Retro Recenze: Příliš dokonalá podoba [Dead Ringers] - 100%

Po Hřišti snů, o kterém jsem už psal, se dnes zastavíme u druhého z trojice mých vůbec nejoblíbenějších filmů - u Příliš dokonalé podoby (Dead Ringers) Davida Cronenberga z roku 1988. Viděl jsem ho v polovině 90. let a měl jsem z něj tehdy velmi zvláštní pocit deprese i povznesenosti současně.



Trailer poněkud (ke konci výrazně) lže. Nejde o horor o šílených doktorech a operacích zmutovaných žen. Film je o něčem hůře marketingovatelném a sám režisér byl vehementně proti tomu, aby byl označován za horor:

Beverly a Elliot Mantleovi jsou úspěšní gynekologové a jako dvojčata jsou od sebe vizuálně k nerozeznání. Přesto jsou diametrálně odlišní. Zatímco Beverly je nesmělý a přecitlivělý, Elliot je extrovert a sebevědomý lamač srdcí. Některé pacientky vůbec netuší, že doktoři Mantleovi jsou dva, což vede k vtipným (pro bratry) scénkám, kdy si mezi sebou prohazují ženy na operačním stole i v posteli. Funguje to tak, že sebevědomý Elliot pacientku svede a když ho omrzí, přenechá ji Beverlymu, který by se ji sám sbalit neodvážil. A to vše aniž by si takto postižená dáma uvědomila, že už v sobě nemá stejný penis jako původně.

Tento víceméně idylický status quo je narušen, když se milenkou hrdinů stane slavná herečka Claire Niveauová (Genevieve Bujoldová) a Beverly se do ní zoufale zamiluje. Následně se začnou dít emocionálně a mentálně velmi složité věci, které by se snad daly zjednodušeně shrnout slovy "jeden z bratrů zešílí a druhý ho má tak rád, že se dobrovolně rozhodne zešílet taky".

Je řeč o filmu Davida Cronenberga, takže i ten "víceméně idylický status" má v jeho podání k idyle daleko. To ale není nic ve srovnání s tím, jakou emocionální psycho horskou dráhu pro nás připravil ve druhé polovině filmu a v jeho vyvrcholení. Ne, není tam (téměr nic) explicitně brutálního, žádné detailní záběry operací, žádné utrhané orgány a stříkající krev (v celém filmu je jeden malý, velmi strategicky umístěný čůrek krve).

Přitom jde o jeden z nejstrašidelnějších a současně nejzamilovanějších filmů, jaké jsem v životě viděl. Bratři dělají extrémní věci, protože nechtějí ztratit blízkost sourozence, na kterém se stali životně závislými. A genialitu vidím v tom, že to je jednak depresivní strašidelný psychothriller a současně dojemný povznášející film o síle sourozenecké lásky (bez jakéhokoliv gay podtextu). Tato unikátní atmosféra je ostatně dobře patrná už z úvodních titulků a jejich hudby (Howard Shore). Ta hudba (a koneckonců i zbytek filmu) mi nějakým zvláštním způsobem připomíná "klinické" filmy, jaké ve svém nejlepším období natáčel Juraj Herz (Spalovač mrtvol je můj nejoblíbenější český film).

Ve filmu je pár na tehdejší dobu velmi pokročilých triků (myslím, že je v něm vůbec první počítačem synchronizovaný split screen, tzn. dva Jeremy Ironsové v jednom záběru při jedoucí kameře), ale ve většině scén je interakce bratrů realizována pouze pomocí chytrého střihu a občasného dvojníka, stojícího tak, aby mu nebyl vidět obličej.

Celý film samozřejmě stojí a padá na výkonu Jeremyho Ironse, který je v jednom nebo dvou exemplářích přítomen téměř ve všech jeho scénách. I když oba bratři vypadají naprosto identicky, stačí většinou sekunda, abyste poznali, na kterého z nich se právě díváte. Traduje se (aniž by samozřejmě bylo možné to dokázat), že když dostal Jeremy Irons Oscara za film Zvrat štěstěny, ve skutečnosti mu ho akademici udělili za Příliš dokonalou podobu, která se v amerických kinech objevila o dva roky dříve, ale tehdy si jaksi nikdo nevšiml její existence.

Krátký dokument o natáčení (nejlépe vidět až po filmu samotném).

UPDATE: Ještě jsem se zapomněl zmínit, že tento bizarní příběh je natočen na motivy skutečných událostí!

P.S: Film se původně měl jmenovat "Twins", ale tento název od Cronenberga odkoupil Ivan Reitman pro svou komedii se Schwarzeneggerem a DeVitem.

P.P.S: Třetí z té trojice nejoblíbenějších filmů (ne nutně v tomto pořadí) je Ukradené vánoce (The Nightmare Before Christmas) - ale ten doufám všichni dobře znáte - nebo snad ne???