Recenze: Jeskyně zapomenutých snů [Cave of Forgotten Dreams] - 60%

Ve Francii byla v roce 1994 objevena jeskyně s nejstaršími dochovanými nástěnnými malbami. Od té doby byla podrobně prozkoumána, ale veřejnost do ní nesmí a nikdy smět nebude (aby ani dech nenarušil zdejší atmosféru). I vědci do ní mohou vstoupit jen na omezenou dobu a do omezených prostor. A Werner Herzog dostal unikátní šanci natočit o jeskyni 3D dokument.



Tento film je dobré vidět už z toho důvodu. že to, co v něm je, nikde jinde nikdy neuvidíte (pravděpodobně).

VIdíme tedy mnoho záběrů nástěnných maleb, které jsou tak dobré jak jen to šlo. Což znamená, že nejsou ideální, protože v jeskyni nesmělo být příliš silné osvětlení a filmaři se nesměli vzdálit z tenkého můstku, který jeskyní prochází. Ze stejného důvodu i 3D občas není úplně v pořádku (například se do obrazu dostane kus extrémně blízkého zábradlí).

Všechny malby a jiné zajímavé věci v jeskyni by se daly v klidu natočit a pomalu přehrát za maximálně dvacet minut. Zbytek filmu tudíž musí být zaplněn něčím jiným, a to náhledy do historie lidstva v této geografické oblasti, vyprávěním archeologů a bizarními momenty. Ty jsou buď úsměvné (na rekonstruovanou pravěkou flétnu hraje archeolog americkou hymnu) nebo naprosto WTF (epilog se zmutovanými aligátory albíny ve skleníku nedaleké jaderné elektrárny). Kdyby jich bylo víc, vážně bych uvažoval o možnosti, že žádná jeskyně neexistuje a celé je to bizarní Herzogova mystifikace, kterou chce poukázat na šílenost doby, která vymknuta z kloubů šílí.

Ale WTF okamžiků je jen pár a zbytek je průměrný dokument, zajímavý především svým subjektem, nikoliv tím jak je natočen.