Jsem v Praze a je mi pořád fajn

(Tento post přímo navazuje na předcházející post "Jsem v Japonsku a je mi fajn", za jehož každičkým slovem si nadále stoprocentně stojím.)

V Japonsku jsme byli ve třech. Projeli jsme půlku země (od západu ke středu, tedy zcela mimo severovýchodní postižené oblasti) a chtěli jsme výlet završit několika dny v Tokiu. Bohužel, zbývající dva výletníci dospěli k názoru, že se jim do Tokia nechce, protože z důvodů solidarity s obětmi zemětřesení odpadla většina zábavně-společenských akcí, na které se tam těšili, a stejně tak se jim nechce sedět dále v Kjótu, kde jsme poslední 3 dny. Mně je to jedno, neboť jsem se oněch zábavně-společenských akcí stejně zúčastnit nechtěl a značnou část dní musím tak jako tak strávit v hotelu při překládání filmu Paul, ale na druhou stranu se mi dvakrát nezamlouvá představa, že budu v Tokiu (nebo jinde) deset dní sám.

V úterý večer čteme české zprávy a dozvídáme se, že Česká republika chce do Japonska vyslat záchranné letadlo. Připadáme si jako v Matrixu (neboť situace se stále nijak výrazně nezměnila oproti té, kterou jsem popisoval v předchozím článku) a posíláme své osobní údaje na ambasádu, částečně z mladické nerozvážnosti a v opileckém humoru (jejich, ne mém).

Druhý den skutečně přicházejí instrukce, jak se dostat do letadla (které bude na letišti Narita v Tokiu) a my tudíž vyrážíme do Tokia s tím, že se na místě definitivně rozhodneme. Před tím narychlo kupuji dárky, které jsem původně chtěl koupit až v Tokiu.

Do Tokia jedeme normálně šinkansenem (koleje jsou zjevně dost v pořádku na to, aby po nich jel vlak rychlostí 280 km/h) a při bedlivém pozorování z vlaku a po následném vystoupení na hlavním tokijském nádraží konstatujeme, že na ulicích je o něco méně lidí, některé obchody jsou zavřené a na dálnici je krátká zácpa směrem do města. Z Tokia na letiště nejede tradiční expres nýbrž jen normální rychlík. Fronty na nádraží nejsou, před nádražím je dodstatek volných taxíků.

Oba spolucestující se definitivně rozhodují, že nechtějí v Tokiu zůstat a já se s těžkým srdcem nakonec rozhoduji, že sám také nezůstanu a docela se těším, že let vojenským speciálem bude unikátní zážitek. Svou roli hraje i fakt, že vojenské letiště Kbely je za humny od mého domu, na rozdíl od letiště Ruzyně...

Na letišti Narita čeká na evakuaci odhadem okolo stovky čechů (plus pár příslušníků jiných národností). Všichni jsou naprosto v pohodě. Na základě rozhovorů s nimi se hlavním důvodem k využití nabízené "evakuace" zdá být tlak zaměstnavatele nebo rodiny v Čechách (kteří jsou masírování českými sdělovacími prostředky), na druhém místě pak je motivace "ušetřím za zpáteční letenku".

Nástup proběhne ukázněně a v pořádku. Jediná nepříjemná skutečnost spočívá v tom, že jsme na letišti měli být ve čtyři odpoledne a letadlo odlétá až v půl desáté. Dávám si velmi nedobrý letištní buřt s hranolky za 1700 Jenů.

Letadlo je super, s velkými, téměř luxusními sedadly a dostatkem místo na nohy. Neméně super jsou armádní "letušáci" (s dozimetry na krku!!!). Netušil jsem, že v české armádě působí tak sympatičtí lidi (míněno zcela neironicky).



Let probíhá bez problémů, se dvěma mezipřistáními v Rusku. Diskutuji se spolucestující sympatickou Slovenkou, která umí plynně japonsky a sbírá soundtracky.



Hlavní show začíná po přistání ve Kbelích, kde mě pod schůdky letadla osobně vítá Alexandr Vondra a za ním shodou okolností stojí hlouček fotografů (na fotce nejsou vidět, byli víc nahoře).



Následuje měření radiace!!! Radiace všech cestujících je v normě, což je logické, neboť žádný z nich nepobýval delší dobu v žádné japonské elektrárně a tudíž se neměli čím ozářit.



Mluvčí ministerstva vnitra se pak snažil ulovit mezi přítomnými nějaké Slováky, protože po nich prahli slovenští novináři. Přítomné Slovenky takticky mlčely, případně se spolu bavily japonsky, aby nemohly být odhaleny.

Zavazadla nám byla přistavena tak, abychom museli projít před hvozdem čekajících novinářů. Na jejich dotazy jsem zadeklamoval "Bylo to peklo!", utekl domů, vyvenčil psy, sepsal tohle a šel do vany...

P.S: Jako zdroj objektivních informací o situaci v Japonsku (která rozhodně JE dramatická a tragická a nikdy jsem netvrdil opak) doporučuji tuto stránku nebo tento Twitter. Japonci bohužel mají dost vlastních starostí na to, aby se dívali, co o nich píše nejaponský tisk a nějak proti tomu protestovali...