Recenze: Soukromý vesmír - 80%

"37 let života jedné rodiny ve filmu Heleny Třeštíkové". Je věcný slogan, který dává tušit, o čem a jaký tento film bude. A je takový.



Helena Třeštíková začala před více než 40 lety natáčet svou kamarádku, která se chystala rodit. Natočila (jako studentský film) její porod, ale příští desetiletí se s kamerou k její rodině vracela. A nyní z toho všeho sestříhala celovečerní film.

A co že se vlastně té rodině (Kettnerovým) příhodilo? Nic extra výjimečného. Odstěhovali se z Prahy do domku u Liberce, po synovi se jim narodily dvě dcery, za kterých vyrostla slušná děvčata s vlastními rodinami. Ovšem syn byl rebel / punker / anarchista / lennonista / traktormetalista, který se krátce po dosažení plnoletosti potloukal světem a pak se zklidnil a zakotvil ve Španělsku (odkud také uvidíme dost minut záběrů). I když je jeho osud nejzajímavější, rozhodně nejde o nějaké drama (nejdramatičtější bylo jeho měsíční uvěznění v Rumunsku za převážení marihuany). Zajímavé by bylo sledovat polopsychopatického syna jeho španělské partnerky (ta je výrazně starší než mladý Kettner), ale ten se mihne ve filmu jen na pár desítek sekund.

Celý film vychází z deníků, které si vede otec rodiny a je doprovázen jeho předčítáním z těchto deníků a fotografiemi z nich. Jako niť, vinoucí se celými čtyřmi desetiletími pak slouží dobové televizní záznamy, soustřeďující se na dvě nadčasové konstanty: Dobývání vesmíru (syn chce od dětství být kosmonautem) a Karel Gott.

Objektivně vzato se rodině Kettnerový za těch 37 let nepřihodilo nic, co by se nějak lišilo od osudů běžných lidí kolem nás. To, že z toho Třeštíková dokázala udělat film, který je zábavný i dojemný, je důkaz jejího talentu. Ne, s rodinou Kettnerových nemá nic společného, co si Karel Gott myslí o LSD. Ale Třeštíková to dokáže natočit tak, že tam tu souvislost skoro vidíme.