Recenze: Moneyball - 80%

Manažer baseballového týmu Oakland Athletics (Brad Pitt) přišel cca před deseti lety se zajímavým nápadem: Zaměstnal mladého matematického nerda (Jonah Hill), který přišel s novou revoluční metodou, jak si vytipovat na základě baseballových statistik hráče, kteří nejsou extra drazí, ale kteří v kombinaci s ostatními podobnými hráči dovedou tým k vítězství v nové sezóně. Metoda je tak revoluční, že se nelíbí trenérovi (Philip Seymour Hoffman) ani majitelům klubu, ale Pitt trvá na svém...



Jde o film podle skutečných událostí, takže nic, co zde napíšu, není možné brát jako spoiler. Film je o tom, jak Pitt s Hillem proti všem trvají na své metodě, ta je zprvu neúspěšná, pak se zdá být úspěšnou, ale nakonec jejich klub ligu nevyhraje. Konec.

Kvůli objevnému námětu tedy na film nikdo chodit nebude. Obzvlášť u nás. A je to docela škoda.

Film je totiž výborně natočený. Superscenáristé Steven Zaillian a Aaron Sorkin, kameraman Wally Pfister, režisér Bennett Miller (Capote), výborné herecké výkony, hypnotická hudba (Mychael Danna)... To všechno funguje opravdu výborně. Ale film má jeden naprosto zásadní problém, a to je právě ten námět.

Problém nespočívá v tom, že se toho ve filmu málo stane.

Problém spočívá v tom, že film předpokládá, že divák je obeznámen nejen s pravidly baseballu, ale také s fungováním americké baseballové ligy, s osudy jejich konkrétních hráčů a s historií slavných klubů!

Sorkinovy dialogy jsou tak kulometné a plné narážek a vedlejších informací, že jsem měl naprosto zásadní problém pochopit o čem se kdy mluví, a to i když jsem měl po ruce dialogovou listinu s vysvětlivkami. Ta většinou vypadala tak, že v ní byla něčí hláška "Ty vole, ty jsi dopadl jako X v roce Y" a následovalo dvacet řádků kurzívou, které vysvětlovaly, kdo to byl X, v jakém hrál mužstvu, a jak jeho chyba v zápase v roce Y legračně odkazuje na situaci v dané scéně. A tohle bylo ve filmu téměř nepřetržitě! A pokud dobře neznáte pravidla baseballu, tak při scénách dramatických zápasů nebudete ani chápat, kdo právě vyhrává a co je právě v sázce.

Znovu upozorňuji, problém není v tom, že nejsem baseballový fanoušek (viz mé oblíbené Hřiště snů). Problém je v tom, že neznalost podrobných baseballových amerických historických reálií vám zabraňuje pochopit polovinu dialogů ve filmu (na rozdíl od Hřiště snů, kdy jde tak o dvě-tři procenta filmu). A teď si k tomu přičtěte, že film je titulkovaný, strašlivě ukecaný, a titulky musejí při rychlých dialozích být kráceny.

Nebo si představte, co byste měli z filmu Social Network, kdybyste v životě nebyli na internetu.

Je to vlastně dost unikátní situace. Po dlouhé době musím film zkritizovat za to, že je postaven na znalosti reálií, která jsou na hony vzdáleny mně i všem které znám.

Je to hrozná škoda, protože i když nevíte, co se vlastně děje a proč jsou všichni tak nervózní / rozčilení, jsou ty scény velmi působivé.