Recenze: Já taky [Yo, también] - 70%

Pětatřicetiletý Daniel má Downův syndrom, ale přesto úspěšně dokončil univerzitu. Přichází jako nový zaměstnanec do sociálních služeb, kde se zamiluje do o trochu starší kolegyně, která rozhodně není sexbomba a není na tom v životě úplně dobře.

Zápletka se točí jednak kolem jejich pokusů o vztah a jednak kolem dalšího páru (tentokrát s "plnohodnotným" Downovým syndromem), který by to chtěl dát taky dohromady, ale okolí mu nepřeje.



Postižené v tomto filmu hrají skuteční postižení a především v případě hlavního hrdiny je zajímavé ho na plátně sledovat, protože rozhodně umí hrát. Docela by mě zajímalo, jak to bylo s těmi "plnohodnotně postiženými", nakolik byli "plnohodnotně postižení" a nakolik hráli.

To ale nijak nesouvisí s kvalitami filmu, respektive by to s nimi souviset nemělo, kdybych byl objektivní.

Musím uznat, že i potenciálně velmi riskantní scény jsou zahrány a natočeny elegantně a hladce. Především se mi líbily upřímné pokusy hlavního hrdiny dělat si ze svého postižení legraci.

Nejvíce jsem ale přemýšlel nad následujícím: Jak by se mi tento film líbil, kdyby vypadal naprosto stejně, ale hráli by v něm nijak nepostižení herci, kteří by pouze byli namaskovaní, případně digitálně upravení, aby vypadali jako postižení. Obávám se, že bych ho potom považoval za dost manipulativní a možná bych si z něj dělal i legraci.

Když spolu chtějí začít na vlastní pěst žít a založit rodinu dva lidé, kteří nejsou sami pomalu schopni ani používat MHD, tak to prostě v konečném důsledku nemůže být romantické, ať se nám filmaři snaží vnutit opak jakkoliv úporně. Je mi líto...