Do Hamburku za Star Wars

Když jsem se dozvěděl, že putovní koncert/show/výstava "Star Wars in Concert" po úspěšném tažení USA a Velkou Británií zamíří také na Evropskou pevninu, neváhal jsem a vydal se na pár dní do Hamburku. Překvapivě i s Jituškou, jejíž vztah ke Star Wars je více než vlažný, ale tohle vidět chtěla. A také pamětihodnosti Hamburku.



V hamburské "Color Line aréně" byla hromada lidí, z nichž samozřejmě většina fandila Star Wars, včetně těch nejmenších:



Několik málo si ale zřejmě spletlo U-Bahn a přijeli na jinou akci, než zamýšleli:



Akce byla doprovázena výstavou rekvizit, které byly většinou v tak perfektním stavu, že silně pochybuji, že šlo o orignály. Což ale nijak moc nevadilo.



Samotný koncert mě příjemně překvapil. Nejdůležitější bylo, že i když nedirigoval John Williams a nehrál Londýnský symfonický orchestr, přednes byl překvapivě kvalitní, kvalitnější než mnohé CD "znovunahrávky" hudby ze Star Wars - včetně velmi komplikovaných pasáží a sborového zpěvu. Navíc některé skladby ("Cantina Band") měly nová delší koncertní aranžmá, která jsem dosud nikdy neslyšel.



Kromě hudby byly bravurně zvládnuty i různé "serepetičky" kolem. Celý koncert snímaly dvě kamery na velikých jeřábech a promítaly ho (efektně sestříhaný) na mamutí obrazovku. Většinu času na ní ale byly sestříhy scén ze všech šesti filmů, doprovázené občasnými dialogy (na začátcích skladeb nebo v hudebně méně zásadních místech), laserové efekty a podobné blbinky. Musím uznat, že to fungovalo a jistě byla velká práce to všechno synchronizovat (chudák dirigent měl před sebou malý monitor, na kterém mu běželo video s pohyblivými vertikálními pruhy, podle kterých musel v reálném čase hudbu synchronizovat, jako když se nahrává soundtrack ve studiu).

Jednotlivé skladby pak uváděl živý, brutálně přehrávající Anthony Daniels (C-3PO) v angličtině, s německými titulky. Výsledkem byly přibližně dvě hodiny hudby, prokládáné asi 15 minutami povídání, to vše v přibližně chronologickém pořadí (Epizoda I až Epizoda VI), byť byl videodoprovod smíchaný (např. skladba "Asteroid Field" byla doprovázena záběry vesmírného kličkování ze všech šesti filmů). Opět bylo evidentní, že to všechno připravoval někdo, kdo zná Star Wars, zná jejich fanoušky a je dobře placený.



Je jasné, že to všechno bylo poněkud dětinské a chladně vykalkulované, nicméně neskrývám, že jsem při závěrečných fanfárách dojat a při přídavku jsem se smál spolu s ostatními, když kamera zabrala detail ubohé ženy, která při "Imperial March" cinkala do trianglu (to bohužel nahráno nemám, pouze děkovačku a začátek přídavku):



Byl jsem dojat hned z několika důvodů. Jednak proto, že tahle trilogie (a částečně i sextalogie) de facto způsobila, že jsem se začal o filmy nějakým způsobem zajímat (a to jsem prosím Star Wars poprvé viděl ve špatném pořadí - IV,VI,V - a německy, takže jsem nerozuměl ani slovo). A jednak proto, že takováhle hudba už se dneska k filmům neskládá a asi už nebude.



Nejde o to, zda někdo z dnešních skladatelů dosahuje Williamsových kvalit. Jde o to, že i kdyby jich dosahoval, většina filmových producentů / režisérů nebude hudbu tohoto typu chtít. Samozřejmě, rád si poslechnu něco nového od Zimmera nebo Elfmana (což jsou jedni z mála, kteří ještě dnes používají leitmotivy) a oceňuji jejich vynalézavost. Ale z hudebního hlediska se s piplavostí Williamse nebo Goldsmithe bohužel nemohou měřit. Pro mě je zásadní rozdíl v tom, že zatímco u většiny současných soundtracků dokážu plus-mínus reprodukovat jejich melodii a základní harmonie po pár minutách poslechu, u některých Williamsových kompozic jsem do dokázal až po několika dnech, případně nikdy (příklad 1, příklad 2, příklad 3).

Den po koncertě jsme navštívili ještě naprosto úžasnou modelovou železnici (největší na světě):





Zdůrazňuji, že rozhodně nejsem nějaký extrémní fanoušek modelových železnic. Ale tahle mamutí stavba (12 km kolejí, 11 000 vagónů, 200 000 postaviček) obsahuje takovou spoustu nápadů a vtipných detailů, že jsem po hodině podlehl panice, když jsem zjistil, že mám přibližně prohlédnutou asi desetinu kolejiště (a jistě mi toho spousta utekla i v té desetině). A ani tady nechyběl John Williams. Miniaturní trubači na zámku totiž z nějakého důvodu hráli jeho olympijskou fanfáru!



Na železnici je permanentně natřískáno (čekání ve frontě i několik hodin), takže doporučuji zakoupit lístky předem online.

Ve stejném domě o patro níže se pak nachází roztomilé muzeum hraček (bez fronty), které je koncipováno jako procházka starou půdou, kde jsou bez ladu a skladu rozházeny stařičké hračky a jiné artefakty, staré sto i více let. Je to mnohem příjemnější zážitek, než by se mohl zdát ze strohého popisu, a příjemná oáza klidu v kontrastu s vláčky.

A k bydlení vřele doporučuji hotel Zleep, který za velmi přijatelnou cenu nabízí čistotu, vše potřebné a výborné umístění: Přímo na metru, západně hned vedle St. Pauli (takže si užijete noční život a přijatelné stravování i dlouho po půlnoci), severně kousek od romantického nábřeží, východně hned u tichého velkého hřbitova.