Retro recenze: Hřiště snů [Field of Dreams] - 100%

Vzhledem k vánočnímu rozpoložení nastala pravá chvíle věnovat se některým starším filmům, které mi přirostly k srdci a značná část českých diváků vůbec neví o jejich existenci. Ten dnešní, z roku 1989, se navíc k sentimentalitě Vánoc výborně hodí.

Ray Kinsella (Kevin Costner) je 35letý začínající farmář, který má kukuřičné pole v americké Iowě, kde žije s manželkou (Amy Madiganová, v reálném životě manželka Eda Harrise) a malou dcerkou. Jednoho dne, uprostřed kukuřice, uslyší Ray neznámý hlas, který šeptá "If you build it, he will come". Posléze mu svitne, co tato věta znamená: Pokud Ray vytrhá svou kukuřici a postaví místo ní (uprostřed neosídleného venkova) baseballové hřiště, přijde si na něj zahrát slavný baseballový hráč "Shoeless" Joe Jackson, který je několik desetiletí po smrti. Ray skutečně hřiště postaví (všem je pochopitelně za blázna) a "Ponožka Joe" (Ray Liotta) skutečně vyleze z kukuřice...



V tuto chvíli bych měl asi rychle napsat několik důležitých věcí:

1) Nedělám si z vás legraci, film je opravdu o tom, o čem jsem napsal.
2) Nedělám si z vás legraci, film je opravdu super, přestože mě naprosto nezajímá baseball a nemám rád Kevina Costnera.
3) Pokud si ho budete shánět, dejte si pozor na přesný název:

(Dva spolu nijak nesouvisející filmy s podobnými českými názvy - oba s Kevinem Costnerem, oba o baseballu.)

Před několika lety probíhala akce nazvaná "Pražská filmová akademie", v rámci které jsem měl přednášku a projekci na téma "Sci-fi a fantasy filmy" a při ní jsem účastníkům promítl právě tento film, který považuji za čistokrevnou fantasy a řadím ho mezi své tři vůbec nejoblíbenější filmy (spolu s Nightmare Before Christmas a Dead Ringers - o těch někdy příště).

Hřiště snů (v původním názvu slovo "field" samozřejmě znamená jak "hřiště", tak "pole") je dost nevděčným filmem na recenzování, protože jeho prvotní půvab spočívá mimo jiné v tom, že naprosto netušíte, co se ve kterou chvíli stane. To bych ale o něm nemohl nic napsat. Takže buďte připraveni na "spoilery", které by vám ovšem neměly bránit vidět film opakovaně, znovu a znovu.

Všechno to, co jsem napsal v úvodu (farmář uslyší hlas, postaví hřiště, objeví se mrtvý baseballista) se totiž stane během první cca. čtvrtiny filmu, a dál je to ještě mnohem zvláštnější. Neviditelný "Hlas" (v titulcích uváděn jako "The Voice = Himself") totiž dává Rayovi další kryptické instrukce, konkrétně "Go the distance" nebo "Ease his pain" a Ray se je snaží dešifrovat, jezdí napříč USA, aby splnil přání "hlasu", hledá různé lidi (mimo jiné Jamese Earla Jonese a Burta Lancastera v jedné z jeho posledních rolí) a v průběhu toho "sees dead people". Klíčové je, že až do téměř úplného závěru není nic vysvětlováno, Ray se příliš nepídí po pointě toho všeho a pouze si "užívá magie", protože je to magický pocit. Což se dá říct o celém filmu. Podobné věci kdysi točil Frank Capra, ale nevzpomínám si na nic podobného po Hřišti snů.

Hřiště snů je magické podobně snovým způsobem jako Cesta do Fantazie, ovšem na rozdíl od Miyazakiho animáku je magie dosaženo bez použití fantastických scenérií, pohádkových bytostí a efektních kouzel. V Hřišti snů je pár sekund kvalitních triků od Industrial Light & Magic, ale jde o triky téměř neznatelné: Například když někdo odejde do kukuřičného pole, trik je využit k tomu, aby ten odchod vypadal jen o trošičku podivněji, než vypadá normální člověk odcházející do normální kukuřice. Je to téměř podprahové a pokud film sledujete v normálním rozlišení na normální televizi, skoro si té decentní prolínačky a motion trackingu nevšimnete. Jen málokterý filmař dokáže používat triky takovýmto způsobem a nepřitahovat na ně pozornost.

Veškerá magie je tudíž vytvořena především za pomoci správně volených a nasvícených záběrů (zamlžená ulice, západ slunce nad polem, farma uprostřed polí a samozřejmě nepatřičné hřiště uprostřed kukuřice), pomocí hereckých výkonů a pomocí hudby a zvuku.

Film režíroval Phil Alden Robinson, kteréžto jméno vám pravděpodobně moc neříká, protože toho v životě moc nenatočil. Možná znáte jeho Slídily (hackerskou komedii s Robertem Redfordem) nebo Nejhorší obavy. Kupodivu i tyto dva jeho filmy se mi velice líbily - mnohem víc, než by se mi "objektivně" měly líbit vzhledem ke svým scénářům a obsazení. Tudíž se velmi těším na jeho připravovaný pseudoživotopis Breta Eastona Ellise.

Scénář Hřiště snů napsal Robinson podle částečně autobiografické (!!!) knihy W. P. Kinselly (ano, stejné příjmení jako hrdina knihy / filmu) "Shoeless Joe". Ta se ovšem od filmu velmi značně liší a především je naprosto nezfilmovatelná. Scénář se jí drží jen velmi přibližně a odvážím se říct, že je výrazně lepší, má pořádnou gradaci a pointu. Jediná změna, které lituji, spočívá v tom, že v knize vystupuje spisovatel J.D. Salinger, kteroužto skutečnou postavu museli filmaři z právních důvodů nahradit smyšleným spisovatelem Terrencem Mannem (James Earl Jones).

Film byl nominován na tři Oscary (nejlepší film, nejlepší adaptovaný scénář, nejlepší hudba), ale žádného nedostal. Vzhledem k roku jeho vzniku (1989) se v našich kinech vůbec neobjevil a na videu / DVD zmizel v záplavě všeho toho, co se po roce 1989 rychle dohánělo. V USA jde ovšem o velmi kultovní záležitost a větu "If you build it, he will come" zná snad každý Američan. A to hřiště v Iowě dodnes stojí a fanoušci filmu tam dodnes pořádají sentimentální akce.

Nabízí se varianta, že Američané tento film tolik žerou proto, že je o baseballu. Jistě na tom bude něco pravdy. "Ponožka Joe" a další hráči totiž skutečně žili a skutečně se jim před mnoha desetiletími stalo to, co se ve filmu řeší (záměrně prohraná liga, jediný odehraný zápas v životě, atd.). Český ekvivalent příběhu by tudíž byl něco jako "Vesničan z Horní lhoty má vizi, tak místo brambor postaví fotbalové hřiště a objeví se mu na něm duch Pláničky". Ale film na mě velice zapůsobil i když jsem o jeho "ukotvení v realitě" nic netušil a dodnes neznám pravidla baseballu, natož abych byl jeho fanouškem (ve filmu je naštěstí moc chápat nemusíte). Hřiště snů je o jiných, mnohem univerzálnějších věcech.

Scénář filmu je velmi riskantní a funguje jen díky univerzálně skvělým hereckým výkonům všech zúčastněných. Ray, jeho manželka i Terrence Mann se prostě chovají tak, jak by se chovali inteligentní, racionální lidé, kdyby zjistili, že se kolem nich dějí věci, které jsou nade vší pochybnost nadpřirozené, a kdyby tu magii nechtěli ztratit. Každý letmý pohled, každé gesto, každá sarkastická poznámka fungují dokonale, a to nejen u lidí, ale i u "duchů" (Ponožka Joe například po vylezení z kukuřice vyzvídá, jestli "je teda teď v nebi, nebo co to má znamenat?"). Umocňuje se to s dalšími zhlédnutími, kdy máte čas všímat si drobností a ocenit, jak má každá zdánlivě nedůležitá věta nakonec svůj logický / emocionální smysl. A ve výsledku je úplně jedno, jestli to všechno způsobil Bůh, masová halucinace nebo Létající špagetové monstrum (film si dává velký pozor, aby explicitně netvrdil ani jedno z toho).

Dokonalost výsledného celku pak doplňuje éterická (a opět téměř podprahová) hudba Jamese Hornera, která se dnes legálně velmi těžko shání (já si koupil originální CD ještě v době, kdy neexistovaly MPtrojky). Některé její pasáže jsou dokonce výsledkem Hornerovy klavírní improvizace, takže nastal problém, když se studio snažilo soundtrack patřičně copyrightovat - protože neexistoval jeho notový záznam.

Varování: Pokud budete film sledovat ve větší skupině lidí a ještě při tom něco jíst / pít, pak hrozí reálné nebezpečí, že si z něj začne ještě před koncem někdo dělat legraci a tudíž si u něj nebudete moci upřímně pobrečet.