Recenze: Nine - 60%

60. léta, Itálie. Slavný režisér Guido Contini (Daniel Day-Lewis) má za pár dní začít natáčet velkofilm. Všichni jsou připraveni, včetně zahraniční hvězdy (Nicole Kidmanová), ale je tu menší problém: Guido stále netuší, o čem film bude.

Má tvůrčí krizi, utíká z Říma do luxusního hotelu na venkově a zde se snaží získat inspiraci, ukočírovat svou milenku (Penélope Cruzová) i manželku (Marion Cotillardová) a tak nějak celkově se (pomocí flashbacků) vyrovnat se svým životem a odkazem své (zřejmě mrtvé) matky (Sophia Lorenová).



Nejprve ta jednodušší varianta: Dejme tomu, že vám nic neříkají slovní spojení "Osm a půl", "Federico Fellini", "Italský postneorealismus" atd...

V tom případě je Nine celkem ucházející muzikál s takřka nulovým dějem, pár hezkými obrázky a zajímavými / pohlednými herci. Hudebně taneční čísla bohužel nejsou příliš zajímavá (půl hodiny po skončení filmu jsem si matně pamatoval jedno z nich) a choreografie také není nic extra, protože se všechna čísla odehrávají ve stejné velké poloabstraktní kulise, což pravděpodobně souvisí s tím, že jde o filmovou verzi divadelního muzikálu z roku 1982.

A teď ta komplikovanější varianta: Dejme tomu, že vám ta výše zmíněná slovní spojení něco říkají. Pak vám nebude dlouho trvat, než vám dojde, že Nine je jakousi variací / alegorií / reimaginací Felliniho filmu Osm a půl a že jednak dekonstruuje a remixuje scény tohoto filmu a navíc k tomu míchá původní názory muzikálových tvůrců na Felliniho život. Pravděpodobně. Nejsem dostatečným znalcem Felliniho, abych to mohl podrobně rozebírat - film Osm a půl jsem viděl strašlivě dávno, obávám se, že ani ne celý, a rozhodně mě nijak výrazně neoslovil.

Přesto si ale pamatuji třeba tu scénu (z Osm a půl), kdy hrdina vzpomíná na své dětství, kdy se se s chlapci složili a zaplatili tlusté ošklivé kurvě, aby jim na pláži eroticky zatančila. Je to pitoreskní, bizarní, trochu vtipná a trochu mrazivá scéna. V Nine je tato scéna citována s tou úpravou, že ta ošklivá tlustá kurva má být ztělesněním sexuální dravosti (hraje ji zpěvačka Fergie), je perfektně nalíčená, zpívá při tom a celé je to natočeno MTV stylem. A to platí pro vícero scén tohoto filmu. Jejich pointa je posunuta někam úplně jinam, případně zcela zničena, a zůstane z nich jen záminka k tomu, aby někdo něco zazpíval nebo se eroticky svíjel. Je ale bez diskusí, že není nezajímavé dívat se, jak Judi Denchová zpívá, Penélope Cruzová eroticky svíjí a Sophia Lorenová je živá.

Opakovaně jsem si v průběhu filmu kladl otázku: "Pro koho je tento film určen?" Většina dnešních diváků (myslím "většina lidí, kteří dnes chodí do kina") nebude mít nejmenší tušení, že tento film nějak souvisí se skutečným režisérem a jeho 50 let starým filmem. A ta menšina, která to bude vědět, dle mého názoru nemůže ocenit to, co autořil muzikálu a režisér Rob Marshall (Chicago) s jejich legendou provedli. I mně, jako člověku, který rozhodně není skalním fanouškem Felliniho, připadal výsledek jakýmsi neodbytným způsobem nevkusný a buranský - asi jako kdyby Dan Brown vysvětloval Umberta Eca nebo kdyby Eva a Vašek hráli na pohřbu Freddieho Mercuryho. Nudné by to ani v jednom případě nebylo, ale dalo by se očekávat, že při tom někdo vstane z hrobu...