Recenze: Rozchod Nadera a Simin [Jodaeiye Nader az Simin] - 80%

Nader a Simin žijí odloučeně a plánují rozvod. Protože se Nader nedokáže sám s jedenáctiletou dcerou starat o otce, který ma Alzheimera, musí najmout uklizečku a opatrovnici (v jednom). S tou se nějak nepohodne, vyhodí ji z bytu, a následně se ukáže, že díky tomu pravděpodobně potratila a dá Nadera k soudu. Všechno se to velmi zkomplikuje...

Ohledně perel íránské kinematografie ještě mají naše kina hodně co dohánět, takže se zatím musíme spokojit s tímto kritikou oceňovaným dílem:

Naštěstí je to asi tak nejlepší dílo, jaké jsem si mohl představit podle popisu "íránský film, kde se nestřílí".

Základní dějová osnova vypadá jako nějaká poloabsurdní rekonstrukce z "Policie na stopě". Na počátku všeho je skutečnost, že Nader vystrčil svou uklizečku ze dveří na chodbu a tím jí možná způsobil potrat. Pak se do toho vloží velmi prchlivý manžel té uklizečky, další svědkové, včetně jedenáctileté dcery Nadera a Simin, která by hlavně chtěla, aby se k sobě rodiče vrátili...

A poměrně mistrně se to všechno proplete a postupně vychází najevo, že na úplném začátku vlastně byla úplně malá, skoro nevinná lež, respektive opomenutí, a z toho pramení velmi zásadní věci, včetně velkých pokut, soudů a mnohaletých vězení. Aby to všechno mohlo takhle vybobtnat, jsou k tomu zapotřebí jisté věci, které v našich končinách neznáme: Například snaha dostat dceru kamkoliv pryč z této země, extrémní temperament, extrémní víra a extrémně absurdní soudní mašinérie (OK, tu u nás možná známe).

Ale nemyslete si, že to je něco jako detektivka.

Film je režírován jako některé z lepších českých intimních lidských dramat. Například Poupata. Ale je ještě méně vizuální, nemá tuším vůbec žádnou hudbu a vypadá velmi, velmi civilně. Herci jsou skvělí a občas máme dojem, že se díváme na skutečný dokumentární záznam hádky. Vlastně celý film je hlavně o tom, že se pořád někdo s někým hádá, ve všech myslitelných permutacích, a většinou je to zajímavé. A celý ten složitý spletenec má překvapivě smysluplný, správně emocionální konec.

Vytkl bych jen to, že rozjezd je pomalejší (než nám dojde, že o rozchod Nadera a Simin vlastně až tak nepůjde) a že některé íránské reálie jsou tak neobvyklé, že trochu ztěžují pochopení dost upovídaného filmu.

Je to ale poměrně fascinující intimní pohled do každodenních života lidí, v jejichž okolí doufám nikdy žít nebudu - a tím myslím jak tyto konkrétní lidi, tak jejich zemi a její zvyklosti.

Na druhou stranu, pokud jsou tvůrci tohoto značně společensky kritického filmu stále živí a na svobodě, znamená to, že to s demokracií a svobodou v Íránu není zdaleka tak problematické, jak nám tvrdí většina západních médií.