Recenze: Radioaktivisté: Japonsko po Fukušimě [Radioactivists] - 60%

Tento dokument NEBUDE UVEDEN V NAŠÍ KINODISTRIBUCI, nicméně bude promítán na festivalu Jeden svět, jehož organizátoři mi nabídli, abych ho zrecenzoval, protože by mi mohl být tematicky blízký.

To "tematicky blízký" zřejmě souvisí s mým zalíbením v Japonsku a Japoncích a s těmito dvěma mými blogposty.

Měl jsem o tomto dokumentu poněkud mylnou představu (což je moje chyba) a domníval jsem se, že se nějak bude věnovat osudovému japonskému zemětřesení, cunami, havárii v jaderné elektrárně a souvislostem. Nikoliv. Z Fukušimy a okolí vidíme jen pár sekund záběrů a celý film je o tom, jak se někteří Japonci snaží organizovat demonstrace (v Tokiu) za zrušení všech jaderných elektráren (zřejmě všech na světě).

Upřímně doufám, že ten mládenec ví, že má na sobě bundu "Shell" a že to je jeho záměrná sofistikovaná ironie.

O nějaké argumenty typu "proč by se měly jaderné elektrárny zrušit" zde ani v nejmenším nejde. Na počátku filmu je konstatováno, že "jaderné bomby = smrt = kapitalismus = jaderné elektrárny" a dále se věnujeme pouze tomu, jak se Japonci snaží pořádat protiatomové demonstrace. Což není nezajímavé, ale kdyby demonstrovali např. proti životním podmínkám slepic v drůbežárnách, na obsahu filmu by se tím prakticky nic nezměnilo.

Film je zajímavý tím, že v něm vidíme, jak se Japonci snaží dělat něco, co nikdy nedělali a co je do značné míry proti jejich naturelu. Demonstrace v Japonsku totiž většinou vypadají tak, že na chodníku stojí pět Japonců, něco křičí, a vedle nich stojí tři policisté, z nichž jeden má decibelometr a měří, zda není překročen limit hluku. Nebo takto. Že by se třeba někdo z demonstrantů dotkl policisty, to je pro všechny zúčastněné nepředstavitelné.

Značnou část filmu sledujeme, jak japonští radikálové mluví o svých názorech (nezajímavé, protože se pořád opakují tatáž prázdná hesla) a jak se připravují na demonstrace (zajímavější). Nejzajímavější pak je ta přibližně čtvrtina filmu, ve které vidíme záběry ze samotných demonstrací. I když se na nich sešlo 15,000 lidí (což není mnoho na třináctimilionové město, ale je to zatraceně hodně na japonskou demonstraci), celá demonstrace probíhá naprosto spořádaně a nikoho ani nenapadne, že by se odchýlil z plánované trasy nebo neuposlechl příkazu policie. V celém filmu je JEDEN záběr, ve kterém tři demonstranti, nalíčení jako klauni, tancují kolem policisty a odmítají uposlechnout jeho pokyny. A JEDEN záběr, ve kterém je vidět, že demonstranti nějak poškodili cizí majetek (nastříkali protiatomové logo na mapu parku). Odvážím se tvrdit, že v obou případech šlo o nejaponce.

Je evidentní, že tvůrkyně filmu (dvě Němky) neměly dost natočeného materiálu, takže je film proložen scénami, jak lidé (nikoliv hrdinové dokumentu) jezdí po eskalátorech v metru a ve dvou scénách příprav na dvě různé demonstrace se opakují stejné záběry (tzn. ne že by probíhala stejná příprava, ale opakují se přesně tytéž záběry). A přesto je film poměrně zdlouhavý (i když má jen 75 minut), protože jeho značná část je snadno zaměnitelná s osobními výpověďmi jakéhokoliv radikálního aktivisty z jakékoliv části světa, který neví nic o podstatě toho, proti čemu protestuje.

Ty zajímavé části (snaha Japonců o to, že se k nim přelije "vlna globálních protestů z Egypta, která pak zachvátí celý svět") ale ospravedlňují existenci tohoto filmu. Nevím, zda to byl záměr tvůrců, ale japonští aktivisté v nich působí roztomile zmateně, odhodlaně, ale přitom poněkud mimo, jako když vypustíte čivavu do pralesa. Když se snaží organizovat radikální demonstrace, vypadá to podobně divně, jako když se snaží třeba o metal. Výsledek prostě není nezajímavý.