlasákovou coby jeho dceru, nebo Ladislava Chudíka v pro něj velmi nezvyklé úloze.



Nedá mi to a musím znovu napsat víceméně totéž, co jsem napsal u předchozích dvou nebo tří Hřebejkových filmů:

Hřebejk je vynikající režisér, který vynikajícím způsobem vede herce v jednotlivých scénách. Pokud jakoukoliv scénu v jeho filmu vezmeme jako samostatnou scénu, funguje tak skvěle, že to v současné kinematografii snad nemá obdoby. Herecké výkony, kamera střih - všechno super.

Slabší je ovšem způsob, jakým jsou tyto scény sesazeny do celovečerního snímku. Nečetl jsem scénář, takže nemám tušení, jestli za to může scenárista nebo producent nebo střihač nebo sám režisér. Dlouhodobý vývoj postav a dějových linií ale v průběhu filmu nefunguje tak skvěle jako samostatné scény. Někdo se najednou chová trochu jinak než předtím, aniž by bylo naznačeno proč, nějaká postava na delší dobu zmizí, atd...

Přesto jde o film velmi vydařený (obzvlášť v kontextu české tvorby) s nejméně třemi - čtyřmi lahůdkovými hereckými výkony, kterým vévodí Ladislav Chudík jako dobrosrdečný brutální estébák. Takhle se má skládat pocta starým herecým ikonám! (Ne jako v Pamětnici nebo Stínu neutečeš.) Někdo Hřebjkova kalibru by měl konečně použít někoho ze staré herecké gardy do hlavní role brutálního psychothrilleru.

A nemusíte se bát nějaké mravokárnosti v souvislosti s hlavním tematem filmu (dávná kolaborace a následné případné odpuštění). Je to zvládnuto velmi elegantně a nenásilně a rozhodně to nezastiňuje ostatní motivy filmu.