Irelevantní obrázek pro dnešní den...

Možná by se k tomu dal vymyslet nějaký vtipný komentář, ale pochybuju, že se to dá ještě nějak vylepšit...

F6 - Zásah - Potopená

Pamatujete si, jak jste na základní škole hráli lodě? "B4 - F6 - zásah - potopená"? Tak teď podle toho udělali film za mnoho milionů dolarů. Toto NENÍ VTIP!



Režíruje Peter Berg.

František Fuka-šima opět online

Vaše četné žádosti byly konečně vyslyšeny a moje pseudopřednáška o Japonsku je opět celá online na muvi.cz!

Recenze: Intimní past [The Resident] - 30%

Hilary Swanková se nastěhuje do podnájmu ve velkém a podezřele laciném newyorském bytě, jehož majitelem je Jeffrey Dean Morgan (Komediant z Watchmen), který se s Hilary začne docela sbližovat, protože je sympaťák. A v bytě se dějí podezřelé věci...



Jistě nebude spoiler, když vám prozradím, co se dozvíme přibližně ve čtvrtině filmu: Morgan je Swankovou posedlý a záměrně to narafičil tak, aby si pronajala právě jeho byt. Má do něj tajný přístup a díry ve stěnách, kterými Swankovou sleduje když se převléká. Dále si jí občas lehá pod postel, čichá k jejím šatům a podobné zamilované věci.

Když mu Swanková po intenzivní líbačce oznámí, že o něj nemá zájem a spíš se vrátí ke svému bývalému, Morgan začne provádět OPRAVDU psychopatické věci, které vrcholí tím, že jí na noc uspává drogami, osahává a zřejmě i znásilňuje. Ke konci filmu na to Swanková konečně přijde (za pomoci nainstalovaných skrytých kamer) a následuje honička po domě, ve které figurují temná zákoutí a pistole na hřebíky.

Jde o nejnovější film resuscitované společnosti Hammer, která patřila před desetiletími ke králům hororů. Intimní past působí jako několik desetiletí starý film, jehož autoři netuší nic o tom, že za posledních 50 let vzniklo mnoho zajímavých, napínavých a zábavných thrillerů.

Film je špatně obsazen: Swanková působí spíš jako hysterická kráva, než jako žena v úzkých, o kterou se máme obávat. A Morgan je spíš roztomilý sympaťák než brutální úchyl. Když má zamilovaně čichat k dámským šatům nebo si zamilovaně čistí zuby dámským zubním kartáčkem, je to spíš roztomile debilní než zlověstně strašidelné.

Režie i scénář jsou naprosto rutinní, bez nejmenšího náznaku invence nebo překvapení. Kameraman občas předvede něco trochu zajímavého, ale hudba Johna Ottmana patří k tomu nejhoršímu, co jsem v posledních měsících v kině slyšel.

P.S: Ve filmu hraje také řádně sešlý Christopher Lee, což má být zřejmě jakási pocta jeho účinkování ve starých Hammer hororech. Je tam jen pár minut, má asi tři věty a jeho postava (Morganův dědeček) je ve filmu zhola zbytečná.

Recenze: Život v jednom dni [Life in a Day] - 40%

Unikátní dokuement vznikl tak, že na výzvu YouTube tisíce lidí natočily v jeden den záběry ze svého každodenního života, poslaly je Googlu a v produkci bratrů Scottových z toho byl sestříhán celovečerní film.



Místy jde o rychlé prostřihy krátkých záběrů z různých konců světa, které se filmaři snaží dát do souvislostí nebo kontrastů. Například nějaký velký požár prostříhávaný s vnitřkem limuzíny plné polonahých děvčat a opičkami někde na ulici v Indii. Nebo sestřih dvaceti různých lidí, kteří ráno vstávají a myjí se. To vše doprovázeno hudbou.

Místy jde o zachycení ucelených delších fragmentů něčího života. Mladá žena videochatuje se svým manželem, který je vojensky nasazen někde daleko. Japonec se synem v malém bytečku ráno zapalují voňavou tyčinku u fotografie mrtvé matky. Chlapík dokumentuje jak se chystá vyznat slečně lásku...

Tyto dva přístupy se různě mísí a střídají, střihači jsou zruční, ale zásadní problém vidím v tom, že z těch tisíců hodin materiálu nebylo vybráno nic extra zajímavého.

Většina natáčejících byli amatéři, takže je citelný nedostatek záběrů, které by byly filmařsky / esteticky zajímavé. Některé mini-příběhy mají jistý emocionální náboj, ale jiné bych velmi rád přeskočil po pěti sekundách (bez ohledu na to, že u některých po minutě přisla pointa). Mnohem více zábavy bych si užil náhodným prohlížením videí na YouTube (která přeskakovat můžu).

Nejzajímavější je kolekce záběrů z Love Parade v Duisburgu, kde bylo shodou okolností onoho dne ušlapáno v tlačenici větší množství lidí. Celovečerní dokument o této tragédii by byl pravděpodobně zajímavější než celý Život v jednom dni.

Recenze: Jana Eyrová [Jane Eyre] - 80%

Nová filmová adaptace klasického literárního díla, tentokrát v režii mladého Cary Fukunagy (Sin Nombre).



O ději raději nebudu říkat víc, než je naznačeno v traileru. Knihu jsem četl kdysi hrozně, hrozně dávno a kdybych si pamatoval její zápletku, film bych si pravděpodobně užil méně. (Takhle jsem si ho užil, neboť jsem si víceméně nepamatoval co se bude dál a nechával jsem se překvapit.)

Fukunaga používá současné filmové postupy (většina děje je vyprávěna pomocí flashbacků, ne chronologicky), ale neexhibuje se. Dva hlavní herci jsou naprosto adekvátní. Nic víc, nic méně. Zajímavější jsou některé vedlejší postavy, ale u mnohých z nich jsem měl neodbytný pocit, že jejich role v knize byla mnohem, mnohem zásadnější než ve filmu, kde se z nich stane jen jakási rekvizita, nutná k postrčení filmu dále. Tento pocit byl ale pravděpodobně nevyhnutelný, pokud hodláte tlustou bichli nacpat do necelých dvou hodin...

Jako adaptace klasického literárního díla je to velmi kvalitní počin. Otázka je, jestli je dobrý nápad takovou adaptaci natáčet jako jeden film o standardní stopáži, když se do ní celý košatý děj nemůže vlézt a musí se hledat kompromisy a škrtat v něm...

Recenze: Auta 2 [Cars 2] - 70%

Blesk a Burák se zapletou do mezinárodního špionážního spiknutí, odehrávajícího se v zákulisí závodů v Tokiu, Francii, Itálii a Londýně. Špioni a zločinci se totiž mylně domnívají, že Burák je tajný agent...



Konečně nějaká pixarovská recenze, která nemusí být úplně superlativní a nudná... Auta 2 jsou totiž suverénně nejhorší celovečerní film Pixaru!

Neexistuje skoro žádná návaznost na první film - Kardanová lhota a její obyvatelé se v něm téměř nevyskytují. Zpočátku to vypadá, že se film ponese v duchu pocty starým bondovkám, ale není tomu tak. Neexistuje v něm téměr žádná motivace, abychom s postavami nějak soucítili. Blesk je vlastně vedlejší postava a hlavním hrdinou je Burák, jehož kreténismus je místy dost nesympatický. Kdykoliv se začne mluvit o přátelství, zradě, zodpovědnosti a podobně, dopadá to na zcela neúrodnou půdu. Auta 2 jsou spíš jako několik maniakálních epizod "Cars Toons" slepených do jednoho filmu. Všechny ty závody a honičky jsou fajn, ale po čase poněkud ubíjející - trochu jako když to Michael Bay přežene a rozhodne se točit bláznivou akční komedii.

Přesto je zábavné se na ně dívat, protože si výtvarníci dali s filmem obrovskou práci a nabušili do něj TUNY drobných skrytých vtípků, které jsou někdy hrozně vtipné, někdy méně, ale je zábavné je hledat - za všechny upozorním například na papeže (což je auto jedoucí v papamobilu!) nebo na sochy na italské katedrále (stará auta s křidélky). Opakovaně jsem si při projekci říkal, že bych chtěl mít možnost interaktivně prozkoumávat ty scény do nejmenších detailů.

Bohužel pro mě, spousta vtipů zřejmě vyžaduje, abyste se vyznali v autech - pak zřejmě oceníte, jak je vtipné, že britská královna je auto modelu X, její vnuk je auto modelu Y a řadoví zločinečtí poskoci jsou Trabanty nebo co to je...

P.S: Dabing je nejlepší jaký může být, ale originál to pořád není a Michaela Cainea ani Owena Wilsona v něm neuslyšíte. Navíc je ve filmu tentokrát opravdu velké množství nepřeložitelných narážek, například když hostina na sjezdu starých omlácených aut pozůstává výhradně z citronů, haha...

Recenze: Strom života [Tree of Life] - 60%

Viděl jsem tři filmy Terrence Malicka: Nebeské dny, Tenkou červenou linii a Nový svět. Především druhý a třetí z nich považuji za filosofické meditace, vydávající se (neúspěšně) v propagačních materiálech (plakáty, trailery) za filmy s dějem a postavami, zřejmě aby na ně šli do kina i lidé, kteří chtějí v kině vidět válečné scény nebo polonahou mladou indiánku.

Jsem docela rád, že v případě Stromu života se Malick nesnaží záměr nijak kamuflovat a už z traileru je jasné, o co půjde. Přesněji řečeno, o co nepůjde, a že byste na tento film neměli chodit jen proto, že máte rádi Pitta nebo Penna.



Film má cosi jako premisu, spočívající v tom, že Brad Pitt s manželkou má několik synů a z jednoho z nich vyroste Sean Penn, který přemítá o smyslu života (téměř výhradně pomocí niterných monologů a citátů z Bible). Píšu "premisa", protože se to rozhodně nedá označit slovem děj. Skáčeme o roky, desetiletí a miliony let tam a zpět (ano, až k dinosaurům a ještě dál) a není ani úplně jasné kolik vlastně Pitt těch dětí celkem měl a kolik jich jak zemřelo.

Vidíme pouze útržky života Pittovy rodiny (velmi nechronologické), promíchané s útržky dějin Země, celého vesmíru a věcí mimo měřitelný vesmír. Jednoznačně jsem identifikoval přítomnost témat "Existence Boha není v rozporu s evolucí" (což je asi pro Američany velmi kontroverzní tvrzení) a "Nestihl jsem otci před smrtí říci všechno co jsem chtěl", plus několika dalších, méně výrazných.

Strom života je naprosto bez debaty "artfilmem", na který "normální diváci" (tzn. ti, kteří normálně jdou na film proto, že v něm je Brad Pitt) nechodí a pokud náhodou ano, smějí se mu a odcházejí před koncem (což se u Stromu života děje, mám to potvrzeno).

Zajímavé je, že zatímco značná část art režisérů by totéž téma zpracovala jako rozhovor tří nahých bisexuálů v místnosti bez oken a dveří, Terrence Malick používá postupy, které jsou obvyklé u hollywoodských megablockbusterů - například velmi drahé triky, profesionální filmové svícení, složité efektní kamerové fígle, mohutnou symfonickou hudbu (klasiku i původní soundtrack Alexandra Desplata), téměř videoklipový střih... Prostě věci, které u Von Triera nebo Tarkovského nevídáme.

Fanoušci Tarkovského nebo Von Triera možná budou tímto filmem opovrhovat, protože se "zpronevěřil" formální stránce, na kterou jsou oni zvyklí. Ale mně právě ta jeho hollywoodská slupka umožnila přežít těch více než 120 minut filosofování mnohem lépe, než jsem čekal.

Orange Mocha Ben Cristovao!

Najděte tři rozdíly mezi těmito dvěma komediálními scénkami (kromě toho, že ta první má lepší hudbu)!

Recenze: Jmenuji se Oliver Tate [Submarine] - 70%

Patnáctiletý Oliver žije ve Swansea ve Walesu, někdy v 80. letech. Má problémy s rodiči a s novou holkou. Všichni jsou totiž divní. Přesněji řečeno, jinak divní, než on



Režijní debut Richarda Ayoadeho (Moss v "IT Crowdu") se vyznačuje tím, že nemá téměř nic společného s britskými sitcomy. Naopak se zdá být hrozně, hrozně, hrozně moc inspirovaný filmy Wese Andersona, nejvíce pak jeho starším dílem Rushmore (kdo vymyslel jeho český název Jak jsem balil učitelku, je vůl). Ti hlavní hrdinové a ztvárnění světa kolem mají opravdu hodně společného.

Pokud jste Rushmore neviděli, následuje podrobnější vysvětlení, co tím vlastně myslím: Oliver je inteligentní, ale není dobrý student. Nedaří se mu ani v jiných oblastech života, protože je prostě příliš divný a vede divné niterné monology (které slyšíme). Následkem toho se nema moc s kým kamarádit, natož s kým chodit. Pak ho sbalí pyromanská úchylná spolužačka a současně začne manželská krize jeho velmi divných rodičů...

Film má skvělé momenty, ale (podobně jako slabší filmy Wese Andersona) je poněkud roztříštěný. Snaží se divoce ubíhat vpřed a používá k tomu nejeden audiovizuální trik, ale tím pouze maskuje nedotažený scénář. Je možné, že kniha, o jejíž adaptaci jde, dávala větší smysl. Ale ve filmu je spousta náznaků, které vypadají slibně, aniž by byly jakkoliv vytěženy.

Pokud bych měl popsat kompletní děj filmu, bylo by to vlastně neuvěřitelně triviální. Zábavnost a zajímavost spočívá v tom, JAK se to děje. Většinou se to děje zábavně a zajímavě, ale mohlo to být ještě o dost lepší, konzistentnější a méně útržkovité.

Každopádně, jako režijní debut je to velmi slušné a Ayoadeho možná čeká slavná budoucnost.

Karlovy Vary jsou za mnou, je čas na kvalitní ptáky

Jsem zpět v Praze. A jak lépe si spravit náladu z Modrého ptáka, než filmem Birdemic: Shock and Terror, což je mistrovská pocta Hitchcockovým Ptákům. Následuje sestřih nejlepších scén tohoto geniálního díla:



Bonus: Rozhovor s režisérem!



P.S: Pokud to někoho z organizátorů náhodou zajímá, tak v Thermalu ani letos to Wi-Fi nefungovalo...

Recenze: Lovec trollů [Trolljegeren / Trollhunter] - 80%

"Dokumentární" norský film o skupině mladých norských filmařů, kteří natáčí dokument o pytlácích a přitom náhodou narazí na muže, který je profesionálním lovcem trollů.



Lovec trollů bývá přirovnáván k Záhadě Blair Witch, ale připomíná spíše Monstrum nebo REC / Karanténu. Je v něm dost viditelných triků a jeho premisa je tak přitažená za vlasy, že si po jeho skončení nemůže nikdo myslet, že je to opravdu "nalezený dokumentární záznam", jako se to dělo při Blair Witch. DOUFÁM!!!

Triky jsou poměrně slušné. Mnoho různých trollů je komponováno do skutečných videozáběrů a jejich animace většinou vypadá přijatelně (kdo ví, jak se pohybují opravdoví trollové, že...). Trochu mi jen vadilo, že údajné "záběry z noční kamery" byly ve skutečnosti denní záběry prohnané zeleným filtrem, tzn. vypadaly opravdu divně.

Lovec trollů ale není o tricích, nýbrž o hereckém výkonu hlavního představitele a o scénáři / režii!

Otto Jespersen (údajně známý norský komik) vypadá jako Rumcajs a skvělým způsobem hraje chlapíka, který má pro norskou vládu likvidovat zaběhnuté trolly, aby zústali utajeni před veřejností a nebyl ohrožen turistický ruch. Po mnoha letech ho tato nevděčná práce značně štve, takže souhlasí, že při ní bude nafilmován a všechno se provalí.

Scénář velmi chytrým způsobem zpracovává zcela absurdní námět tak, aby se mu "skoro dalo věřit, ale přitom stejně víme, že je absurdní". Je nám vysvětleno, jak vláda kamufluje stopy po trollech nebo jak je zařízeno, aby ti největší z nich neopouštěli náhorní plošiny, kde se pohybují. Uvidíme, jak nebezpečná a úmorná je práce jejich lovce a jak se musí potýkat s byrokracií. Bohužel, asi bych se bavil ještě víc kdybych dobře znal všechny severské mýty a věděl podrobnosti o vybuchování, zkamenění, cementu a uhlí.

K dokonalosti filmu chybí poměrně málo. Jednak je místy trochu rozvleklý (kdyby měl 70 minut, bylo by to ideální) a jednak se zbytečně snaží být napínavý a strašidelný (běhání po lese a vyděšený křik), když mu lépe jde humor a satira.

Pár filmů už jsem letos ve Varech viděl. O některých z nich (např. Modrý pták) nehodlám vůbec psát. Lovec trollů je z nich zatím nejlepší, což asi znamená, že s festivalem nebo se mnou není něco v pořádku.

Recenze: Nic proti ničemu - 50%

V neokomunistickém rekreačním objektu se schází cca 10 dospělých lidí, kteří byli v dětství adoptovaní a seznámili se na internetovém chatu pro takto "postižené" (a dosud se osobně nepoznali). Měli by zde založit občanské sdružení na pomoc adoptovaným, ale všechno se velmi zkomplikuje tím, že někteří z nich jsou zde s nekalými úmysly a většina z nich jsou idioti.



Původně jsem chtěl začít tím, že Nic proti ničemu nemohu hodnotit jako film, protože postrádá základní filmové atributy a vlastně to není film. To ale není pravda. Když natočím 24hodinový statický záběr hotelu, jistě to je FILM. Když natočím dvě slečny, které se vykadí do kelímku a pak to snědí, jistě to také je FILM. Je ovšem dost problematické takové filmy recenzovat nebo třeba jen určit, o jaký žánr jde. Mohu pouze napsat, že hotel a hovínko byly dobře zaostřeny, co nejpřesněji popsat, co je ve filmu vidět a slyšet, a zbytek musím nechat na čtenářovi...

Český film Nic proti ničemu není dobře zaostřen. Kromě ostření postrádá také ostatní práci kameramana, střih, herecké výkony, soundtrack, scénář a spoustu dalších věcí. To vše pravděpodobně záměrně, aby vznikl patřičný chaos.



Film má jistým způsobem definované postavy, které se v jeho průběhu setkávají ve větších či menších skupinkách a předvádějí herecké etudy, připomínající improvizovaná cvičení na herecké škole. Nikoliv na filmové škole! Dlužno podotknout, že skutečnost, že postavy jsou adoptované, nemá pro děj téměř žádný význam, a kdyby šlo o sraz sběratelů známek, nic podstatného by se ve scénáři nemuselo měnit.

Kamera se většinu času divoce klepe, chaoticky zoomuje a náhodně přeostřuje tak, že mě z toho po pár minutách začala bolet hlava. Záběry jsou extrémně dlouhé a v průběhu scén neexistuje střih v takové podobě, v jaké ho známe z většiny filmů: Nestříhá se mezi různými kamerami a různými úhly, ale vypadá to, jako by byly pouze vystřiženy zbytečné kusy z prostředků oněch dlouhých záběrů. Takže si dvě postavy povídají - najednou střih - a postavy si dále povídají na stejném místě, jen jsou trochu jinak natočené a kamera je zabírá trochu jinak náhodně.

Z toho by se mohlo zdát, že film má vzbuzovat dojem dokumentárního záznamu. Odpovídal by tomu i fakt, že většina dialogů je evidentně improvizovaná. V příkrém kontrastu s tím je ovšem herectví všech zúčastněných, kteří improvizují jako amatérští hráči RPG hry. Po pěti sekundách jakéhokoliv dialogu ze kterékoliv části filmu musí být každému jasné, že nejde o skutečné lidi, ale o herce, kteří ochotnicky deklamují. Například v jedné scéně má jedna z postav "neschopně lhát" a přetvařovat se, ovšem tato její "neschopná přetvářka" je zahraná úplně stejně jako všechny scény všech ostatních. Protože nejeden ze zúčastněných je profesionální zkušený herec, musí být jejich vzácně nepřesvědčivé výkony také nějakým cíleným záměrem.

Režisér a hlavní tvůrce Petr Marek před filmem tvrdil, že jde o komedii, a značná část diváků ve Varech se značnou část filmu upřímně smála, včetně mnoha okamžiků, které mi přišly extrémně smutné a dramatické, například při zobrazení pedofilovy chatové zprávy "Chci šukat dětský kundičky... Do krve :-)". Většina postav mi přišla jako psychické (někdy i fyzické) trosky se závažnými problémy a silně podprůměrnou inteligencí, projevující se například tím, že:

• Dva lidé jedou na sraz, kde se chtějí vydávat za někoho jiného, a předem je nenapadne připravit si falešné identity.
• Jeden člověk si celý film plete spolubydlícího X se spolubydlícím Y, i když si tito nejsou ani v nejmenším podobni.
• X a Y se spolu hádají kvůli krádeži dárkového poukazu na 80 000 Kč, přičemž před chatou celou dobu stojí minibus koupený právě za tento poukaz (což oba vědí), tj. je jasné, že poukaz již nemá žádnou cenu.

Mám smysl pro velmi černý humor, ale sledovat tento film mi bylo většinu času psychicky i fyzicky nepříjemné, což by se dalo chápat tak, že na mě zapůsobil a splnil tak svůj účel. Mohou za to ve vzácné shodě všechny jeho složky (včetně hudby, která pozůstává především ze zcela nevhodné klasické hudby, opakující se ad nauseam a ustřihnuté většinou náhodně uprostřed tónu). Z toho bych si vyvodil, že Petr Marek pravděpodobně je inteligentní a schopný tvůrce a pouze se z nějakého důvodu rozhodl využít své schopnosti k tomu, aby natočil něco, co vypadá jako dílo neumětela. Nejeden filmový divák asi chce něco takového v kině vidět, protože je znuděn ostatním, co v kinech vidí. Já ne.

Protože se jistě pod tímto článečkem strhne tradiční sprostá diskuse (již jsem zjistil, že fanoušci tohoto filmu, respektive režiséra, jsou překvapivě militantní), dovolte mi předem oznámit, že dle mého názoru při hodnocení jakéhokoliv filmu VŮBEC nezáleží na tom,

• jestli znám předchozí filmy nebo jinou tvorbu režiséra.
• jestli vím co je to "Dogma 95".
• jestli vím, jaký vztah má režisér k "Dogma 95".
• jestli vím, co o režisérovi a jeho tvorbě napsali Paul McCartney a Mirka Spáčilová.
• jestli vím, co režisér o svém filmu píše a říká.
• jestli to, co režisér o svém filmu píše a říká, je míněno vážně, nebo ne.

Pokud bych chtěl, mohl bych já nebo nebo někdo jiný napsat delší rozbor, který by tyto aspekty bral do úvahy a něco z nich vyvozoval. Já nechci.

Recenze: Pohádky noci - 70% / Útok na věžák - 60%

Francouzský film Pohádky noci: Šest klasických pohádek z různých částí světa (nebo aspoň příběhů, které velmi zdařile imitují klasické lidové pohádky), vyprávěných pomocí digitální animace, která vypadá jako tradiční plošková. Postavy a rekvizity jsou výhradně černé, pozadí krásně barevná.



Tvůrci se chlubí tím, že jejich film je "3D", což přeloženo z reklamořeči znamená, že v několika málo záběrech se kamera nebo postavy pohybují i směrem k divákovi nebo od diváka, což by při ruční ploškové animaci bylo velmi obtížené, ale při digitální animaci je to víceméně triviální záležitost. Navíc jde opravdu jen o PÁR VTEŘIN v celém filmu!

V některých okamžicích lze v ději a v animaci zachytit náznaky jemné ironie (stejně jako v krátkých segmentech, které příběhy propojují a ve kterých spolu diskutují ploškoví "herci" v současnosti), ale nečekejte něco jako Shreka nebo Princeznu nevěstu, jde jen o pár příležitostí k mírnému uchechtnutí.

Bylo příjemné se na to dívat, ale pokud pamatujete Karla Zemana, Břetislava Pojara, a "best of" Večerníčky, není důvod být z Pohádek noci v nějakém orgastickém stavu. 70%

Britský film Útok na věžák (Attack The Block) je komediální horor, který se dá nejjednoduššeji popsat jako "Critters na londýnském předměstí":



Přítomnost Nicka Frosta je tím nejhvězdnějším na tomto poloamatérském filmečku, který dokázal se svým minirozpočtem zázraky, přičemž nezapomínejme na slova "se svým minirozpočtem"!

Geniální je například střih, díky kterému je navozena ucházející atmosféra i když "mimozemšťani" jsou vlastně jen chlupaté černé kostýmy se svítícími zuby (jen v pár vrcholných vteřinách dojde na digitální compositing a animaci). Hip hop hudba správně dupe, dočkáme se pár krvavých scén, někdo v tom možná objeví i nějaký sociální komentář ("Peklo na chudém předměstí vs. peklo z vesmíru"), ale skutečností zůstává, že jako horor není tenhle film nic moc a scény, ve které jde pouze o vystrašení a napínání (např. honička s mimozemskými příšerami na bicyklech) jsou spíše nudné.

Vtipy jsou slušné (včetně camea Nicka Frosta) a počívají především v tom, jak se mladí (případně zhulení) polo-gangsteříci snaží působit hardcore (což je bohužel dost nepřeložitelné, bez ohledu na snahu autora českých titulků). Trvá dokonce dost dlouho (do objevení první příšery), než nám vůbec dojde, že se nedíváme na vážně míněné drama a že ti herci hrají tak legračně záměrně.

Ze všeho nejvíce bych tuhle jednohubku doporučoval jako studijní materiál těm, kteří lamentují, že nelze natočit sci-fi horor za rozumný rozpočet. 60%

Karlovy Vary: Město bohaté kulturně-historické tradice a kulinářských zážitků

(Klik pro větší verzi)

Cesta do hlubin Taxikáře

Kromě půlnočních hororů pro mě je jádrem karlovarského festivalu dohánění filmových restů. Jako nedouk, pro kterého filmová historie začínala Čelistmi, mám co dohánět, takže jsem se letos těšil na Scorseseho Taxikáře (který je, pravda, o rok novější než Čelisti).

Znal jsem samozřejmě přibližnou dějovou kostru, viděl jsem fotografie De Nira s mohawkem a pistolí, znal jsem "Are you talking to me...", ale jinak jsem byl jako nepopsaný list.



V průběhu filmu mi znovu a znovu docházelo, jak byl tenhle film důležitý ve své době. Jak si tehdy dovolil více než bylo běžné, jak byl inovativní a jak by bez Taxikáře později nemohla vzniknou zásadní díla jako Volný pád, Klub rváčů nebo Všechno nejlepší.

I když jsem tohle všechno objektivně oceňoval, a i když mi pravděpodobně správně došlo, že jde o ne-zcela-v-realitě-zakotvenou záležitost (to, co následovalo po závěrečném masakru, se dle mého názoru ve skutečnosti nestalo, a nejen to), nedokázal jsem si film vychutnat z čistě diváckého, nic neanalyzujícího, hlediska.

Rozhodně nemám v úmyslu přesvědčovat vás objektivními argumenty o tom, že si Taxikáře dnešní divák nemůže vychutnat. Mimo jiné proto, že to není pravda. Jenom jsem si uvědomil, že si dokážu vychutnat málokterý starý film, který poprvé uvidím až dnes, protože v něm vidím ty tuny filmařských postupů a nápadů, které dnes jsou v každém druhém filmu a kterým se dnes skoro smějeme (například kamera u stropu při zpomalené kamerové jízdě nebo brutální ustřelení poloviny ruky).

Obávám se, že by to bylo podobné, kdybych dnes viděl pro mě zásadní filmy jako Star Wars nebo Indianu Jonese. Dívám se na ně opakovaně i dnes, protože je už mám zažité z dávných let. Kdybych je viděl poprvé dnes, bral bych je pravdpodobně také jen jako doklad toho, čím se následně inspirovala generace filmařů a ne jako něco, co by mě bavilo. Pravděpodobně.

Čímž se znovu kruhem vracíme k tomu, že filmový kritik ze mě asi opravdu nikdy nebude, protože nejsem ochoten se na Taxikáře dívat znovu, abych v něm analyzoval všechno to zajímavé a na tehdejší dobu revoluční...

Ježek a alkohol

Cesta do Varů proběhla zdařile, samozřejmě s výjimkou legračního hledání volného parkovacího místa. Neméně zdařilý byl brunch u EEAP (polévka s játrovými knedlíčky!!!). A pak přišel první film: Polský animovaný Ježek Jiří.



Ježek Jiří je asi metr velký, nosí čepici, chodí po dvou, jezdí na skejtu, mluví, chlastá, souloží a nadává. Mezitím se nějaký vědec rozhodne, že klonováním stvoří dokonalý pop idol. Počítač mu doporučí naklonovat ježka. Vědec vyšle asistenta hledat ježka. Asistent za pomoci dvou skinheadů chytí Jiřího, naklonují ho a tím vznikne jeho debilnější kopie (více zvrací, méně mluví, má křivější nos a bodliny). Následně pak Jiří i jeho klon utečou, jsou pronásledováni a dochází k záměnám.

Jak vidíte z traileru, film je hezky nakreslený a poměrně primitivně animovaný (srovnatelně s nějakou lepší flashovou animací). Animace ale u dospěláckých sprostých animáků není to hlavní (viz South Park). Ježek Jiří sice je dospělácký film, ale není v něm mnoho inteligentního humoru. Blije se tam a nadává, ale jinak je potenciál námětu trestuhodně nevytěžen (například není ani slovem zmíněno, proč ježek žije po lidsku a mluví, kde bydlí, atd. atd...). Asi byla chyba, že neznám comicsovou předlohu a polské reálie, ze kterých si film chvílemi dělal legraci - aspoň doufám, protože ty scény vypadaly, jako že by měly být něčím vtipné...

Rozhodně to celé nebylo lepší než vlažný maďarský film Distrikt, a jsem docela překvapen, že se něco takového objevuje jako soutěžní film na mezinárodním festivalu. Palec dolů.

Palec dolů dostává i kino "Městské divadlo", do kterého letos striktně NESMĚJÍ PSI. Loni i předloni jsem tam s nimi byl a nikdo neřekl ani slovo.

Večer jsem pak navštívil Jameson autobus. Jameson je druh alkoholu. Já jsem abstinent. Nějaký chytrý pán nám tam velmi podrobně vysvětloval, v čem se liší Jameson od jiných alkoholů a já pochopil, jak se cítí má sedmdesátiletá matka, když se jí snažím vysvětlit, jak se liší Skype od YouTube (neúspěšně). Skončilo to tak, že jsem vypil v míchaných nápojích pravděpodobně více alkoholu, než za celý svůj dosavadní život.

Míchané nápoje byly super, jenom v nich nemusel být ten alkohol. Točí se mi trochu hlava. Dávám si třešně.

Intenzivně uvažuji, zda jít raději na půlnoční projekci nebo na záchod...

Recenze: Ženy sobě [Bridesmaids] - 60%

Annie (Kristen Wiigová, nedávno viděná v Paulovi jako ta jednooká holka) už není nejmladší, nemá pořádný vztah a její nejlepší kamarádka Lillian (Maya Rudolphová) ji pozve jako jednu z pěti družiček na svou svatbu. Ve smršti předsvatebních nezdarů a romantického sbližování s ujetým policistou (Chris O'Dowd) se musí vyrovnat hlavně s tím, že si Lillian zřejmě našla novou nejlepší kamarádku...



Nová romantická komedie Judda Apatowa (produkoval, nerežíroval) je sympatická tím, že jejími hrdinkami jsou cynické třicátnice, které sice jsou poněkud praštěné, ale nejsou úplně blbé. A nemají problém být v kruhu svých přítelkyň sprosté jako dlaždičové. Tedy jako dlaždičky...

V Ženách sobě je mnoho příjemných věcí (respektive příjemně brutálních a cynických věcí). Reakce hrdinek jsou většinou vtipné a originální a Chris O'Dowd je naprosto úžasný - ne že by hrál totálního magora jako v "IT Crowdu", ale je roztomile mírně praštěný a velice sympatický.

Problém je v naprosto nesmyslně přehané délce (přes dvě hodiny!). Film je spíše série scének, než pečlivě nalajnovaný příběh. A mnohé z těch scének by se s klidem daly vypustit. Chápu, že někteří diváci budou za nejlepší vtípek považovat scénu se zvracením a průjmem všech zúčastněných v družičkovských šatech. Mně ale přišla (stejně jako mnohé jiné) poněkud pod úrovní těchto schopných komediantek.