Recenze: Hanna - 70%

Hanna (Saoirse Ronanová) je šestnáctileté děvče, které vyrůstá s otcem (Eric Bana) někde za polárním kruhem. Je cvičeno k zabíjení bez emocí. K zabíjení zvířat i lidí. Pak je výcvik u konce a Hanna je vyslána do civilizace (kde nikdy nebyla, ale má o ní teoretické informace), aby našla a zabila Marissu Wieglerovou (Cate Blanchettová) z CIA, která kdysi otci provedla něco ošklivého. Pak se má s otcem sejít v Berlíně.

Hanna svůj úkol splní zdánlivě na výbornou. Nechá se chytit CIA, vyžádá si Marissu Wiaglerovou, zabije ji a uteče. Háček je v tom, že Marissa Wieglerová je stále naživu (poslala místo sebe dvojnici) a nyní jde po Hanně i po jejím otci.



Režisér Joe Wright (od kterého se mi hrozně, hrozně moc líbilo Pokání) tentokrát zkusil něco výrazně jiného. A asi první čtvrtinu filmu jsem si vyloženě liboval. Díval jsem se na politicky nekorektní brutální zabíjející holčičku, hranou velmi dobrou mladou herečkou za přizvukování supercool Cate Blanchettové a jen o něco méně cool Erica Bany.

Bohužel, poté co Hanna vyvraždí menší základnu CIA a vydává se na dlouhou pouť do Berlína, cosi začne skřípat. Do této chvíli byl film téměř perfektně fungujícím a zábavným thrillerem bez náznaku čehokoliv jiného (což bylo DOBŘE). Od útěku ze základny se ale začínají objevovat čím dále zvláštnější elementy, jako poměrně obsáhlý subplot o sbližování Hanny s náhodnou rodinou nebo "elitní vraždící tým" ve formě stereotypní karikatury starého transvestity a dvou legračních skinheadů.

Když film vyvrcholí honičkou v rozpadlém zrezivělém lunaparku na motivy pohádek bratří Grimmů (včetně psychedelické perníkové chaloupky obývané kouzelným bezdomovcem), je nadevší pochybnost jasné, že se díváme na něco, v čem máme hledat hlubší smysl, asociovat si tuto scénu s úvodní zmínkou o pohádkách bratří Grimmů a pochopit celý osud Hanny jako paralelu s Červnou Karkulkou, případě Hloupým Honzou a zrezivělé pohádkové bytosti jako metaforu ztráty nevinnosti, nebo něco podobného. Každopádně je nám to cpáno příliš násilně.

Mírný filosofický přesah v thrilleru nevadí. Vadí, pokud je nám tento přesah cpán tak intenzivně, že je to na úkor thrilleru a brzdí to jeho tempo. S přibývajícími minutami je hlavní zápletka stavěna do pozadí, přestává tvůrce zajímat a všichni hrdinové (povětšinou elitně vycvičení superagenti) se začínají chovat jako idioti. Když se půl hodiny dívám na téměř krystalicky čistého Jasona Bournea a libuji si, jak mu to šlape, nemůže se tento po třiceti minutách začít postupně měnit v Melancholii!

Hanna obsahuje spoustu atmosféricky natočených scén, které ale působí jako ze zcela odlišných filmů. Filmařům se nepodařilo dát jim nějaký sjednocující prvek, který by ospravedlnil jejich existenci v jednom filmu.

Následující myšlenka bohužel není zcela z mé hlavy (ale z hlavy Jirky Pavlovského), nicméně vystihuje film dokonale: "Hanna je jako kdyby Lars von Trier točil film podle scénáře Stevena Seagala a jeden z nich si přitom z toho druhého udělal dobrou legraci. Není ale úplně jasné kdo z koho."