Recenze: Zrození planety opic [Rise of the Planet of the Apes] - 80%

Mají inteligenci a nebojí se ji použít! Nejnovější Planeta opic je zábavnější, než jsme my primáti mohli doufat.

Fenomén "Planeta opic" čítá v tuto chvíli sedm celovečerních filmů a dva televizní seriály (plus comicsy a knihy). Není překvapením, že většina z toho má pramálo společného s knižní předlohou Pierra Boullea a celé dohromady to nevytváří příliš konzistentní svět. Film Zrození planety opic je možná prequelem verze Tima Burtona (2001), ale spíš jde o "reboot" (anglický výraz pro "kašleme na to, začneme znovu od nuly"), obsahující jisté narážky na předchozí díly (například jména opic nebo hlášku "Get your stinking paws off me, you damned dirty ape"). Tyto narážky ale můžete směle ignorovat a nebudete tím nijak příliš ochuzeni. Neznalost předchozích verzí je možná dokonce výhodou, protože pak budete více překvapeni tím, jakými směry se příběh bude ubírat.

Will Rodman (James Franco) je genetický inženýr a pracuje na preparátu, který by měl pomoci vyléčit Alzheimerovu chorobu. Na úspěchu je osobně zainteresován, protože jeho otec (John Lithgow) trpí pokročilým stádiem právě této zákeřné nemoci. V laboratoři ale dojde k nešťastné nehodě, celý projekt je zrušen a opice mají být utraceny. Will si bere do domácího ošetřování novorozeného opičáka, kterému dává jméno Caesar a hodlá pokračovat v experimentování na vlastní pěst.

Během následujících let se ukazuje, že Caesar cosi zdědil po své matce (která byla vystavena účinkům experimentálního preparátu): Má vyšší inteligenci než lidské děti, ovládá znakovou řeč, ale je z něj už velký opičák, který dělá problémy sousedům a mezi lidi prostě nepatří - musí do útulku. Současně je obnoven výzkum zázračného preparátu a vzniká jeho nová varianta, která má intenzivnější účinek na opice, a nepříjemné vedlejší účinky pro lidi.

No a pokud aspoň trochu tušíte, o čem že je celý ten fenomén "Planeta opic", asi vám dojde, že ve filmu bude posléze figurovat větší množství naštvaných inteligentních opic, které to lidem poněkud zavaří...

Režisér Rupert Wyatt dosud natočil dva nízkorozpočtové filmy, o jejichž existenci ví málokdo za hranicemi Velké Británie. Je překvapující, jak jistou ruku předvedl při režii Zrození planety opic. Nejenže dobře kočíruje herce a emocionální scény díky tomu nejsou směšné, ale s přehledem zvládá i ty nejnáročnější masové trikové scény v nejvelkolepějším hollywoodském stylu.

O tricích se asi v případě nové Planety opic bude mluvit nejvíce, protože Caesar i VŠECHNY ostatní opice jsou digitálně vytvořené bytosti, které ožily díky hereckému umění živých lidí (Caesara hraje Andy Serkis, který podobným způsobem ztvárnil Gluma a King Konga) a schopnostem digitálních animátorů. Výsledek je působivý a opice (i skorolidské "superopice") předvádějí herecké výkony, které v nás vzbuzují soucit nebo strach tím přesně správným způsobem. Nedá se říct, že by se pohybovaly vždy zcela realisticky a byly vždy stoprocentně k nerozeznání od reálných opic, ale je to po Avataru další krůček na cestě k realistickým digitálním hercům.

Zrození planety opic je samozřejmě především ZÁBAVA, ale je to překvapivě kvalitní film. Vzhledem k tomu, co jsem od něj očekával a jaké jsem měl obavy, je to možná zatím nejpříjemnější velkorozpočtové kinopřekvapení letošního roku.

(Původně psáno pro časopis Reflex. Zde přetištěno se svolením. Všechna práva vyhrazena. Na tuto recenzi se NEVZTAHUJE licence Creative Commons jako na ostatní zdejší!)