Recenze: Life During Wartime - 70%

Nejnovější film Todda Solondze vypráví svou další divnou story o divných lidech, kteří jsou všude kolem nás.



Todd Solondz vypadá takto. Vím, že natáčí úchylné filmy o úchylných američanech, ale od začátku do konce jsem viděl pouze jeho Štěstí, takže mohu srovnávat pouze s ním, ale na základě útržků soudím, že jeho ostatní filmy jsou podobné - totiž že jde o mikrodramata lidí, kteří jsou na tom tak špatně, že jejich chování a osudy jsou vlastně velmi vtipné, pokud je divák patřičně zlý a má dostatečně černý smysl humor (ve Štěstí šlo mj. o zabíjení lidí a masturbaci, v tomto filmu jde mj. o zabíjení lidí a pedofilii).

Podobně jako v předchozích filmech se i v tomto objevují herci, vyvolávající v průměrném divákovi reakci typu "sakra, ten obličej odněkud znám": Například Ciarán Hinds, Ally Sheedyová, Michael Lerner a Paul Reubens jako jeden z mrtvých nápadníků.

Podobně jako Štěstí je i tento film založen na dlouhých dialozích (tzn. scénách ve dvou), které později přerostou v o něco masovější scény.

Podobně jako ve Štěstí poznáme i tentokrát lidi, kteří mají tak neuvěřitelná traumata a jsou v tak neuvěřitelných depresích, že se neubráníte smíchu - byť se vlastně ve filmu nestane témě nic, co by se dalo označit slovem "komedie".

Life During Wartime ale odbíhá trochu víc do metafyzična a k Davidu Lynchovi (rozhovory s duchy jsou jenom začátek), což se mi ve výsledku líbilo o něco méně, než úchylná realita Štěstí.

Každopádně, pod pojmem "Hořká komedie" si představuji tohle, nikoliv to, co točí Woody Allen.