Recenze: Pouta - 100%

Československo, počátek 80. let minulého století. Antonín (Ondřej Malý) je estébák. Je mu něco přes čtyřicet, začíná plešatět, manželství ho neuspokojuje, život jako takový ho neuspokojuje, ale neví přesně, co by vlastně chtěl. Začne ho fascinovat sedmadvacetiletá slovenská jeřábnice Klára (Kristína Farkašová), která je milenkou jedné ze "sledovaných osob". Antonín začne být Klárou více a více posedlý a je nakonec odhodlán obětovat všechno (ale opravdu úplně všechno), aby se s ní seznámil a... co vlastně?



To nám ten rok 2010 hezky začíná! Před pár dny jsme tu měli revoluční kinematografický počin Herkules 3D. A o pár dní později další revoluce: Český film, který je nejen nejlepším filmem roku (což zase není 11. ledna takové umění), ale také nejlepším českým filmem za několik posledních let a možná nejlepším českým porevolučním filmem. Je mi jasné, že takovou chválou není radno mrhat, takže jsem raději opatrný, protože si v tuto chvíli nemůžu spolehlivě vybavit všechny české filmy, které jsem od revoluce viděl. Rozhodně jsou ale Pouta Radima Špačka nejlepším českým filmem, jaký jsem viděl od února 2007, tzn. od chvíle, kdy má FFFILM vlastní doménu a jeho recenze se dají snadno prohledávat.

Film Pouta (z neznámého důvodu psáno "PO UTA" s mezerou) je směs Životů těch druhých, Zemského ráje to na pohled a Kawasakiho růže, přičemž je lepší než všechny tři zmíněné. Nesnaží se prvoplánovitě soudit události tehdejší doby, natož aby někomu dával za něco rozhřešení. Místo toho ho zajímají lidské příběhy. A protože jsou hrdinové vykresleni naprosto uvěřitelně, vyplyne nám z toho samo od sebe možná i nějaké to hlubší poselství, aniž by nám ho někdo musel prvoplánovitě cpát do chřtánu.

Výborným tahem bylo obsadit do filmu téměř neznámé herce (s výjimkou Oldřicha Kaisera v menší roli démonického oblastního náčelníka StB, nebo co to bylo) a ukotvit film tak trochu "mimo reálný prostor" - důsledně se v něm mluví o "našem městě", aniž by to město bylo jmenováno (natáčelo se na několika různých, od sebe značně vzdálených místech).

Základní postavou je pochopitelně Antonín, plešatějící skřet, který - jak je nám poměrně záhy odhaleno - trpí objektivními psychickými problémy. Jeho následné činy, stále více a více vybočující z normálu (dokonce z normálu tehdejší doby), tudíž mají ve filmu své dokonale odůvodněné místo, stejně jako jeho občasné filosofování, které je stále psychopatičtější, nebo stále esoteričtější - to už si přeberte sami.

Na dvou nebo třech místech filmu dojde k tomu, že Antonín vede s někým dialog a je nám jasné, že chybí jen velmi málo, aby to v něm prasklo, vybublalo, Antonín toho druhého zabil, rozčtvrtil a vykoupal se v jeho vnitřnostech, nebo něco podobného. Jeden z plusů filmu spočívá v tom, že se nic tak explicitního nestane a nám je jasně zřejmé, jaký přetlak v sobě hrdina dusí a co to s ním následně dělá. K tomu je samozřejmě nezbytné, aby Ondřej Malý dobře hrál dobře napsané scény, což dělá naprosto beze zbytku, stejně jako všichni ostatní. Díky tomu, že všichni hrdinové jsou uvěřitelní, je uvěřitelné i jejich nelogické, často šílené chování. Nikdo není svatý, nikdo není svině jen proto, aby byl svině, nikdo není deus ex machina, který se objeví aby vše vysvětlil a poskytl rozhřešení. Přesto film má jasný dramatický oblouk, který hladce pokračuje a graduje ještě půl hodiny poté, kdy jsem očekával závěrečné titulky (film má přes 140 minut!).

Také jsem dlouho neviděl jinou českou nekomedii, ve které by bylo tolik citovatelných cool hlášek ("Chovej se rozumně!" - "Vypadám snad rozumně?" / "Blbě se oblíkáš a určitě posloucháš blbý písničky"). Takhle na obrazovce a bez detailního popisu situace vám jistě moc cool nepřijdou, ale jejich zasazení do děje a jejich přednes jsou dokonalé a vyvolávaly ve mně příjemné vlny extrémně černého humoru, který mi učaroval třeba ve Spalovači mrtvol nebo Klubu rváčů a nedoufal jsem, že se ho ještě někdy dočkám v českém filmu.

V neposlední řadě je nutno pochválit také všechny technické aspekty filmu, především svícení a decentní tónování scén, díky kterému téměř každý záběr působil zajímavě (nikoliv rušivě exoticky jako v Normalu). A také polosyntetickou hudbu, na kterou jsem si musel chvíli zvykat, ale pak mi došlo, proč se k filmu tak hodí: Dávala mu totiž atmosféru ne nepodobnou "Třiceti případům majora Zemana". Nevím, jestli to byl záměr, ale ty syntezátory a oscilátory na mě působily podobně, jako před mnoha lety Liškovy geniální kompozice. Pokud by opravdu mělo něco být z toho dlouho avizovaného remaku / sequelu Třiceti případů, pak ho rozhodně musí natáčet tento tým! :)

Čímž se dostávám k tomu, že historická věrnost je také téměř dokonalá, obzvlášť s ohledem na to, že režisér je o pět let mladší než já (ročník 1973) a nemůže si tudíž tuto dobu dost dobře pamatovat (OK, scenárista Ondřej Štindl je o dva roky starší než já). Nicméně nejen kulisy, rekvizity a kostýmy, nýbrž i chování a mluva lidí silně připomínají počátek osmdesátých let tak, jak si ho pamatuji. Včetně oné bizarní atmosféry, kdy ze Státní bezpečnosti měli všichni strach a současně legraci.

Pouta nejsou bezchybný film (a co kromě Nightmare Before Christmas je bezchybný film, že ano...). Jsem ale rád, že jsem se "držel zpátky" a posledních několik let jsem žádnému českému filmu nedal "čistých" 100 procent. Teď ta chvíle přišla a mé srdce plesá. Pánové, díky. Je vidět, že to jde i v česko-slovenských podmínkách.

P.S: Ještě si uvědomuji, že jsem snad dosud nikdy neviděl český film, u kterého by mi závěrečné titulky přišly cool a úderné (a tím myslím titulky ještě před tím, než začal zpěv rap)!