Retro recenze: Legenda o vášni [Legends of the Fall] - 90%

Silvestr se blíží, což je vhodná chvíle na posezení u krbu a u velké televize s červenou knihovnou, konkrétně s polonahým zarostlým mladým Bradem Pittem ve filmu z roku 1993 Legenda o vášni.

Rok 1913. Plukovník Ludlow (Anthony Hopkins) žije na farmě v divoké přírodě, která ještě před pár lety byla Divokým západem (konkrétně ve Skalistých horách v Montaně), se svými třemi syny: Nejmladší Samuel (Henry Thomas, ten chlapeček z E.T. mimozemšťana) si na farmu přiváží z města krásnou mladou snoubenku Sussanah (Julia Ormondová). Nejstarší Alfred (Aidan Quinn) se do ní nešťastně zamiluje. Prostřední Tristan (Brad Pitt) je tak trochu šílený (od rané puberty loví v divočině medvědy), a Susannah po něm pokukuje...

Situace se značně katalyzuje, když bratři po pár měsících nadpozemsky dokonalé idyly (tenis na širé pláni pod pohlednicovou oblohou) odjedou proti vůli otce bojovat do První světové války a Samuel tam zahyne. Následně je plukovník Ludlow naštvaný na oba zbývající bratry, Alfred požádá Susannah o ruku, Susannah by ráda ztratila pel nevinnosti s Tristanem a Tristan podléhá šílenství z viny za bratrovu smrt a mizí do divočiny. Tím začíná rodinná sága, kterou z povzdálí pozoruje a pro diváka komentuje starý Indián One Stab (česky myslím "Dlouhý nůž"), rodinný přítel.

Původní název Legends of the Fall nemá nic společného s podzimem, je to odkaz na biblický "fall from grace" a český název Legenda o vášni je výstižný.

Čeká nás plno dramatických zvratů, úmrtí, porodů, vášně, zrady, poznání, odcizení a znovunalezení. Na rodinném minihřbitově na skále nad řekou přibývají náhrobky až po závěrečnou kódu v roce 1963 (tedy 50 let po začátku filmu), kdy se kruh osudů rodiny Ludlowových osudově naplní a One Stab pronese poslední indiánské moudro. (MEGASPOILER: poslední dvě minuty jsou k vidění zde - bohužel v nic moc kvalitě - a ve stejném duchu se nese celý film.)

Přiznám se, že jsem trochu dojat i když to teď píšu a tu scénu jsem si znovu pustil... Pozoruji, že mé cynické srdce s přibývajícími lety jihne snáze a snáze, ale Legenda o vášni byla v době své premiéry, téměr před 20 lety, jedním z prvních filmů, u kterého jsem se dojal a viděl jsem ho několikrát, aniž by v něm byli mimozemšťani a akční scény (takže to nemá nic společného s tím, že "na stará kolena měknu"). A rozhodně to nebylo tím, že bych byl fanouškem Julie Ormondové nebo Brada Pitta. Ani Anthonyho Hopkinse jsem tehdy moc neznal.

Když srovnávám červenou knihovnu jako je Legenda o vášni s červenou knihovnou jako je třeba Twilight sága, musím konstatovat, že červená knihovna není hanlivé označení, nýbrž definice subžánru, který může být zpracován dobře nebo špatně. Zatímco v Twilightu někdo někomu 8 hodin opakovaně říká, že ho hrozně miluje, v Legendě o vášni se někdo na někoho na tři sekundy podívá, a my víme, že ho miluje mnohem víc než kdokoliv kohokoliv v Twilightu. Rodinné vztahy Ludlowových (a jejich několika netradičních zaměstnanců/přátel) a jejich nepřekročitelná tabu jsou dnešnímu člověku na hony vzdálené, ale kvalita filmu spočívá v tom, že nás přesvědčí o tom, že tehdy a tam to takhle fungovalo a logika neměla v životech těchto lidí co dělat. Jestli to je z historického a sociálního hlediska pravda, to je úplně jedno.

Film režíroval Edward Zwick, který se o podobné rodokapsy pokoušel předtím (Glory) i potom (Poslední samuraj), ale nikdy se mu to nepovedlo takhle dobře. Velmi kvalitní je už scénář (na motivy krátké novely), který je slušně nepředvídatelný, ale přitom se postavy chovají v rámci svého nadlidského trápení konzistentně a příběh nevypadá jako vycucaný z prstu. Starý Indián jako vypravěč pak tvůrcům umožnil používat věty jako "On se stal kamenem, o nějž se roztříštily jejich životy", aniž by to znělo směšně.

Veskrze kvalitní herecké výkony (především trojúhelník Hopkins - Pitt - Quinn) jsou pro takový druh filmu nezbytné (protože rozhodně nejde o výpravný velkofilm, spíše o intimní rodinné drama ve výpravných kulisách), stejně jako dokonalá kamera, zabírající andělskou přírodu. A fantasticky použitá hudba Jamese Hornera. Tím nechci říct, že to je nejlepší věc, jakou Horner složil, ale pro tento film, takto použitá, funguje naprosto dokonale, s každým dramatickým momentem zdůrazněným dramatickým hudebním přechodem.

K Legendě o vášni mám podobný vztah, jako mají mí o něco starší kolegové k Casablance, Vzpomínkám na Afriku nebo Jihu proti Severu (které mě už u srdce nechytají, protože mi přijdou příliš archaické a ocením je maximálně jako součást filmového zlatého fondu): Je to blbost, ale je to profesionálně natočené, hrozně osudové a stejně mě to dojímá. Z podobné doby a podobného soudku bych mohl jmenovat filmy Tanec s vlky nebo Posledního Mohykána, ale Legenda o vášni je v mých očích naprosto zastiňuje.

P.S: Z výše uvedeného jste pravděpodobně pochopili, že pokud se vaše drahá polovička dívá na telenovely a podobné věci, tímto dvouačtvrthodinovým filmem si u ní naženete slušné bonusové body.

P.P.S: Zajímavost: V tomto filmu jsou Brad Pitt a Julia Ormondová milenci. V Benjaminu Buttonovi hraje Ormondová Pittovu dceru.

Videohra: Dark Souls - 90%

Protože nových filmů je teď málo, zkusím se rozepsat sem tam o nějaké videohře, a to především o takových, které mě zaujaly a přitom nejsou příliš profláknuté. Časem uvidíme, co z toho bude...

Většina dnešních mainstreamových videoher mě nezajímá. Není to ale chyba jejich tvůrců. Firmy nedělají takové hry proto, že by to jinak neuměly. Dělají je proto, že se takové hry dobře prodávají. A dobře se prodávají proto, že takové hry chce hrát valná většina hráčů. Z toho mimo jiné vyplývá, že si s valnou většinou dnešních hráčů nemám o čem povídat, protože se můj vkus rozchází s jejich vkusem.

Například, co se týče RPG her, od nejstarších "Baldur's Gate", "Final Fantasy VII" a "Zelda: Ocarina of Time" to podle mě jde pouze k horšímu. A upozorňuji, že jsem hrál "Elder Scrolls: Oblivion", "Mass Effect" nebo tři novější "Final Fantasy". Delší dobu jsem sledoval i hraní "Dragon Age", "Zaklínače" i "Elder Scrolls: Skyrim" a utvrdilo mě to v přesvědčení, že tohle není nic pro mě. Nemá smysly snažit se vysvětlovat proč, protože se v tomto názoru jistě rozcházím s většinou současných hráčů a tudíž ho nemůžu v jejich očích nijak logicky obhájit.

Ale pokud se se mnou shodujete v názoru, že většina těch dnešních megaher jsou gay záležitosti pro sráče, pak by vás hra "Dark Souls" (pro Playstation 3 a XBox 360) mohla zajímat. Ještě stojí za zmínku, že "Dark Souls" je následovníkem hry "Demon's Souls". Není přímo jejím pokračováním, ale vychází z ní a dále rozvíjí myšlenky, které se v ní objevily. Doporučuji vám nejdříve zkusit "Dark Souls".

Co se týče story: Jste mrtvý a probudíte se ve městě mrtvých, kde se vás skoro všichni pokoušejí zabít (v čemž není rozpor, viz dále). To je pro začátek všechno. Další kusy příběhu se v průběhu hry dozvíte prostřednictvím KRÁTKÝCH monologů (maximálně 10 vět) různě rozmístěných (většinou mrtvých) NPC postav, které by se celkem snadno daly nahradit informačními cedulemi s nápisy. Nekonají se žádné dialogové dějové cutscény, protože cutscény v žádné hře A) nejsou hra a B) nejsou nikdy tak dobře emocionálně fungující a profesionálně filmové jako dobrý film, tudíž nevidím důvod k jejich existenci.

"Dark Souls" začínají tím, že si navrhnete postavu. Nechybí dnes již tradiční detailní design těla i obličeje, což je značně ironické, protože po 99,9 % hry lidský obličej svého hrdiny neuvidíte - protože buď bude mít přilbu, nebo nebude mít na hlavě kůži. Zajímavější je to, že sice můžete vybrat typ postavy jako "čaroděj", "barbar", "rytíř" atd., ale tím pouze měníte počáteční vybavení postavy a její stats (statistics: síla, mrštnost, výdrž, inteligence atd. (celkem asi 10). Vtip je v tom, že všechny postavy mohou časem získat všechny předměty a všechny jejich stats se mohou zvýšit na jakoukoliv hodnotu. Takže když sledujete pokročilého hráče, nemůžete tušit, jaký "typ postavy" si vybral na začátku hry. Vývoj postavy je plně ve vašich rukou a dochází k němu plynule - ve hře neexistují žádné okamžiky, kdy by vám někdo nabídl "klikni sem a proměníš se z elfa na lesního elfa". Postava je plně definována jen hodnotami svých stats a může si je zvyšovat v jakémkoliv pořadí a modifikovat je jakoukoliv výstrojí a výzbrojí v jakýchkoliv kombinacích. I když začnete jako mrštný zloděj, můžete se ohánět třicetikilovým kyjem - pokud na to získáte dostatečnou sílu nebo kouzený předmět, který vaši sílu zvýší.

Po krátkém úvodním tutorialu, pozůstávajím ze stručných nápisů na podlaze, bez jakéhokoliv vodění za ručičku (můžete klidně i umřít) jste vrženi do podhradí k ohništi, které slouží jako save point / check point (ale je to složitější, viz dále). Můžete se chvíli ochomýtat v minilabyrintu v ruinách kolem ohniště, nebo se vydat jednou ze tří cest, vedoucích do neznáma: Do podzemního zatopeného města duchů, na hradní cimbuří nebo na hřbitov. Nikdo z NPC postav v okolí táboráku vám neřekne, kterou z těchto cest byste se měli vydat nejdřív a proč. Víte jenom, že máte zazvonit na dva zvony, keré někde v hradu a okolí jsou, ale netušíte jak se k nim dostat.

VŠUDE jsou nepřátelé. Pro začátek jsou to klasičtí zombies, kostlivci a duchové, to vše v různých variantách. Zabitím nepřátel občas získáváte předměty a vždycky duše - u slabých nepřátel desítky, u silných až tisíce. S dušemi nemůžete dělat nic, dokud se nevrátíte k ohništi. U ohniště můžete za duše zvyšovat svoje stats, ale každé další navýšení je dražší a dražší (cena roste exponenciálně).

A teď to zajímavé a originální: Pokud zemřete (následkem útoku nepřítele, pádu z výšky nebo účinkem pasti), vracíte se k táboráku, zůstává vám všechna výstroj a výzbroj, ale přicházíte o všechny duše. Ty zůstávají ležet na místě, kde jste zemřeli, a pokud se k nim následně dostanete, můžete je znovu sebrat. Pokud cestou zemřete znovu, předchozí hromada duší nenávratně mizí. A další důležitá drobnost: Po každém vašem zabití znovu ožijí všichni nepřátelé v celé hře (kromě bossů) a vrátí se na svá původní místa.

To je velmi inovativní mechanismus, který vede k tomu, že budete znovu a znovu, desetkrát až stokrát, procházet stejná místa hry a půjde vám to stále lépe, protože jednak budete mít lepší stats a jednak si budete lépe pamatovat, kde je který nepřítel a jak se chová. V místech, kde jste se zpočátku báli udělat každý další krok, protože jste netušili, co se skrývá za příštím rohem, budete po pár hodinách běhat víceméně poslepu a jen tak z legrace zabíjet dva nepřátele jednou ranou. Ani potom ale nejsou tyto části hry nudné, protože se můžete snažit zabíjet nepřátele náročnými comby, která vám přinesou více duší než normálně.

Boj v "Dark Souls" je velmi sofistikovaná strategická záležitost, při které snaha o pseudonáhodné rychlé mačkání tlačítka "útok" vede k smrti během několika sekund. Kromě klasických hitpointů totiž máte ještě "výdrž" nebo "energii", která se vám sama od sebe poměrně rychle doplňuje (za několik málo sekund na maximální hodnotu), ale každým máchnutím zbraní, skokem, kotoulem nebo sprintem se vám snižuje. Pokud je na nule, nemůžete sprintovat ani útočit, což je v případě, že právě bojujete s nepřítelem, smrtící. Můžete s sebou nosit neomezené množství výstroje a výzbroje (klidně i stovky předmětů), ale v jednu chvíli můžete mít pouze jednu zbraň (nebo štít) v každé ruce, dva prsteny na prstech, oblečení na těle (skládající se z čepice, obleku, rukavic a bot) a dvě další zbraně v záloze pro rychlé přepnutí (tedy celkem dvě zbraně v každé ruce). Jakékoliv složitější operace vyžadují otevření velkých menu, přičemž se hra nezastaví a nepřátelé na vás nadále útočí! Hra se nezastaví ani při kouzlení nebo používání lektvarů. Hra totiž nejde vůbec pauzovat, takže se nedoporučuje pouštět se do rozsáhlejších bojů pokud čekáte důležitou návštěvu nebo telefonní hovor a zpanikaření během boje znamená většinou rychlou smrt, nebo panický útěk a následnou smrtící ránu do nekrytých zad.

A když už jsme u toho, nemůžete si "uložit pozici a po zabití se k ní vrátit". Hra se ukládá automaticky průběžne a následky některých svých rozhodnutí (například zabití NPC postavy, třeba i omylem, protože jste stiskli tlačítko pro útok když jste si sedli na ovladač) s sebou ponesete celý zbytek hry a nemůžete je nijak napravit.

Všechny tyto mechanismy vedou k tomu, že pokud je hráč daleko od ohniště, velmi si rozmyslí, zda zkusí riskovat. Buď se musí pokusit vydat se ještě o kus dál a najít další ohniště, nebo zbaběle doběhnout zpět k ohništi, od kterého vyšel, a doufat, že nasbíral dost duší na získání dalšího levelu pro svou postavu.

Většina nepřátel hráči nebrání v cestě a dá se jim utéct. Proto je zcela validní strategie pokusit se prostě co nejrychleji proběhnout do další neprozkoumané části zámku a tam posbírat novou výbavu dřív než vás nepřátelé zabijí. Ono je vůbec v "Dark Souls" celá řada velmi rozdílných validních strategií, ve srovnání s kterými vypadají proklamace jiných her o "nelinearitě" poměrně směšně.

Celá hra se odehrává v relativně malém prostoru, v krychli o velikosti přibližně 1 x 1 x 1 km, ve které je hrad, podhradí, sousední pevnost, zahrady, sklepení, bažiny, peklo a podobně. To všechno je propojeno ďábelskými skrytými cestičkami a zkratkami, které v průběhu hry odemknete. Celé je to velmi pozorně nadesignováno jako jeden souvislý svět, z jehož vyvýšených míst vidíte do dálky, na místa kde jste byli nebo budete (a pokud máte dalekohled, uvidíte jaké příšery tam na vás čekají). Veškeré procházení světa je nepřerušené a plynulé, nikdy se nečeká na nahrávání dalšího kusu světa. Design celé hry je depresivní, ale extrémů to dosahuje v podzemních oblastech, ve kterých vidíte doslova na pár metrů a často zničeho nic dostanete zásah, protože na vás něco z dálky vystřelilo a vy jste před sebou nedrželi štít. To vám může připadat nefér, ale existuje mechanismus, jak s tím bojovat: Pomohou vám ostatní hráči!

Ne, "Dark Souls" nejsou primárně multiplayer hra, ale pokud je vaše konzole připojena k internetu, otevřou se vám vrcholně originální herní mechanismy.

Základní z nich spočívá v tom, že na podlaze nacházíte nápisy, které tam zanechali jiní živí hráči, kteří v nedávné době procházeli stejnou oblastí hry. Nevíte kdo a kdy ten nápis zanechal a nevíte, jestli je to pravda nebo záměrná lež. Pokud vám nápis pomůže, můžete ho "pochválit", což přinese jeho autorovi herní výhodu. Nemůžete napsat co vás napadne - zprávu musíte složit z prefabrikovaných slov a částí vět, kterých je ovšem víc než dost. V obtížnějších oblastech převládají nápisy "I can't take this".

Kromě toho občas vidíte ducha jiného hráče, jak proběhne kolem vás a případně bojuje s nepřáteli (které vy nevidíte). Často také najdete krvavou skvrnu a když se jí dotknete, uvidíte replay posledních několika sekund nebožáka, který na tomto místě právě zahynul.

Vrcholem online funkčnosti pak je možnost skutečného multiplayeru, kdy jeden hráč navštíví hru druhého, aby mu buď pomohl nebo ho zabil. Oboje má své důvody, oboje má své výhody pokud se to povede. Všechno je to integrováno do hry, neexistuje žádná "lobby", kde by se hráči domlouvali. Neexistuje možnost, jak si vybrat koho chcete navštívit. Když se sejdete s jiným hráčem, zcela záměrně spolu nemůžete chatovat (hlasem ani textem) a musíte si vystačit s několika předdefinovanými gesty. I toto prohlubuje úžasně působivou depresivní atmosféru odcizenosti, ve které se uprostřed smrti a nebezpečí setkají dva němí duchové, aby si pomohli. Nebo aby jeden druhého nenápadně zpovzdálí dlouhé minuty sledoval a pak mu vrazil halapartnu do zad když je uprostřed nejtěžšího boje s bossem.

Moc jsem se nerozepisoval o působivé grafice a zvukových efektech (hra zcela záměrně nemá téměř žádnou hudbu), protože ty si můžete prohlédnout / poslechnout v mnoha videích na YouTube. (Za zmínku stojí jen to, že podoba hry je velmi "středověce evropská", přestože vznikla kompletně v Japonsku.) Rozepisoval jsem se o herních mechanismech, protože právě jejich originální kombinace vytváří z "Dark Souls" něco, co se nepodobá žádné jiné hře (kromě "Demon's Souls").

Hodně se píše o tom, že "Dark Souls" je extrémně těžká hra, ale dle mého názoru to není pravda. Přesnější formulace by zněla, že je to hra, která vám nijak nebrání v tom, abyste si ukousli větší sousto, než na které máte, a následně dostali hrozně na prdel, aniž by vám hra dodatečně vysvětlila "tam jsi neměl chodit, měl jsi radši jít tam a tam a dělat to a to". Musíte na to buď přijít sami, nebo si povolat posilu (živou nebo NPC), nebo sveřepě vytrvat v pokusech a doufat ve šťastnou náhodu poté, co se lépe seznámíte s chováním nepřátel. Protože každá postava v jakékoliv konfiguraci může teoreticky porazit jakéhokoliv nepřítele (přičemž "teoreticky" je klíčové slovo). Zamyslete se nad tím, jak výjimečný přístup toto v dnešní době je a jak obtížné bylo nadesignovat takový herní svět a takové nepřátele, včetně bossů, u kterých tvůrci nemohli tušit, v jakém pořadí s nimi hráč bude bojovat.

Při hraní se vám mnohokrát stane, že následkem své vteřinové chyby přijdete o všechno, co jste získali v předchozích minutách, desítkách minut nebo dokonce hodinách. To je ale vyváženo úžasným pocitem, který se dostaví když objevíte další ohniště (tzn. relativní bezpečí a něco jako obchod) nebo porazíte dalšího bosse (který vás při prvním setkání zabil během dvou sekund, aniž byste si stačili všimnout jak vlastně).

Mini-boss...

Tohle píšu ve chvíli, kdy mám ve hře "Dark Souls" odehráno přibližně 60 hodin a viděl jsem odhadem tak tři čtvrtiny jejího světa (odhaduji podle toho, co jsem o hře četl). Viděl. Nikoliv "úspěšně prošel".

Pokud hru úspěšně dokončíte, zábava nekončí, protože ji můžete hrát začít znovu se svou aktuální nabušenou postavou a všichni nepřátelé budou podstatně silnější. A toto můžete opakovat několikrát. Není naprosto žádnou výjimkou, že zažraný hráč má postavu na levelu 500 nebo víc. Hra s tím počítá a herní strategie pak fungují zcela jinak, protože má menší význam výstroj a výzbroj a větší význam vaše stats.

Záměrně jsem nemluvil o mnoha dalších věcech, které v "Dark Souls" jsou: Posilování a mutování výstroje a výzbroje. Obchody. Několik "cechů" se speciálními pravidly, do kterých můžete vstoupit. Složité statistiky zbraní a jejich unikátní funkce. Objevování skrytých předmětů a celých skrytých podsvětů. Celý složiý systém sbírané "lidskosti", prostřednictvím kterého můžete hru hrát jako živý člověk (nikoliv jako mrtvola), čímž se před vámi otvírají zcela nové herní mechanismy (dokud vás někdo nezabije). Je toho hrozná spousta, ale her, ve kterých je spousta mechanismů, je hrozná spousta a není to pro mě rozhodujícící argument.

Záměrně jsem si nečetl návody a FAQ na internetu, protože jsem chtěl objevovat sám. A byl jsem potěšen, když jsem si následně některé kousky návodů přečetl a zjistil jsem, že jsem některé komplikace a bossy vyřešil jinak (a elegantněji), než bylo v návodu popsáno.

Zcela neočekávaně se mi třeba také stalo, že jsem vstoupil do jistých služeb za jistých podmínek, načež došlo k tomu, že v zahradě plné monster bojovali prot sobě čtyři živí hráči - dva "dobyvatelé" a my dva "obránci zahrady", přičemž na naší straně byly ty supersilné příšery v zahradě, ze kterých jsem se pár hodin předtím mohl podělat strachy. Na single-player hru je to dost slušný výkon.

Kočka, pro kterou jsem chvíli pracoval.

Klíčové pro mě je, že jako hráč se můžu buď snažit vyznat v hromadě čísel a dělat složité matematické výpočty, na základě kterých budu taktizovat s výstrojí - nebo se na to můžu vykašlat a o něco více se nalevelovat. Buď můžu zjišťovat, jak se zachová který NPC za jakých okolností, nebo se na to můžu vykašlat a více se nalevelovat.

"Dark Souls" pro mě jsou po velmi dlouhé době hrou, u které mi stojí za to investovat do ní svůj čas a u které lituji, že do ní nemohu během několika dnů investovat desítky hodin, protože musím dělat jiné, dospělácké věci (a psát FFFILM). Jsem pevně přesvědčen, že si s touhle hrou můžete užít STOVKY hodin zábavy a stále objevovat něco nového a mít radost z toho, jak se zdokonalujete. Přestože nemůžete ukládat pozici v klasickém smyslu (ukládá se neustále sama průběžně a můžete hru přerušit na libovolném místě), máte možnost mít několik herních profilů a mezi nimi přepínat: Takže když vás přestane bavit procházení bažinami s kouzelníkem, můžete si totéž vyzkoušet s nabušeným barbarem a zamyslet se, zda máte tomu kouzelníkovi navýšit fyzickou sílu.

Jediné, co bych hře vytkl, je skutečnost, že je extrémně "user-nefriendly" (ano, je to záměr, ale spousta lidí ji kvůli tomu odmítne hrát po pár minutách) a že v některých složitějších prostředích grafický engine trochu nestíhá (aspoň na PS3) a kamera občas udělá psí kusy, což při souboji s bossem může být opravdu nepříjemné.

P.S: V tvůrčím týmu musel být někdo, kdo má přinejmenším rád Českou republiku, protože některá jména (kterých ve hře moc není) nám znějí velmi povědomě: Zatímco v "Demon's Souls" byl rytíř "Ostrava of Boletaria", v "Dark Souls" je "Velka", "Sen" a "Havel's Ring" a drakové nejsou "dragons" nýbrž "drakes".

Retro Recenze: Plod noci [Nightbreed] - 80%

Dnes opět zalovím v paměti a přinesu vám něco tripovitějšího méně známého z roku 1990:



Clive Barker je, pokud byste to náhodou nevěděli, slušně slavný hororový spisovatel. Kromě toho je i občasný režisér a pravděpodobně znáte jeho Hellraisera, kterého natočil podle vlastní povídky. (Mimochodem, už někdo zjistil, zda se lze Hellraiserovi ubránit prostým mlácením kladivem do jeho hřebíků?) Nightbreed (u nás na videu vyšel jako Plod noci) je novější film a vznikl podle jeho novely "Cabal".

Hrdinou filmu je Aaron Boone, který je sužován nočními můrami. Jeho psychiatr mu vysvětlí, že ty sny má proto, že je psychicky narušený a - aniž by o tom sám věděl - brutální vrah, o kterém mluví celé město. Aaron se sebere a uteče na místo, o kterém se mu zdává. Je to hřbitov a pod ním město mrtvých Midian, kde žijí... Něco mezi démony, zombiemi a bohy.

To by byl dobrý twist sám o sobě, ale následně se ukáže, že tím brutálním vrahem je ve skutečnosti onen psychiatr a Aarona zabije, takže se z něj stane jeden z nemrtvých. Zbytek filmu je pak o tom, jak se parta hodných (plus mínus) nemrtvých v podzemním městě pod hřbitovem brání útoku zlých lidí.

Speciální bonus: Toho psychiatra hraje David Cronenberg!

On je celý Nighbreed takovým jedním speciálním fanouškovským bonusem. Z hlediska filmového mainstreamu je film absolutně "politicky nekorektní", velmi originální a celkem úspěšně se mu daří vzbuzovat v divákovi sympatie s postavami, které by v jiných filmech byli těmi nejtypičtějšími záporáky. Každý z "Nightbreedu" je jiný, jinak vypadá, jinak mluví, má jiné dovednosti a schopnosti. Trochu to připomíná nějakou depresivní videohru (viz P.S. na konci). Podle Nightbreedu dokonce vznikly dvě hry (akční a klikací), ale vzhledem k tomu, že to bylo na počátku 90. let (pro Amigu), o nějaké atmosféře se u nich nedá mluvit.

Ale zpět k filmu. Barker pracoval s malým rozpočtem a nemohl si dovolit žádné pořádné CGI, takže si vypomáhal klasickými maskami, loutkami a animací a vypomohl si celkem slušně. Dnes ale bohužel působí některé scény po technické stránce až směšně. Škoda, že se film nestal dostatečně kultovním na to, aby dnes natočili jeho drahý remake. K Nightbreedu by se to docela hodilo.

Nedá se říct, že by se protřelý filmový divák u Nightbreedu bál. Nedá se ani říct, že je to výjimečně dobrý film. V téhle branži je ale nutno ocenit všechno, co je originální a současně není blbé. A Nightbreed, i když jako celek úplně stoprocentně nefunguje, obsahuje mnoho velmi nápaditých a dobře fungujících scén nebo hlášek. A fajnový soundtrack Dannyho Elfmana.

P.S: Na Nightbreed jsem si vzpomněl proto, že jsem hraju depresivní nekro videohru "Dark Souls", jejíž autoři pravděpodobně Nightbreed mají moc rádi. Protože v nejbližší dnech nebudou nové filmy na recenzování, napíšu pravděpodobně (kromě filmových retro recenzí) i něco o ní.

Kdo tvrdil, že důchodci s ledvinkou nejsou cool?

Danny Trejo je Bad Ass.



Tento geniální film vznikl na motivy náhodného YouTube videa, konkrétně tohoto:



Takže, kdy bude celovečerní Trololo?

Pokoj hlavně lidem!

Původně jsem měl takovýto nápad na vánoční rébusový comics:

• Na prvním obrázku je vidět, jak chlap loví japonského kapra (koi)
• Pak ho s kamarády snědí a chutná jim to
• Pak jdou k úlu, vlezou si dovnitř, a tam spokojeně sedí mezi včelami.

Smysl měl být "Po koi lidem dobře v úle".

Ale je to tak sofistikované, že jsem to raději neudělal, abyste si v tento šťastný den nezavařili hlavu.

Má drahá polovička hraje až do ledna v Německu s cirkusem (skutečně), takže budu muset příští dny strávit bez jen ve společnosti svých psů a ostatních ubožáků na internetu, bez žen...

(Ilustrační video Vánoc bez žen)

Zítra mi expřítelkyně donese salát a tím pádem už mi nebude nic chybět k vánoční pohodě:

Ale zanedbávat vás samozřejmě nebudu. Kromě toho, že napíšu nějaké recenze, také programuji jistou věc pro FFFILM...

Takže pokoj!

Retro Recenze: Vánoční skřítek [Elf] - 80%

Jedno retro vhodné pro vánoční čas, o kterém možná mnozí z vás nikdy neslyšeli. Tato vánoční komedie z roku 2003 totiž nikdy neběžela v našich kinech.



Buddy (Will Ferrell) je Elf. Vlastně, to není úplně přesné. Buddy se narodil jako člověk, ale náhodou vlezl Santovi v sirotčinci do pytle, Santa si ho nechal a dal ho bezdětnému Elfovi k výchově. Takže Buddy je sice teď dvakrát vyšší než jeho adoptivní otec, ale výchovou je to storpocentní Elf - miluje Vánoce, dárky, dobrou náladu a sladkosti, nezná lži, přetvářky ani ironii a radost okolí je pro něj vším.

No a pak se Buddy rozhodne, že by chtěl konečně poznat svého biologického otce (James Caan) a vydá se za ním do New Yorku, aniž by věděl, jak to chodí mezi lidmi. To samozřejmě neprobíhá podle jeho představ. Souběžná dějová linie pak spočívá v Buddyho seznamování se sympatickou prodavačkou (Zooey Deschanelová je neuvěřitelně roztomilá) a ve snaze Santy donutit lidi k tomu, aby v něj více věřili, protože jinak mu nepoletí sáně.

Will Ferrell umí dělat humor už mnoho, mnoho let. Umí přitom být tanečník, Alex Trebek, George W. Bush i člen Blue Öyster Cult. A v tomto filmu doslova exceluje postavou Buddyho, který je z našeho pohledu kretén a nebezpečný člověk (resp. elf), ovšem všechno to myslí tak upřímně a nevinně, až je to odzbrojující. Něco jako Borat, kdyby nebyl rasistická svině.

Vánočního skřítka režíroval Jon Favreau (a také v něm tradičně hraje, tentokrát doktora). Favreau se později dostal k režii dražších filmů jako Zathura, Kovbojové a vetřelci nebo oba Iron Mani, ale už nikdy nedokázal přinést za tak málo peněz tolik muziky a humoru jako ve Vánočním skřítkovi.

Celý film je dost laciný (včetně  roztomile naivních triků a kulis na severním pólu) a mohla by to klidně být dražší televizní inscenace - ale humoru a dobré vůle by mu to nijak neubralo.

P.S: Film dávají na štědrý den dopoledne na ČT1, ale obávám se, že dabing Ferrellova unikátního výkonu nemohl dopadnout dobře...

Konečně, Prometheus trailer

Státní smutek holt musí bejt

Také FFFILM se pochopitelně musí připojit, ale nemám bohužel čas předělávat veškerou grafiku na černo, tak vám kromě recenze Černé hodiny přináším aspoň tematický obrázek:

Recenze: Černá hodina [The Darkest Hour / Фантом] - 30%

Dva mladí Američané se na výletu v Moskvě seznámí s dvěma mladými pohlednými Američankami, když tu najednou... zničeho nic... začne smrtící mimozemská invaze!



Z toho mohlo být něco když ne zajímavého, tak aspoň zábavného, neboť tuto americko-ruskou koprodukci produkoval Timur Bekmambetov (z jehož Wanted jsem měl velmi příjemný pocit). Bohužel, nic zajímavého ani zábavného nevzniklo.

Kde začít...

Prvních 15-20 minut je poměrně slušných a svižných. Seznámíme se s hrdiny, uvidíme sestřih "jak to v Moskvě žije" (s ruským rapem), uvidíme nějaké hezké Rusky na diskotéce, a pak přestane jít proud a začnou se snášet strašidelně krásné vraždící odlesky. Od té chvíle jde film naprosto do kelu.

Především: Mimozemšťani jsou neviditelní. Pouze se v jejich okolí občas vlní vzduch a když do nich střelíte mikrovlnnou puškou (kterou vynalezl šílený ruský děda, až na úplném konci filmu), tak je uvidíte "v pravé podobě", což je něco podobně debilního jako v Mars útočí, ale zde to není myšleno jako humor. Většinu filmu ale nevidíme NIC, hrdinové jenom před něčím utíkají a občas se zavlní vzduch.

I když se pár lidí pohybuje po zcela vyvražděné Moskvě, naprostá většina děje se "shodou okolností" odehrává v místech, kde se tak jako tak moc lidí nepohybuje, tzn. v bytech, v obchodním centru v noci nebo na opuštěném nádraží. Pár triků s "vyhynulým městem" vidíme a jsou kvalitní (pracovalo na nich UPP), ale je jich opravdu jen pár minut. Hodně to připomíná půl století staré laciné horory Rogera Cormana, ve kterých se jenom všichni vyděšeně tvářili, křičeli a utíkali, aniž by bylo potřeba moc ukazovat, před čím vlastně. Tomuto přístupu odpovídá i plakát, na kterém je výjev, který se nepodobá ničemu, co doopravdy ve filmu je:

Tím vším vám chci jen přiblížit, že film moc nefunguje ani jako zábavná mimozemská béčková honiča / vyvražďovačka.

Ale aby fungoval na nějaké vyšší úrovni, to naprosto nepřichází v úvahu.

Především je nějaký naprosto pošahaný celý děj, od 20. minuty až do konce. Těžko zjistíme, jestli byli scenáristé idioti, nebo jestli někdo něco vystříhal (film má necelých 90 minut!), ale některé oslí můstky, spojující jednotlivé části filmu, jsou něco tak nesmyslného, že to skoro vypadá jako záměrný humor. Nějaká postava vždycky řekne "musíme jít tam a tam" nebo "musíme udělat to a to", aniž by jakkoliv odůvodnila proč a aniž by měla jakékoliv informace, které by ji k této domněnce opravňovaly, a všichni to okamžitě akceptují a poslechnou...

K otevřené humornosti film sklouzne na samém konci, kdy zachránění odplouvají na ponorce za patetických proslovů, které jsou hrozně legrační a bylo by super, kdyby byl film takový od začátku. Jenže není a toto je příliš málo humoru příliš pozdě.

Hlavní dva hrdinové ujdou, ale ostatní obsazení (především Rusové) je z nějakého důvodu neuvěřitelně strašné. Jsou to nějaké ruské celebrity? Producentovi kamarádi?? Netuším...

Tenhle rok měl být uzavřen nějakou lepší premiérou...

P.S: Film je promítán ve 3D (a podle toho zaplatíte), ale jeho naprostou většinu jsem si vůbec nevšiml, že by obraz měl jakoukoliv trojrozměrnost!

Hobit - Trailer!

Aneb cesta tam a zase zpátky...



Ano, "Next Christmas" znamená Vánoce 2012.

Recenze: Sherlock Holmes: Hra stínů [Sherlock Holmes: A Game of Shadows] - 80%

Profesor Moriarty (Jared Harris), geniální matematik, špičkový boxer, milionář a mezinárodní politik, cosi kuje a hodlá uvrhnout celou Evropu do chaosu. Zabránit mu v tom mohou jen Sherlock Holmes, Watson a nově také cikánská věštkyně (Noomi Rapaceová) a Holmesův homosexuálnější bratr Mycroft (Stephen Fry).



Recenze ani nemusí být příliš dlouhá, protože film je v mnohém podobný prvnímu. Stále platí zvláštní vztah z prvního dílu, kdy Holmes je buď psychicky chorý nebo na tripu a provádí Watsonovi hrozně ošklivé věci, aniž by ho tento za to zabil nebo navždy opustil (i když tím neustále vyhrožuje). I akční scény a šílené dedukce působí velmi podobným dojmem jako v jedničce, jen jsou snad ještě více matrixoidní.

Zásadnější změna spočívá v tom, že se tentokrát více cestuje (vlakem, autem, na koních i na mule), po Anglii i po Evropě, takže výsledek více připomíná tradiční bondovku.

(Eiffelovka se ve filmu vyskytuje celkem dvě a půl sekundy)

Přestože je ve filmu nejedna velmi vydařená sekvence, celkový dojem je podobně gulášovitý jako Holmesova psýché. Stejně jako v jedničce si Guy Ritchie moc nepotrpí na nějaké nuance a opět režíruje způsobem "Kulometným tempem budu na diváka házet bez ladu a skladu všechno možné, a ono se mu něco z toho zalíbí." A ono to celkem funguje, přestože jsem na mnoha místech měl pocit, že spolu hlavní hrdinové žertovně špílcují nikoliv proto, že to v dané chvíli vyplývá ze vztahu Holmese a Watsona, nýbrž proto, že to Downeyovi a Lawovi přišlo jako dobrá švanda. A že něco vybuchuje nikoliv z logiky děje, ale protože Ritchiemu připadalo, že už dlouho nic nevybuchlo.

Z řemeslné stránky je film úžasný, obzvlášť se mi líbily digitální dokreslovačky velkých staveb a strojů, připomínající skoro něco od Karla Zemana. Za zmínku stojí i hudba, ve které se mísí Hans Zimmer s cimbály a Don Giovanni se soundtrackem ze 40 let starého westernu (Holmes jede na mule, tak k tomu logicky hraje soundtrack z "Two Mules for Sister Sara".

Dovolil bych si ocitovat závěrečné titulky:  "Music by Hans Zimmer, Lorne Balfe, Wofgang Amadeus Mozart, Ennio Morricone & Cigánski Baróni". A to tak nějak vystihuje celý tento bohémský film.

Recenze: Alvin a Chipmunkové 3 [Alvin and the Chipmunks 3] - 30%

Dva muži a šest veverek na lodi. Pak na ostrově. Na ostrově sopka a hledačka pokladů. Písničky a tanečky. Neodvratitelná marnost žití. Neodvratitelná smrt. Václav Havel, Kim Čong Il. O tom jsou třetí Chipmunkové.



Třetího Alvina a Chipmunky režíroval stejný člověk jako Deuce Bigalow, dobrej striptér. To postačí k potvrzení toho, že to není dobrý film. Ale i kdyby ho Režíroval Ridley Scott, asi by z něj nic lepšího vykřesat nedokázal.

Stejně jako ve druhém dílu mluví dabované veverky z nějakého zvláštního marketingově-humorového důvodu slovensky (narozdíl od veveřáků a všech ostatních, kteří mluví česky), což má ve spojení s jejich pisklavými hlásky ten výsledek, že jsem polovině jejich dialogů vůbec nerozuměl.

Ale i kdyby film režíroval Ridley Scott a veverky mluvily česky, stejně by to nepomohlo...

O ději nemá smysl mluvit, herci vypadají jako by se styděli, že jsou na plátně (s občasnou výjimkou Davida Crosse), a většinu písniček jsem vůbec neznal, natož aby to byly nějaké moje oblíbené hitovky. Jason Lee vypadá o dvacet let starší než v předchozím filmu, jako kdyby měl každou chvíli umřít.

Animace hlavních pišišvorů a jejich integrace do skutečných záběrů je téměř bezchybná, a o to bolestnější to celé je: Proč si mám zabíjet mozkové buňky tímhle? Proč tím mám zabíjet mozkové buňky svých (neexistujících) dětí, když existují filmy od Pixaru?

Obávám se, že na čtyřku nepůjdu ani kdyby ji režírovali oba bratři Scottové...

Retro Recenze: Ukradené Vánoce [Tim Burton's The Nightmare Before Christmas] - 100%

Protože někteří z vás opravdu neviděli toto zásadní dílo, rozepíšu se i o něm, což znamená, že nyní už na FFFILMu jsou retro recenze všech tří mých nejoblíbenějších filmů (viz Příliš dokonalá podoba a Hřiště snů).



Film Ukradené vánoce, kterému brzy bude 20 let, v našich kinech nikdy nešel. (Ve slovenských kupodivu ano!) Přestože jeho původní název zní Tim Burton's The Nightmare Before Christmas, nerežíroval ho Tim Burton, nýbrž zkušený animátor Henry Selick. Burton je ovšem jeho hlavní tvůrčí hybnou silou: Napsal jeho námět, vytvořil jeho výtvarnou podobu a dohodil Dannyho Elfmana, který složil hudbu a nazpíval hlavní postavu.

Ukradené vánoce jsou muzikál s velmi zajímavou premisou: Někde v kouzelném lese mimo čas a prostor existují kouzelná města pro různé existující svátky: Halloween, Vánoce, Díkuvzdání, Den Sv. Patrika, Sv. Valentýn, Velikonoce a tak dále. V každém z těchto měst žijí pohádkové bytosti, které se rok co rok starají o to, aby svátek proběhl přesně tak, jak má.

Hlavním hrdinou filmu je mistr hrůzy Jack Skellington, což je nedefinovatelné strašidlo (hodně připomínající velmi štíhlého kostlivce), kterrý žije ve městě Halloween Town. Je de facto šéfem zdejšího strašení (i když oficiálně město vede starosta se dvěma obličeji) a stará se každý rok, aby byly děti na Halloween patřičně vystrašeny. Problém je v tom, že ho to už moc nebaví a připadá mu to fádní.

Jednoho dne zabloudí lesem daleko od Halloween Townu a objeví Christmas Town, ve kterém - jak vám asi došlo - žije Santa s Elfy a starají se každý rok o hladký průběh Vánoc. Jackovi se atmosféra barevného, veselého, zasněženého města, tolik kontrastujícího s šedivým hnijícím Halloween Townem, obrovsky zalíbí. A dostane nápad: Letos v Halloween Townu nebudou dělat Halloween, nýbrž Vánoce!

A aby nedošlo ke zbytečným logistickým komplikacím, bude zapotřebí unést a někam schovat Santu Clause. Pro jeho dobro.

Tím je uveden do pohybu plán, jehož výsledkem samozřejmě je "failure of epic proportions". Jack vysvětlí ostatním strašidlům, jak vlastně fungují ty "Vánoce", ale sám to ne zcela chápe a jeho posluchači to nechápou už vůbec, takže děti o Vánocích nacházejí pod stromky v malých rakvičkách s černými stužkami dost netradiční dárky. Svět spěje do záhuby a musí se rychle něco stát...

Vzhledem k tomu, že ve filmu vystupují pouze nadpřirození obyvatelé pohádkových světů (lidé jsou v něm doslova jen pár sekund a do obličejů vidíme pouze dětem, nikdy ne dospělým), je jeho scénář překvapivě logický a fungující na všech úrovních, včetně té emocionální.

Jack i ostatní strašidla jsou možná naivní a nedůvtipní, ale rozhodně ne úmyslně zlí. Chtěli by vědecky pochopit, jak a proč ty Vánoce vlastně fungují, ale nedaří se jim to. Příkladem budiž například to, že následkem přeslechnutí se celý film domnívají, že se šéf Vánočního města jmenuje "Sandy Claws" (česky celkem nápaditě "Satan Kalous").

Jackův pokus o matematickou definici Vánoc. Pozorně prostudovat.

Ve scénáři se vyskytují samé bizarní fantaskní postavy s nadpřirozenými schopnostmi, které se ale chovají v rámci své šílené existence naprosto logicky a tak, že s nimi soucítíme. Ve městě například žije hadrová panenka Sally, kterou si vyrobil šílený doktor Finklestein (se svým asistentem Igorem), ale ona tajně miluje Jacka. Takže od doktora uteče (tak, že vyskočí z okna, rozbije se na cucky a pak sama sebe sešije) a donese Jackovi romantickou večeři: Shnilou rybí kostru a lahev jedu. Podobných ad absurdum dotažených point je ve filmu obrovské množství a je na nich vidět, jak chytří byli scenáristé.

Technicky je film realizován téměř stejně jako klasická díla Jiřího Trnky nebo Hermíny Týrlové. Reálné figurky v reálných kulisách byly mnoha animátory pracně ručně rozpohybovány, políčko po políčku (s občasnými dodatečnými vizuálními efekty, za které film dostal Oscara). Animace je neoddělitelnou součástí osobitosti jednotlivých postav. Každé strašidlo nejenže jinak vypadá, ale jiným stylem se pohybuje a akusticky projevuje.

Výtvarná podoba je také unikátní. Město strašidel, které je "pokřivené" ve všech smyslech toho slova, bylo samozřejmě ideálním námětem pro někoho jako je Burton. Celý film je "macabre", jako z noční můry, ale přitom vhodný i pro velmi malé děti, protože není strašidelný a má happyend, kdy zvítězí láska, Vánoce i Halloween.

Nezvykle šťastný byl i výběr hlasů. Jacka například zpívá Danny Elfman a mluví Chris Sarandon, ale všechny postavičky do posledního strašidýlka mají svůj unikátní hlasový projev. Bohužel pro nás jsou dialogy plné velmi složitých vtipných narážek a například vysvětlování toho, co je vtipné na vzorci "chestnuts lomeno open fire" nebo jménech tří poskoků "Lock", "Shock" a "Barrel" (ve slovenském znění "Zámok", "Šok" a "Sud"!) by zabralo celý delší odstavec. A obzvlášť vražedné jsou snahy překládat jeho písničky (i když jsem se o to sám kdysi pokusil, protože mým iracionálním životním cílem je někdy vytvořit použitelný český dabing tohoto filmu).

Holky, kluci, pojďte se bát.

Na strašidla budem si hrát.

Na duši vám padne splín.

V našem městě Halloween.

Ukradené Vánoce distribuoval Disney (u kterého Burton začínal jako řadový animátor) jako víceméně okrajový projekt, ale stal se z nich nečekaně obrovský kult. Dnes už není problém sehnat merchandising s Jackem a Sally i v našich končinách, slavné kapely vydávají remixy písniček z filmu, film sám byl znovu uveden do kin ve 3D a tak dále. Neuvěřitelně populární je film v Japonsku, kde bývá už od konce léta Disneyland plný postaviček z Ukradených Vánoc, respektive postaviček z jiných Disneyových filmů, převlečených za postavičky z Ukradených Vánoc.

Burton i Selick se později několikrát pokoušeli úspěch filmu zopakovat (Jakub a obří broskev, Mrtvá nevěsta), ale ne moc úspěšně.

Ukradené vánoce jsou pro mě tím vzácným filmem, jehož každá sekunda je bezchybná ve všech ohledech a je při své krátké stopáži (80 minut) tak nabitý drobnostmi a vtípky, že se na něj můžu dívat dvacetkrát a pořád objevovat něco nového, v druhém nebo třetím plánu (najděte všechny tučňáky ve Vánočním městě!). A navíc se na něj můžete stylově dívat každý rok od konce října až do Štědrého dne.

Hell, Yes!

Je sice ještě rok 2011, ale zřejmě už je rozhodnuto o nejlepším filmu roku 2012:



Ano, jsou to Christopher Lambert a Ciaran Hinds...

Retro Recenze: Příliš dokonalá podoba [Dead Ringers] - 100%

Po Hřišti snů, o kterém jsem už psal, se dnes zastavíme u druhého z trojice mých vůbec nejoblíbenějších filmů - u Příliš dokonalé podoby (Dead Ringers) Davida Cronenberga z roku 1988. Viděl jsem ho v polovině 90. let a měl jsem z něj tehdy velmi zvláštní pocit deprese i povznesenosti současně.



Trailer poněkud (ke konci výrazně) lže. Nejde o horor o šílených doktorech a operacích zmutovaných žen. Film je o něčem hůře marketingovatelném a sám režisér byl vehementně proti tomu, aby byl označován za horor:

Beverly a Elliot Mantleovi jsou úspěšní gynekologové a jako dvojčata jsou od sebe vizuálně k nerozeznání. Přesto jsou diametrálně odlišní. Zatímco Beverly je nesmělý a přecitlivělý, Elliot je extrovert a sebevědomý lamač srdcí. Některé pacientky vůbec netuší, že doktoři Mantleovi jsou dva, což vede k vtipným (pro bratry) scénkám, kdy si mezi sebou prohazují ženy na operačním stole i v posteli. Funguje to tak, že sebevědomý Elliot pacientku svede a když ho omrzí, přenechá ji Beverlymu, který by se ji sám sbalit neodvážil. A to vše aniž by si takto postižená dáma uvědomila, že už v sobě nemá stejný penis jako původně.

Tento víceméně idylický status quo je narušen, když se milenkou hrdinů stane slavná herečka Claire Niveauová (Genevieve Bujoldová) a Beverly se do ní zoufale zamiluje. Následně se začnou dít emocionálně a mentálně velmi složité věci, které by se snad daly zjednodušeně shrnout slovy "jeden z bratrů zešílí a druhý ho má tak rád, že se dobrovolně rozhodne zešílet taky".

Je řeč o filmu Davida Cronenberga, takže i ten "víceméně idylický status" má v jeho podání k idyle daleko. To ale není nic ve srovnání s tím, jakou emocionální psycho horskou dráhu pro nás připravil ve druhé polovině filmu a v jeho vyvrcholení. Ne, není tam (téměr nic) explicitně brutálního, žádné detailní záběry operací, žádné utrhané orgány a stříkající krev (v celém filmu je jeden malý, velmi strategicky umístěný čůrek krve).

Přitom jde o jeden z nejstrašidelnějších a současně nejzamilovanějších filmů, jaké jsem v životě viděl. Bratři dělají extrémní věci, protože nechtějí ztratit blízkost sourozence, na kterém se stali životně závislými. A genialitu vidím v tom, že to je jednak depresivní strašidelný psychothriller a současně dojemný povznášející film o síle sourozenecké lásky (bez jakéhokoliv gay podtextu). Tato unikátní atmosféra je ostatně dobře patrná už z úvodních titulků a jejich hudby (Howard Shore). Ta hudba (a koneckonců i zbytek filmu) mi nějakým zvláštním způsobem připomíná "klinické" filmy, jaké ve svém nejlepším období natáčel Juraj Herz (Spalovač mrtvol je můj nejoblíbenější český film).

Ve filmu je pár na tehdejší dobu velmi pokročilých triků (myslím, že je v něm vůbec první počítačem synchronizovaný split screen, tzn. dva Jeremy Ironsové v jednom záběru při jedoucí kameře), ale ve většině scén je interakce bratrů realizována pouze pomocí chytrého střihu a občasného dvojníka, stojícího tak, aby mu nebyl vidět obličej.

Celý film samozřejmě stojí a padá na výkonu Jeremyho Ironse, který je v jednom nebo dvou exemplářích přítomen téměř ve všech jeho scénách. I když oba bratři vypadají naprosto identicky, stačí většinou sekunda, abyste poznali, na kterého z nich se právě díváte. Traduje se (aniž by samozřejmě bylo možné to dokázat), že když dostal Jeremy Irons Oscara za film Zvrat štěstěny, ve skutečnosti mu ho akademici udělili za Příliš dokonalou podobu, která se v amerických kinech objevila o dva roky dříve, ale tehdy si jaksi nikdo nevšiml její existence.

Krátký dokument o natáčení (nejlépe vidět až po filmu samotném).

UPDATE: Ještě jsem se zapomněl zmínit, že tento bizarní příběh je natočen na motivy skutečných událostí!

P.S: Film se původně měl jmenovat "Twins", ale tento název od Cronenberga odkoupil Ivan Reitman pro svou komedii se Schwarzeneggerem a DeVitem.

P.P.S: Třetí z té trojice nejoblíbenějších filmů (ne nutně v tomto pořadí) je Ukradené vánoce (The Nightmare Before Christmas) - ale ten doufám všichni dobře znáte - nebo snad ne???

Recenze: Černobílý svět [The Help] - 40%

Ve státě Mississippi ve městě Jackson to v 60. letech černoši neměli snadné. Fungovali víceméně jako otroci a špatně placení sluhové. Když tu se mladá Skeeter Phelanová (Emma Stoneová) rozhodne sepsat knížku o osudech černošských chův, které se starají o děti bohatých bílých rodin a přitm nemají čas a peníze pro vlastní děti.



Jde o film podle "senzačního bestselleru" a "inspirovaný skutečnými událostmi", což obojí ponechám zcela stranou a podívám se na toto dílo (kupodivu) jako na film.

Je jasné, že to černí tehdy neměli snadné a opravdu netuším, jak DOOPRAVDY fungovaly vztahy mezi jimi a bílými v té době a v těch místech.

Skutečnost je ale taková, že ve filmu Černobílý svět jsou tyto jistě velmi komplexní vztahy zredukovány takřka na propagandu, na úkor skutečných pocitů a občas i logiky příběhu.

Například to, co Skeeter dělá (vydává knihu, hlásající, že by černoši měli mít stejná práva jako bílí) je ve filmu opakovaně označováno za velmi rizikovou věc, za kterou může být ona i černé služebné zlynčovány a/nebo uvězněny (protože podobné podněcování je ilegální!). Proto se všichni zúčastnění bojí knihu napsat a vydat, a proto jsou v ní změněna jména všech lidí i míst. Po vydání knihy ale obyvatelé Jacksonu brzy přijdou na to, že kniha je o nich a... nestane se NIC! Tedy téměř nic, co by nějak služebným uškodilo, naopak se ty ženy, o kterých se píše, ztrapní samy před sebou.

Celý film je pak založen na tom, že černoši jsou v Mississippi málo placeni, tudíž mají morální právo své bílé zaměstnavatele zesměšňovat, okrádat je a případně jim do dortu dát svoje výkaly (kolem toho se točí značná část filmu a několik legračních scén). To je veselé a dává jim to na chvíli radost. Když na to pak bílí přijdou a potrestají je za to, je to opět prezentováno jako důkaz toho, že jsou bílí zlí. Osobně mi nepřipadá nic "zlého" na tom, že pošlu policii na člověka, který mi z mého bytu ukradl můj drahý prsten, ale tvůrci to vidí jinak. A soustředí se téměř výhradně na zdůrazňování ekonomických aspektů "běloši jsou zlí protože málo platí černým a nechtějí jim půjčovat peníze", přičemž téměř zcela ignorují tehdejší institucializovaný apartheid, s oddělenými autobusy, školami atd (o tom jsou ve filmu jen letmé zmínky)

Všechny postavy jsou jasně rozškatulkovány: Jedna polovina (většina černých) je hodná, utlačovaná, inteligentní a nadaná. Druhá polovina (většina bílých) je komická, zlá, zákeřná, hloupá a neschopná. Moc nepomáhalo ani obsazení dobrými / sympatickými herci, protože mi valná většina postav (z obou táborů) byla výrazně nesympatická. Ale sympatické výjimky se našly, protože film má opravdu HODNĚ postav (a hodně přes dvě hodiny).

Vpodstatě všechno v tomto filmu je rutinní, na slušném standardu výpravnější telenovely. Černobílý svět je nejen naivní a zjednodušující film, ale dokonce bych se - kdybych byl černoch - cítil uražen, že je moje rasa opěvována tímto laciným způsobem, který trivializuje staletí útlaku mého lidu, nebo tak něco. Pravděpodobně to bude hluboce lidsky dojemná událost pro starší matky / babičky, ale nemám odvahu to zkoušet.

WebChat!

V rámci zkvalitňování služeb zákazníkům a podobných nesmyslů jsem přikročil k dalšímu experimentu.

Vytvořil jsem WebChat, ve kterém si můžete povídat o čemkoliv co je právě akutní, včetně full-frontalů, SMSek, tepláků, análního bělení, gorilích ňader, sluchátek a všech dalších palčivých problémů, které jste dosud řešili v diskusi pod recenzemi. Budu se tam také objevovat, pokud budu mít trochu času.

Do WebChatu se dostanete tak, že kliknete na tento odkaz (nejlépe otevřít v novém okně), následně si vyberete výstižnou přezdívku a kliknete na "Join Chat".

Nemusíte se nikde nijak registrovat, nemusíte mít Facebook, Twitter, Google účet ani nic jiného. Stačí pouze relativně nový internetový prohlížeč. Vámi zvolená přezdívka platí pouze dokud jste v chatu. Pak si ji může registrovat někdo jiný.

Technické podrobnosti: Jde o webové rozhraní ke klasickému IRC serveru, ke kterému se můžete připojit i mnoha různými způsoby, provádět na něm poměrně pokročilé operace atd... Info si jistě najdete sami.

Časem se uvidí jak se to celé uchytí a pak případně tuto službu rozšířím o speciální online aplikace, privilegované uživatele atd...

UPDATE: V pravém horním rohu stránky (sekce "Odkazy") je nyní link na stránku s podrobnějšími informacemi o chatu, včetně archivu chatu za minulé dny!

Recenze: Soukromý vesmír - 80%

"37 let života jedné rodiny ve filmu Heleny Třeštíkové". Je věcný slogan, který dává tušit, o čem a jaký tento film bude. A je takový.



Helena Třeštíková začala před více než 40 lety natáčet svou kamarádku, která se chystala rodit. Natočila (jako studentský film) její porod, ale příští desetiletí se s kamerou k její rodině vracela. A nyní z toho všeho sestříhala celovečerní film.

A co že se vlastně té rodině (Kettnerovým) příhodilo? Nic extra výjimečného. Odstěhovali se z Prahy do domku u Liberce, po synovi se jim narodily dvě dcery, za kterých vyrostla slušná děvčata s vlastními rodinami. Ovšem syn byl rebel / punker / anarchista / lennonista / traktormetalista, který se krátce po dosažení plnoletosti potloukal světem a pak se zklidnil a zakotvil ve Španělsku (odkud také uvidíme dost minut záběrů). I když je jeho osud nejzajímavější, rozhodně nejde o nějaké drama (nejdramatičtější bylo jeho měsíční uvěznění v Rumunsku za převážení marihuany). Zajímavé by bylo sledovat polopsychopatického syna jeho španělské partnerky (ta je výrazně starší než mladý Kettner), ale ten se mihne ve filmu jen na pár desítek sekund.

Celý film vychází z deníků, které si vede otec rodiny a je doprovázen jeho předčítáním z těchto deníků a fotografiemi z nich. Jako niť, vinoucí se celými čtyřmi desetiletími pak slouží dobové televizní záznamy, soustřeďující se na dvě nadčasové konstanty: Dobývání vesmíru (syn chce od dětství být kosmonautem) a Karel Gott.

Objektivně vzato se rodině Kettnerový za těch 37 let nepřihodilo nic, co by se nějak lišilo od osudů běžných lidí kolem nás. To, že z toho Třeštíková dokázala udělat film, který je zábavný i dojemný, je důkaz jejího talentu. Ne, s rodinou Kettnerových nemá nic společného, co si Karel Gott myslí o LSD. Ale Třeštíková to dokáže natočit tak, že tam tu souvislost skoro vidíme.

Recenze: Mission Impossible: Ghost Protocol - 80%

Tentokrát je to opravdu vážné, neboť z celého IMF zůstanou pouze tři agenti (Ethan Hunt, krásná ženská a komický Brit) a ti musí s pomocí politického poradce na vlastní pěst, bez externí pomoci, zabránit jaderné válce, kterou chce rozpoutat šílený Švéd ve slepém hněvu, když se dozvěděl, že ho Američani nahradili Danielem Craigem.



Film je hraným debutem režiséra Brada Birda, který dosud režíroval Železného obra a hitovky Pixaru. Není to lepší film než jeho animované kousky, ale zvládl svůj debut velmi dobře a nemá nejmenší problémy s tím, že živí herci se nedají v každém záběru naštelovat tak precizně, jak by chtěl. Tom Cruise jako člověk je pro mě něco dost strašidelného, ale jako s hercem s ním ani tentokrát nemám nejmenší problém.

Především mě potěšil scénář, který byl o trochu inteligentnější, než jsem očekával. To samozřejmě neznamená, že by film měl něco společného s realitou - Například jsem si celkem jist, že ovládání jaderných hlavic nefunguje takovým způsobem, jak je popsáno ve filmu, a to přesně z toho důvodu, aby s nimi někdo nemohl udělat to, co se stane ve filmu. Na druhou stranu, v jednu chvíli se ve filmu objeví "stěna neviditelnosti", která funguje přesně tak, jak by teoreticky fungovat mohla (head tracking, v reálném čase počítaný a promítaný 3D model) a přestane - zcela logicky - fungovat ve chvíli, kdy má ošálit dva různě stojící lidi najednou. Také mě dost potěšilo, kolikrát se různé ty technické blbůstky a dokonalé plány naprosto podělají a k jakým absurdně vybičovaným napínavým scénám to vede.

Film vpodstatě nemá žádné snadno definovatelné chyby a jsou v něm scény, při kterých jsem se tetelil radostí. Jenom si trochu podráží nohy tím, že se snaží být "úžasnou nezapomenutelnou velkolepou podívanou roku" a tudíž má hodně přes dvě hodiny. Když začne třetí filosofování a čtvrtá akční scéna, už to začíná být trošičku nudné. Kdyby se z něj 30-40 minut vyházelo, tak bych z něj byl podstatně nadšenější a byl by možná ještě lepší než Double Team.

Čtvrtá Mission je naprosto solidní drahé profesionální řemeslo nejvyšší kvality. Srovnal bych ji s úplně prvním dílem. A srovnání s De Palmou je pro (hraně) debutujícího Birda jistě velkou chválou.

P.S: Film byl natáčen z části v Praze (která "hraje" Moskvu a Budapešť) a konečně se zúročila skutečnost, že Masaryk je podobný Leninovi a tudíž nebylo nutno jeho bustu odstraňovat z "kremelského" sálu.

P.P.S: V Imaxu má film několik sekvencí, které jsou promítány v plném IMAX formátu, tzn. obraz je při nich o něco vyšší. Myslím, že si toho většina diváků ani nevšimne.

P.P.P.S: Mám dojem, že v českých titulcích byla chyba. Pokud na film půjdete, schválně jestli jen na základě titulků pochopíte, proč se tam na konci na minutu objevil Ving Rhames (já to pochopil, ale obávám se, že jen proto, že jsem poslouchal originální zvuk)...

Recenze: (Američtí) Muži, kteří nenávidí ženy [The Girl With The Dragon Tattoo] - 80%

David Fincher režíruje americkou adaptaci prvního dílu slavné švédské detektivní trilogie. V hlavních rolích Daniel Craig jako pátrající novinář a Rooney Maraová jako emo hackerka, která po něm nejdříve jde a později mu pomáhá.



Je zajímavé srovnávat tento film se stejnojmennou (u nás) švédskou verzí, ale rozhodně nejde o její remake. Oba filmy jsou adaptací téže švédské knihy a docela bych věřil, že Fincher ani scenáristé neviděli ze švédského filmu ani sekundu. Má totiž zcela jinou atmosféru (nemluvě o zásadních odchylkách v ději) díky scenáři, režisérovi, hercům a téměř všemu ostatnímu. Stojí ale za zmínku, že základní zápletka není nijak "zhollywoodyzovaná". Přestože ve filmu hrají Američani a mluví anglicky, děj se stále odehrává ve Švédsku a postavy jsou Švédové (se stejnými jmény jako v originále).

Začněme od hlavních představitelů, respektive jejich postav: Zatímco ve švédské verzi byl Blomkvist takový usedlý mírně roztrpčený strejda, který ve volném čase vypomáhal kámošům v malé redakci, v americké verzi působi Daniel Craig dojmem milionářského majitele mezinárodního nakladatelského koncernu, který právě přišel o všechno a přemýšlí za kolik hodin se má oběsit. A zatímco švédská Lisbeth Salanderová byla trochu divná holka, která to mírně přehání s oblečením a občas dostane záchvat, v americké verzi jde o osobu, se kterou byste nechtěli ani chvíli být v jedné místnosti. Ne proto, že byste si s ní neměli o čem povídat, ale proto, že by vás mohla zničeho nic bez varování podřezat nebo znásilnit - jenom tak, protože ji to napadne - a vy byste do poslední sekundy netušili, co z toho.

Také dynamika "rodinného ostrova" je zcela jiná. Ve švédské verzi na něj hrdina přijíždí, pozván patriarchou, se kterým si od počátku tyká, protože jej před mnoha lety znal a vpodstatě okamžitě se opět spřátelí. Zástavba na ostrově se nijak příliš neliší od okraje zimní Prahy. V americké verzi celý ostrov vypadá jako něco z japonského hororu, zatímco patriarcha je neproniknutelný, záhadný a skrývající cosi strašlivého, stejně jako většina obyvatel ostrova (je docela uvěřitelné, že někde ve sklepě na ostrově všichni společně przní děti).

Nic z toho neberte jako kritiku jedné nebo druhé verze. Jde jen o konstatování, že zatímco švédská verze je víceméně tradiční detektivka, v americké verzi bych se ani moc nedivil, kdyby ve finále z jezera vylezl Cthulhu, všem vybuchly hlavy a Země se zhroutila do temnoty. Například. Tak stylově depresivní to všechno je. Zajímavé také je, že ve švédské verzi vypadaly flashbacky do 60. let jako Švédsko 60. let, kdežto v americké verzi vypadají jako Amerika 60. let (přestože se film odehrává ve Švédsku). A zatímco švédská Lisbeth používala Debian Linux, její americký protipól má vlastní operační systém (tudíž je schopnější)! To ale jen tak pro zajímavost.

Menší kámen úrazu je v tom, že film má dvě a tři čtvrtě hodiny a pohánět by ho měla kromě depresivní atmosféry také kriminální zápletka, která není dostatečně zajímavá a navíc mi připadala o něco méně pochopitelná a logická než ve švédské verzi (posledních 10 minut je skoro jako něco z Dannyho parťáků). Okamžiky, kdy máme nahlížet do nitra hlavních hrdinů a tušit, co se v nich děje, fungují výborně. Okamžiky, kdy někdo po něčem pátrá, někdo se schovává před vrahem nebo někdo po někom střílí jsou poněkud rutinní a shazují působivý zbytek filmu. Je to dle mého názoru vina námětu (a scénáře), nikoliv Finchera.

Fincher je totiž, jak už jsem psal několikrát, perfekcionista. Od bombastických úvodních titulků (ano, s tou písničkou, co je v traileru) až po tichý závěr nám servíruje jednu řemeslně a technicky vypilovanou scénu za druhou. Je evidentní, že se hodiny zamýšlel nad každým kamerovým úhlem, nad každým postaveným světlem a nad každým neznatelným zvukem v pozadí i hudbou v popředí. Po zhlednutí scény mučení už nebudete vnímat Enyu tak jako dosud. Přesněji řečeno, puštění "Orinoco Flow" kdekoliv, kde se budou vyskytovat filmoví fanoušci, začne být provázeno zcela jinými reakcemi než dosud. A scéna znásilnění je doprovázena hudbou, která postupně přechází v jakési opravdu nepříjemné pištění, načež se ukáže, že je to zvuk vysavače na chodbě, kde se zrovna uklízí. Soundtrack skládali (stejně jako u The Social Network) Trent Reznor a Atticus Ross a opět to je něco šíleného, co dost dobře nemůžete samostatně poslouchat, ale je to neoddělitelnou součástí atmosféry filmu. Tříhodinový soundtrack je k dispozici zde za cenu od 12 do 300 $.

V amerických Mužích, kteří nenávidí ženy jsou tucty scén, které chci vidět znovu a předvádět je ostatním jako příklady dokonalého snoubení hollywoodských megapeněz s absolutní režisérskou profesionalitou. Bohužel, mezi těmito úžasnými scénami je hodina věcí, které dle mého názoru nejsou Fincherova talentu hodny a nemůže jim dát podobnou úžasnou atmosféru, ať se snaží jakkoliv.

Pokud jsem to pořád neřekl dostatečně jasně: Scéna mučení byla super a působivá. Jak a proč k ní vlastně došlo a proč se předtím hrdina napínavě schovával v domě, to mi bylo vpodstatě jedno. U téměř tříhodinové detektivky s tuctem podezřelých tohle pokládám za dost zásadní problém.

P.S.: Otázka, zda je lepší švédská nebo americká verze, nemá smysl. Jsou to atmosférou podobně rozdílné filmy, jako třeba Cesta do pravěku a Jurský park: Oba o dinosaurech, oba ve své době revoluční, oba napínavé i zábavné, ale navzájem nesrovnatelné.

P.P.S: Vzhledem k tomu, že film produkovala Columbia, patřící Sony, Lisbeth ve filmu hackuje na nejmodernějším Vaio laptopu, což mi k ní fakt nesedne).

P.P.P.S.: Full frontal je! Jako bonus navíc zvracení spermatu.

Recenze: Nebezpečná metoda [A Dangerous Method] - 90%

David Cronenberg režíruje drama o osudech Carla Gustava Junga, slavného psychoanalytika (Michael Fassbender), jeho pacientky, žačky a milenky Sabiny Spielreinové (Keira Knightleyová) a jeho mentora Sigmunda Freuda (Viggo Mortensen).



Film vznikl na motivy divadelní hry a je to na něm vidět. Jeho většinu sledujeme, jak si dva lidé (pokaždé jiní dva) povídají. Občas při tom někam jdou, ale většinou sedí v ordinaci, doma nebo na lodi a povídají si. Kromě tří hlavních hrdinů se v něm občas objeví ještě Jungova bohatá manželka (Sarah Gadonová) a velmi osvěžující Vincent Cassel jako psychoanalytik a sexuální maniak z přesvědčení Otto Gross. Jinak nikdo, kdo by stál za uvedení v titulcích.

Ve filmu se vyskytuje pohlavní styk a nějaký ten spanking, ale rozhodně netvoří těžiště příběhu a rozhodně kvůli nim film není nějak skandální - tedy aspoň rozhodně ne tak skandální jako jiné Cronenbergovy filmy.

Film sice je perverzní, ale ta perverze je skrytá pod povrchem a nedá se zachytit v traileru. Jde o to, že si spolu tři hlavní hrdinové velmi otevřeně, racionálně, rozvážně a artikulovaně povídají o sexuálních a jiných frustracích a přitom více či méně úspěšně maskují, do jaké míry jsou jimi sami zmítáni. To vše v době, kdy se 99 procent populace neodvážilo vůbec připustit, že takové frustrace existují, natož o nich mluvit. Naštěstí většinu času mluví pomalu a rozvážně, takže české titulky mohou být patřičně košaté:

Gross: "Připadá mi, že se skutečná perverznost lidské rasy projevuje tím, že jedna z mála skutečně slastných aktivit je terčem takové hysterie a represí."

Jung: "Ale zapomenout na represe znamená uvolnit v sobě nebezpečné a ničivé síly."

Gross: "Máme našim pacientům otvírat cestu ke svobodě."

Jung: "Slyšel jsem, že jste jedné své pacientce pomohl se sebevraždou."

Gross: "Byla rozhodnuta zabít se. Pouze jsem jí vysvětlil, jak to provést spolehlivě. Pak jsem se jí zeptal, jestli by nebylo lepší stát se mou milenkou. Rozhodla se pro obojí."

Jung: "Tohle nemůže být cílem naší práce."

Gross: "Svoboda je svoboda."

Film, postavený téměř výhradně na dialozích tří lidí (a občasném čtení dopisů), nezní jako bůhvíjak atraktivní záležitost, ale neměl jsem v kině tak slastný pocit opravdu hodně dlouho a bylo to způsobeno v rovnoměrné míře scénářem, hereckými výkony i režií - což, pokud si vzpomínáte, byly kdysi základní pilíře dobrého filmu.

Jak už jsem psal, film vznikl podle divadelní hry Christophera Hamptona (Nebezpečné známosti, Pokání) a byla by to po mnoha letech asi první hra, na kterou bych rád šel do divadla. Pokud by v ní ovšem hráli Fassbender a Mortensen. Pokud jste je dosud znali hlavně z posledních X-Men a Pána prstenů, tak víte, že jsou charismatičtí, ale nevíte, jak se dokáží úžasně sžít se svými složitými postavami.

Fassbenderův Jung je mladý štramák, "ambiciózní árijec", který touží po kariéře a po něčem víc než po konvenčním životě s bohatou poslušnou manželkou. Mortensenův Freud je usedlý žid, který se netají svou skepsí ke všem a všemu (včetně Junga), ale vidí svého mladého obdivovatele jako jediného, kdo je schopen nést dál pochodeň jeho psychoanalýzy. A do tohoto komplexního vztahu vnese další komplexnost Keira Knightleyová, zprvu jako uragán, posléze jako racionálně uvažující a o to nebezpečnější uragán. Všechny tři hlavní představitele jistě čekají různé zásadní nominace a ceny.

Cronenbergova režie je velmi střídmá, jako by se chtěl co nejméně plést hercům do práce. Občas trochu popojede kamerou, aby něco obzvlášť zvýraznil, ale jinak si vystačí se statickými záběry dokonale upravených lidí (s výjimkou Cassela), ve kterých se dá pouze tušit, že pod klidnou hladinou cosi vře. Také mě potěšila slušná porce velmi jemného humoru, který bych kromě všech sekvencí s Casselem (viz výše)  demonstroval například na scéně, kdy Jung vypráví svůj bizarní sen, Freud mu na to s ledovým klidem řekne něco jako "Z toho mi vyplývá, že ta kláda symbolizuje penis a vy byste chtěl souložit s koněm", načež se Jung zamyslí a s ledovým klidem řekne něco jako "Aha, to se podívejme". Necituji to přesně, není to takto "na plnou hubu", ale režisérův záměr je jasný. Je to buď velmi depresivní nebo velmi legrační, v závislosti na vašem smyslu pro humor.

Nebezpečná metoda je film s nízkým komerčním potenciálem, na který se nechodí primárně kvůli zábavě, ale nakonec jsem se dost překvapivě dočkal i té. Zamysleme se nad tím, že něco podobného by mohlo klidně vzniknout jako inscenace v České televizi, a že několik desetiletí nic takového v České televizi nevzniklo...

Studijní bonus pak spočívá v tom, že podle letmého pročtení Wikipedie je film velmi historicky věrný, takže se dozvíte něco, čím můžete ohromovat kamarády na příští psychoanalytické párty.

Recenze: Gorila - 50%

Nemohu jinak, než začít ocitováním originálního textu distributora:

V zahrádkářské kolinii v Libni, přesněji v tamější restauraci "U Buddyho" jsme prostřednictvím vyprávění hostinského Patrika Davida vtaženi do úchvatně napínavého příběhu jedné ženy, tří mužů a jednoho psa, jejichž imperativem byla a je svoboda. Už nehledají vlast pro sebe a své myšlenky, naopak, v postideovém prozření v svých hrudích objevují ta stará, ještě předcivilizačně čistá srdce primátů. Nechávají se vést jejich pulsem, tlukotem tamtamů, zapomenutým lidoopím citem, vydávají se na cestu nástrah a možné spásy.

Ve filmu GORILA předkládá režisér Pavel Sličný nesmlouvavou, antiiluzivní studii světa, konkrétní film, další bludičku - ledoborec avantgardy dle Ejznštejna a Nejhodnějších medvídků. Vypjatě detektivní zápletka tu je jazykově lyrizována nižší sociolektickou složkou, v míře, která překonává všechny myslitelné dimeneze.

Také doporučují k nahlédnutí oficiální stránky na adrese http://www.fuckthegorilla.com/ nebo www.mrdejgorilu.cz a trailer:

Samozřejmě, že mi to svou snahou o humor připomínalo podobně "rozverně mystifikačně punkové nezávislé" filmy jako Babička nebo Jarmareční bouda. Film Gorila je proti nim ve výhodě v tom, že má 1) ještě nižší rozpočet, 2) schopnější tvůrce, kteří mají nějakou konzistentní vizi (nebo jsou stále stejně konzistentně sjetí, viz dále). Ta se ostatně odráží i v ději filmu:

Čtyři staří zhulení punkeři (tři muži a jedna tlustá žena s visacím zámkem v nose a odpornými prsy, která občas ukáže) se rozhodnou, že musejí unést z pražské zoo gorilu. Ta totiž ještě nemenstruovala a podle hrdinů je zapotřebí, aby poprvé menstruovala zakopaná do půl těla v teplém africkém písku, jak se na gorilu sluší. Takže gorilu (kterou hraje člověk v hodně laciné opičí masce) opijí, unesou, naloží k sobě do auta a vyrazí pryč ze zasněžené Prahy. Ráno se probudí u neznámého teplého letního rybníka a udělají jedinou rozumnou věc: Začnou s gorilou natáčet porno. Pak jim zavolá německý podnikatel, že by gorilu koupil. Pak gorila prodělá první menstruaci, přijede podnikatel na kajaku a všechny sežere žralok (kterého nevidíme). Tím film skončí. Ještě jsem zapomněl, že celá tato hlavní story je rámována scénou, kdy několik zahrádkářů (včetně Zdeňka Srstky) sedí před chatkou u piva a vyprávějí si ji.

Ještě stojí za zmínku, že všichni mluví celou dobu neuvěřitelně sprostě, což je občas mícháno s nevhodně spisovnými slovy a skoro to místy vypadá, že jde o citace nějakých avantgardních básní (UPDATE: Ověřeno, že je to podle divadelní hry!). I kdyby ale mluvili jakkoliv jinak, většina dialogů stejně nemá jakkoliv uchopitelný smysl. Celý film má okolo 50 minut a je to asi tak maximum, kolik se dá fyzicky vydržet.

Ve své totální punkovitosti a sraní na všechny a všechno (včetně diváků) je film tak vzácně konzistentní, že se nabízí otázka, zda byli všichni zúčastnění opravdu celou dobu tak strašlivě sjetí a mimo, nebo zda jde o dílo nějakého dobrého režiséra s dobrými herci, kteří jen dobře hrají, že jsou režisérovi zhulení kamarádi. (Jména na oficiálních stránkách mi nic neříkala a nemám chuť pátrat, která z nich jsou pseudonymy.)

Každopádně, tohle je první (a zatím jediný) opravdu punkový český film, a navíc je na něm sympatické, že se nesnaží naznačovat "hele, já jsem sofistikovaný meta-art, který jen dělá jako že je špatný" (jako Nic proti ničemu). Je to prostě jenom "Fuck you all motherfuckers, my máme gorilu".

P.S: Pro jistotu zdůrazňuji, že tento film skutečně existuje, skutečně jsem ho viděl a tato recenze není žádný vtip. Možná je to vtip ze strany tvůrců, protože podle unie filmových distributorů běží tento snímek od 2. prosince v našich kinech a přitom promítání pro novináře bylo 10.12. a film je promítán v jedné kopii (z DVD) na různých místech republiky (většinou ne v kinech) cca 1x - 2x týdně (viz seznam na oficiálních stránkách).

P.P.S: Doporučuji vaší pozornosti cca 15. příspěvek v diskusi, kde mi někdo z tvůrců vyhrožuje inzultací za to, že ve filmu byla ošklivá prsa.

Sociálně nepřizpůsobivý soundtrack

Když se Hans Zimmer při skládání hudby pro nového Sherlocka Holmese dozvěděl, že se ve scénáři objevuje cikánská věštkyně, udělal jedinou možnou věc. Zavolal režisérovi Guyovi Ritchiemu a řekl: "Nedá se nic dělat, jedeme na Slovensko".

Velmi zajímavý článek a druhé video zde na Huffington Post.

Vřelé díky Matěji Vojtkovi za upozornění.

Recenze: Přizdis*áči [The Inbetweeners Movie] - 70%

Pod bizarním českým názvem Přizdis*áči, který vůbec netuším jak se má vyslovovat ("Přizdishvězdičkaáči"???) k nám přichází britská teen sex komedie na motivy televizního seriálu, o kterém jsem nikdy neslyšel.



Naštěstí nemusíte o seriálu vědět vůbec nic. Film je o tom, že čtyři kamarádi dokončí střední školu a jedou si užít na řecký ostrov (SLUNCE CHLAST DĚVKY DROGY YEAH!). Jeden vypadá jako mladý John Turturro, druhý jako mladý Jimův táta z Prciček a zbývající dva se mi občas trochu pletli. Na ostrově se jim samozřejmě nestane nic dobrého, ale nakonec to samozřejmě víceméně dobře dopadne...

Ze zásadních rekvizit filmu stojí za zmínku především:

• Několik full frontalů (převážně mužských)
• Autofelace
• Zvracení cizím lidem na hlavu
• Pohlavní ukájení tlusté důchodkyně
• Utopený pes
• Bankovky v anusu
• Velké hovno v bidetu
• Malé hovno v nose

Kdybych vám podrobněji popisoval děj, bude to znít jako ta úplně nejstrašnější komedie z produkce Adama Sandlera.

Kupodivu, můj dojem z filmu byl veskrze pozitivní, za což mohou především ti čtyři hoši v hlavních rolích, kteří jsou opravdu dobří herci a dokáží slušně ždímat humor i ze scén, kde ho podle scénáře moc není.

Překvapivě docela funguje i pointa, spočívající v tom, že si hoši nakonec na ostrově šťastně najdou čtyři holky (Britky na zájezdu), které - i když se nejméně dvě nedají označit za "krasavice" - působí značně sympaticky.

Vzato kolem a kolem, kromě brutální nepřístupné zábavy je to zajímavý příklad toho, že se dá natáčet vkusná sprostota, ale není to jednoduché.

P.S: Hoši si ve filmu nechají na zájezd vyrobit trička, která vypadají takto a český distributor EEAP jejich českou mutaci odvážně rozdával novinářům:

Protože jsem ve svém věku už příliš velký přizdis*áč na to, abych něco takového nosil, rád bych se ho zbavil. Pokud jste na Google+, máte velikost "Large" a jste ochotni si ho převzít v Praze, tak se o něj přihlaste tady.

Recenze: Rumový deník [The Rum Diary] - 40%

Johnny Depp v hlavní roli další adaptace z chorého mozku svého oblíbence Huntera S. Thompsona.



Hunter S. Thompson byl legendární člověk, který hodně chlastal, fetoval, hulil, a psal. Podle jeho vzpomínek vznikl například film Terryho Gilliama Strach a hnus v Las Vegas. Rumový deník je něco velmi podobného, ale je to hůř natočené a nudnější. Pokud vám Thompsonovo jméno nic neříká, pravděpodobně nemá smysl na tento film chodit.

Když Thompson sepsal svou stejnojmennou knihu, byl už poměrně dost mimo. Film rozhodně je také dost mimo a pokud se v něm něco děje, je to povětšinou velmi absurdní:

• X: "Tohle je super droga, dávají ji dokonce i komunistům"
• Y: "Kdo ji dává komunistům?"
• X: "FBI!"
• Y: "Proč dává FBI drogu komunistům?"
• X: "To už po mně chceš moc."

(A to je jeden z těch lepších vtipů celého filmu.)

Celkově dává těch 110 minut výrazně menší smysl, než trailer, který vidíte nahoře. Hrdina i většina ostatních jsou neustále ožralí / zhulení a buď dělají šílené věci, nebo si představují, že je vidí. Je v tom zapletené něco jako zápletka se zlými podnikateli a pomstou redaktorů zkrachovalého časopisu, ale je to něco tak nesmyslného, že pro dobro tvůrců doufám, že to měla být jen další psychedelická vize vypravěče.

Johnny Depp snad ani neumí být ve filmu špatný, ale tady se pouze vyjeveně tváří a podává o dost horší výkon než v Rangovi.

Na další (Aaron Eckhardt, Giovanni Ribisi) je skoro smutné se koukat. Protože se evidentně snaží se svými rolemi něco zajímavého udělat, ale není co.

Pokud jste knihu četli, možná vás filmu mírně zaujme jako pohyblivá ilustrace některých jejich pasáží...

Soundtrack z Brazílie

Soundtack pro dnešní noc: Něco z historických análů. Hudba Jerryho Goldsmithe k filmu hoši z Brazílie (1978). Začíná to jako rozverný valčíček, ale NĚCO s tou harmonií není úplně v pořádku...



Pokud si zjistíte, o čem film je, oceníte Goldsmithovu genialitu...

Recenze: Šťastný nový rok [New Year's Eve] - 40%

Tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů. I na Silvestra...



Mohl bych si podstatě ulehčit práci a napsat, že nejnovější film Garryho Marshalla je úplně totéž jako jeho poslední film, Na Sv. Valentýna.

Opravdu.

I kdybych nevěděl, že film natočil tentýž režisér, po pár minutách by mě muselo trknout, že jde o jeho přesnou kopii, která je úplně stejně předvídatelná a úplně stejně nezajímavá. Jen místo spojujícího tématu "dodávka valentýnských kytek a/nebo blahopřání" tu máme téma "úspěšná realizace novoroční oslavy v centru New Yorku", včetně spouštění slavné koule a koncertu Jona Bon Joviho, to vše v nechutné komercializaci (neustálé záběry mj. na "Nivea", "Philips" a plakáty na nového Sherlocka Holmese).

I tentokrát nás čeká totálně hvězdné obsazení: Jessica Bielová, Robert De Niro, Hilary Swanková, Chris "Ludacris" Bridges, Carla Guginová, Zac Efron, Ashton Kutcher, Til Schweiger, Jon Bon Jovi, Michelle Pfeifferová, Sarah Jessica Parkerová, Halle Berryová, Katherine Heiglová, Josh Duhamel, Lea Michele (z "Glee"), Abigail Breslinová (ta holčička z Little Miss Sunshine). A k tomu ještě camea: Penny Marshallová, Matthew Broderick, James Belushi, Ryan Seacrest, Hector Elizondo a starosta Bloomberg...

I tentokrát jsou osudy jednotlivých postav (a dvojic) tak strašně banální, že je to až k neuvěření, přičemž některé z nich jsou ve filmu tak málo, že nemají žádný konkrétnější osud, než "Toto je hodný policajt. Je černoch." (Ludacris). Pokud vezmeme v úvahu, že na jednu romantickou historku máme přibližně 15 minut, a pořád mezi nimi skáčeme, muselo vyžadovat značný antitalent, že jsou všechny strašně nudné, protože většinou od první minuty víme, jak to po dalších čtrnácti minutách dopadne (jenomže na tu patnáctou minutu musíme čekat 100 minut).

Vypadá to spíš jako (trochu strašidelná) výkladní skříň plná krásných dam a pánů, kteří všichni vypadají trochu plasticky a nepřirozeně, s trochu moc bílými zuby. Na ty zuby má Marshall asi nějakou fixaci, protože z jejich záře úplně přechází zrak a když je ve filmu vtip, založený na tom, že si hrdinka zamatlá zuby čokoládou, o sekundu později je v dalším záběru zase má jako vyleštěné.

Pokud chcete na Vánoce vidět něco romantického, tohle není to pravé.

P.S: Ta starší dáma, co jede s Joshem Duhamelem v karavanu, mluví v originále Lisu Simpsonovou.

P.P.S: Irena Hejdová si myslela, že Sarah Jessica Parkerová je Jennifer Anistonová. Tím urazila Jennifer Anistonovou i všechny koně.

P.P.P.S: Ani jeden z nás celý film nepoznal Michelle Pfeifferovou, která už definitivně není sex symbol (což není nijak divné, je jí 53) a když ji z čisté lásky sbalí Zac Efron (24), je to opravdu trochu... zvláštní.