Jak na Tokio, část 2: Jídlo a etiketa

Nejdříve si samozřejmě přečtěte první část, a také diskusi pod ní, kde je pár zajímavých informací, například že pokud jste ochotni přežít Aeroflot, letenka do Tokia se dá pořídit za 7000 Kč.

A ještě jsem zapomněl na jednu drobnost ohledně letecké cesty: Je dobré mít někde při ruce (v letadle) adresu, kde budete v Japonsku pobývat, a také propisku. Před přistáním totiž budete muset vyplnit a odevzdat formuláře pro zahraniční návštěvníky, ve kterých musíte uvést i místo pobytu v Japonsku.

BTW, budu většinou používat anglickou transkripci japonských slov, protože ta se vám bude nejsnáze vyhledávat na internetu.

Stravování

I v Japonsku je potřeba jíst a pít, že ano...

Pokud se pokusím to jaksi zprůměrovat, tak je jídlo a pití v Tokiu o nějakou desítku procent dražší, než v Praze. Samozřejmě záleží na druhu jídla a pití. Pokud máte například rádi suši nebo smažené chobotnice na špejli, pořídíte je v Tokiu výrazně laciněji, než v Praze. Naopak Karlovarské oplatky jsou zase podstatně dražší v Tokiu...

Bohužel, pro nejaponce, který neumí mluvit japonsky, je velmi obtížné najíst se v "tradičním japonském podniku".

Zaprvé budete mít problém vůbec ten podnik objevit. Budete stát před desetipatrovým barákem, na něm bude spousta informačních cedulí o podnicích, které se v baráku nacházejí, a instrukce, jak se do nich dostat. Řekněme, že tam bude stát našimi písmeny "4F", takže vyjedete do čtvrtého patra, a řekněme, že tam najdete odpovídající dveře, protože jste si zapamatovali znaky z cedule. Vejdete dovnitř a ujme se vás Japonka, která na vás začne s úsměvem švitořit, přičemž říká jednu z následujících věcí:

• "Je mi líto, nechceme tady nejaponce."
• "Dobrý den, máte rezervaci a členskou kartičku?"
• "Dobrý den, pojďte dál!"

Pokud říká jednu z prvních dvou možnosti, máte smůlu, ale bude vám chvíli trvat, než pochopíte, že ji říká. Pokud říká třetí možnost, uvede vás ke stolu, přinese vám vlhký ručník a čaj, a jste nuceni se najíst, aniž byste měli možnost se předem podívat, jak to vlastně v restauraci vypadá, kdo tam jí, co se tam servíruje atd... Tedy, můžete se nechat uvést ke stolu, rozhlédnout se kolem a pak utéct, ale připadal jsem si při tom nedobře.

Často jsou v přízemí u vchodu vitriny, ve kterých jsou vyložené modely nabízeného jídla (kdysi bývaly z vosku, dnes jsou z umělé hmoty a vypadají úžasně realisticky) s názvy a cenami. To vám může usnadnit výběr (pokud si zapamatujete název a jste schopni ho později obsluze sdělit), ale neřekne vám to příliš o tom, jak vlastně jídlo chutná!

To je asi největší zákeřnost japonské kuchyně. I když z modelu / fotografie třeba správně identifikujete nekteré z ingrediencí (slanina, vejce, rýže, ryba), nebudete mít nejmenší tušení, jak moc sladké / slané / pikantní toto jídlo je. Stalo se mi, že jsem si v tokijské restauraci objednal zmrzlinový pohár (na základě jeho modelu, který vypadal skvostně). Skutečný pohár vypadal stejně jako model, ale nebylo v něm vůbec nic sladkého. Zmrzlina byla s příchutí zeleného čaje, to co jsem pokládal za liči, bylo nějaké slizké těsto bez chuti, atd...

Nepomůže vám ani metoda "ukázat, že chci to, co jí ten člověk u vedlejšího stolu", protože v tradičních japonských restauracích většinou nevidíte ostatním do talíře a stoly jsou odděleny nebo uzavřeny v kójích.

Když už jsme u toho, tak v opravdu tradičních japonských restauracích ani nezjistíte, co kolik stojí, protože používají kanji číslice. Abyste jim rozuměli, nestačí vám naučit se deset nových znaků, ale potřebujete také umět "číselnou gramatiku", například "69" se japonsky napíše "šest deset devět" a "milion" se japonsky napíše "sto desetitisíců". (Tohle ale platí opravdu jen pro "tradiční starojaponské podniky", všude jinde se používají normální arabské číslice.)

A pochopitelně, v tradičních japonských restauracích nebudete rozumět jídelnímu lístku, pokud ho budou vůbec mít.

A samozřejmě, v tradiční japonské restauraci nejsou židle a klečí se tam. A jí se tam hůlkami. Ve většině japonských restaurací vám nepřinesou nůž a vidličku ani když je budete hodně prosit. Musíte se prostě naučit ovládat hůlky. Je na to mnoho technik a je zapotřebí trénovat. To je váš boj, se kterým vám pomoci nemohu.

Opravdový tradiční kulinářský zážitek prostě můžete zažít jen v doprovodu někoho zběhlého, kdo zná tamější kulturu a jazyk. Naštěstí ale můžete tradiční japonská jídla konzumovat i vy, pokud objevíte restauraci, která je aspoň trochu zaměřená na turisty. Přitom "zaměřená na turisty" znamená často tohle.

Zajímavost: Japonské restaurace většinou neočekávají spropitné. Japonci prostě nechápou, co to je, a proč by si měli nechávat vaše peníze, když nežebrají. Budou vám usilovně vracet do posledního jenu.

Následuje pár mých oblíbených japonských jídel:

Suši

Pokud máte rádi suši, budete v Japonsku tak trochu jako v ráji. Nejen, že je tam laciné (talířek se dvěma kousky lososa / tuňáka se dá sehnat za 100 jenů, tj. něco přes 20 Kč, nejdražší kousky stojí okolo 500 jenů), ale bez větších problémů se jím můžete nasytit i jako nejaponec.

Úplně nejlepší je to v případě "suši na pásu" (kaiten zushi). Tyto restaurace často bývají přímo na úrovni chodníku a je do nich zvenku vidět, takže vidíte, do čeho jdete. Suši jezdí před vámi na pásu, vy si vyberete a sníte co chcete. K tomu je většinou zdarma čaj a sojová omáčka, za peníze další pití. Talířky mají různé barvy, které udávají, kolik který stojí. Vyprázdněné talířky necháte na stole před sebou a obsluha vám to při placení spočte (někdy pomocí elektronické čtečky a RFID tagů v talířcích!).

Mezi suši většinou jezdí i talířky s drobnými sladkostmi, vajíčko, želé atd...

Taková metoda jídla je ideální. Můžete vyzkoušet jeden talířek od každého, a pokračovat v jezení těch druhů, které vám zachutnaly. Při vstupu do kaiten zushi rovnou na prstech ukazujte, kolik míst chcete.

"Tradiční" suši restaurace nemají pás, ale jsou v nich kuchaři, u kterých si suši objednáváte. Takové suši je samozřejmě čerstvější, ale je dražší, déle na něj čekáte a musíte s kuchařem komunikovat, což má (jako každá komunikace Evropana s Japoncem) své nástrahy, a to i když objednáváte prostým ukazováním prstem.

Do kaiten zushi podniků jsem si často nosil své vlastní pití (koupené jinde) a nikdy jsem s tím neměl problémy a nikdo na mě divně nekoukal (což neznamená, že to od mě bylo normální chování).

"Sašimi" je podáváno tam, kde se podává suši, a je to suši mínus rýže. Tedy jen syrové rybí maso, ano. Mám v oblibě "sašimi na rýži", tedy jakési "velkosuši", pozůstávající z misky rýže, na níž jsou položeny nakrájené kousky ryby. Vy si to všechno polijete sojovkou a promícháte.

Ramen

Ramen vypadá jako hutná polévka, ale pro Japonce je to plnohodnotné samostatné jídlo. Jí se tak, že nejdřív hůlkami vyjíte nudle, maso a jiné větší elementy, a zbytek pak vypijete. Ramen může být  pikantní a vždy je horký.

Nudle v ramenu se jedí tak, že jich chomáč naberete, strčíte si jeho konec do pusy a srkáním pak nasajete všechny nudle dovnitř, abyste je ochladili. Při tom si téměř zaručeně pocákáte ošacení vývarem, ale větší problém mám s tím, že mě hlasité srkání v restauraci irituje. Nikoliv jen moje srkání, ale hlasité zvuky všech ostatních kolem, pro které je hlasité srkání ramenu přirozenou součástí jídelní etikety! Pokud se jim chcete trochu pomstít, tak se při jídle nahlas vysmrkejte (do kapesníku). To je naopak velmi iritující pro ně.

"Tradiční" ramen restaurace často fungují tak, že u vchodu (někdy dokonce na ulici) je automat, na kterém si vyberete tlačítko se svým oblíbeným ramenem, naházíte do něj peníze, vypadne vám lísteček a s tím jdete vevnitř k pultu. V takovém případě máte opět problém, protože na automatu málokdy bývají obrázky nebo katakana.

Ovšem katakana se občas překvapivě objevuje na nečekaných, tradičně japonských místech, například "hovězí ramen" může být na lístku / tlačítku uveden jako "bífu ramen" (v katakaně!), takže je dobré ji zvládat a průběžně kontrolovat, jestli na ni nenarazíte.

Okonomiyaki

Okonomiyaki je souhrnné označení pro slané omelety, které se připravují tak, že se různé ingredience vyklopí na horký namaštěný plech a zde se míchají a smaží, aby se nakonec pocákaly nějakou omáčkou.

Správně by si to míchání měl provádět host sám, ale když kuchař vidí hosta s nešikmýma očima, většinou mu není potřeba nic vysvětlovat a postará se o všechno on.

Ingredience na okonomiyaki jsou nejrůznější. Většinou v nich je vejce a zelenina, nějaké krájené maso, a základ je občas z vařených nudlí! V různých japonských městech se vaří velmi rozdílné druhy okonomiyaki, mně například chutná to v Tokiu a nikoliv to v Kjótu.

Yakitori

Yakitori jsou kousky masa (většinou kuřecího nebo rybího) napíchané na špejli, přelité omáčkou a opečené na žhavé plotýnce. Někdy je maso mleté, někdy je na něm sýr, někdy si to celé ještě namáčíte do sojové omáčky.

Yakitori je mnoho různých druhů, v závislosti na tom, která část kuřete je použita a jak je před pečením upravována. Snědl jsem například i yakitori z vnitřností, naštěstí předtím, než mi řekli z čeho je, takže jsem si ho mohl vychutnat. Podobně jako u suši platí, že yakitori je na tři-čtyři sousta, takže můžete vyzkoušet spoustu různých a nehrozí vám nějaké vyloženě nepříjemné překvapení.

Bento

Pokud chcete prostě experimentovat, dejte si "bento", což je čtyři až deset malých krabiček, obsahujících malé porce nejrůznějšího jídla (nikdy samozřejmě nechybí rýže a miso polévka). Problém může být, že pokud vám něco náhodou zachutná, tak nebudete tušit, co to bylo a jak si to objednat někde jinde.

Já snesu hodně, ale když jsem se zúčastnil japonské svatební hostiny o dvanácti chodech, nejméně čtvrtinu z nich jsem nesnědl, protože to prostě chutnalo jako něco, co příliš dlouho leželo na skládce (rozmatlaný slaný pudink s rybou apod.). Jistě to tak chutnalo záměrně, ale prostě jsem to nesnesl.

Co se týče nápojů, ve většině restaurací vám přinesou vodu a prodají pomerančový džus ("orindžu džůsu"). S alkoholickými nápoji a kávou nemám jako abstinent a nekafař žádné zkušenosti, takže nemohu sloužit. Ale pivo, kafe a energetické nápoje jsou pro Japonce zjevně velký byznys, reklam jsem na ně viděl víc než na saké. Což je ideální příležitost k letmému nahlédnutí do světa japonských reklam, jehož zmapování by vydalo na několik dalších článků...

V Japonsku se vyskytují i nám dobře známé globální fastfoody (McDonalds, Burger King, KFC), ale jsou dražší než u nás a lepší jídlo v nich rozhodně není.

Zkusit japonskou pizzerii, špagetárnu nebo steakhouse (prostě něco nejaponského) je většinou zajímavý zážitek, protože Japonci si "steak" nebo "pizzu" představují o dost jinak, než my (na pizzu například občas dávají majonézu, steak vypadal spíš jako karbanátek). Na pozvracení to není a zaujme to. Navíc v těchto restauracích bez větších problémů přečtete jídelní lístky (když znáte katakanu, tak většině názvů jídel porozumíte).

Dále od centra klesají ceny, ale současně klesá pravděpodobnost nejaponského jídelního lístku a nejaponsky hovořící obsluhy, která je už tak malá. V Japonsku je totiž obecně velmi málo neasijských turistů. Dokonce i na těch naprosto nejturističtějších místech v Tokiu (císařské zahrady, Asakusa) je 95 procent lidí šikmookých (což nemusí nutně znamenat, že to jsou všechno Japonci).

Samozřejmě, nebudete moci / chtít chodit dvakrát-třikrát denně na jídlo do restaurace. Kde jídlo nakoupit?

   Kupování jídla

Podobně jako u nás jsou v suterénech velkých obchodních domů obrovské prodejny plné jídla. Často bývá v prvním suterénu směs mnoha fastfoodů, cukrárniček apod., a ve druhém suterénu obrovská samoobsluha. Ceny jsou zde slušné a výběr obrovský.

Často jsou zde nabízeny u různých pultů vzorky jídla zdarma, kterých se můžete slušně najíst (v závislosti na vaší drzosti).

Problém je v tom, že těchto velkých obchodních domů není mnoho a mají omezené otvírací hodiny.

Skoro nejvíc jsem při svých městských dobrodružstvích nakupoval v malých sámoškách, tzv. "convenience stores" ("konbini"), což je ideologicky něco jako u nás "Žabka", ale mnohem víc cool.

V Japonsku funguje několik konkurenčních řetězců jako "Family Mart", "Circle K", "Sunkus", "Lawson", "7-Eleven", "AM/PM" a asi jsem ještě na nějaké zapomněl. Musím znovu zdůraznit, že narozdíl od podobných sámošek v jiných zemích jsou ty japonské příjemné, bezpečné, čisté, s čerstvým jídlem, velkým výběrem a otevřeny buď pozdě do noci nebo nonstop.

Většina z nich nabízí také teplá jídla "do ruky" (různá masa na špejli, plněné knedlíčky, uzeniny atd.) a mnohá "předpřipravená" jídla vhodná do mikrovlnky:

Ceny zde jsou jen o málo vyšší než v hypermarketech a prodávají se zde i časopisy, kterými si můžete dlouho zdarma listovat a nikdo vám nic neřekne.

Většina nákupů v těchto "konbini" pro mě byla příjemným dobrodružstvím. Mají zde mnoho jídel, která důvěrně známe (ovšem občas v jejich variantách), stejně jako mnoho typicky japonských a opravdu divných jídel (igelitový pytlík s natvrdo vařenými oloupanými křepelčími vajíčky v lehké omáčce, přímo k vymačkání do pusy, za 40 Kč, mňam).

Většina "konbini" má své barevné ikonky přímo na Google Maps, což je další důvod pro mobilní datový tarif.

Pokud chcete opravdu maximálně ušetřit, pak se poohlédněte po cedulích "100 Yen Shop" (znak pro "jen" vypadá jako taková branka s ohnutou nohou):

To je ekvivalent našich vietnamských tržnic a Normy v jednom. Kromě figurek, zahradního náčiní a plastikových brýlí zde  většinou najdete i jídlo. Výběr je omezený, ale občas zde můžete koupit (neprošlý) soft drink, nanuk nebo čipsy za 2x - 3x nižší cenu než v konbini.

Krátce o etiketě

Při interakci s Japonci budete mít většinou pocit, že jsou hrozně nesmělí a hrozně slušně vychovaní. U mnohých z nich je to společensky nutná přetvářka, ale to neznamená, že by vás chtěli okrást nebo podřezat.

V jednom menším hračkářství jsem si například chtěl koupit jistou LCD hru. Měli tam vedle sebe několik základních, jednoduchých (styl "Vlk a vajíčka") a vedle nich jednu výrazně větší, evidentně luxusnější a dražší (hudební hru s animacemi a samplovanými zvuky). Na všech ale byla omylem stejná cenovka (s cenou odpovídající těm lacinějším). Odnesl jsem si tu luxusní (s chybnou cenovkou) zkusmo k pokladně, spolu s ostatními vybraným zbožím, a čekal jsem, co bude. Prodavač projížděl jedno zboží po druhém pokladním scannerem. Ve chvíli, kdy nascanoval onu LCD hru, na displeji pokladny (korektně) naskočila třikrát vyšší cena, než byla na cenovce, načež prodavač na klávesnici místo ní ručně naťukal cenu, která byla na cenovce (tu špatnou, nižší) a tu jsem také zaplatil. To všechno se stalo bez vteřiny zaváhání a bez jakékoliv komunikace se mnou, jako by to byla naprostá samozřejmost. Protože to pro japonské prodavače samozřejmost je a radši prodělá několik set Kč, než by přiznal, že v jeho obchodě jsou špatně nalepené cenovky a obtěžoval zákazníka. A tohle je jedna z věcí, které se mi na Japonsku líbí.

Japonci jsou sice slušně vychovaní, ale přitom velmi odtažití a už naše podání ruky na uvítanou je pro ně zásadní invaze do jejich soukromé zóny a vydrží ho jen proto, že vědí, že "psi z ciziny" to tak mají ve zvyku.

Poslední cestu po Japonsku jsme podnikali v doprovodu jednoho mladého avantgardního česko-německého umělce, který všechny Japonky na rozloučenou k sobě přivíjel a líbal, jak byl zvyklý z česko-německé avantgardní umělecké scény, aniž by si všímal toho, co to s nimi dělá. Něco takového je pro tradičně vychovanou Japonku asi ekvivalent toho, kdyby se vám někdo na závěr příjemně stráveného večera vychcal do obličeje - tzn. je to naprosto nečekané a extrémně ponižující. Jedna z takto obšťastněných Japonek, se kterou jsme se viděli dva dny po sobě, si mě při druhém setkání vzala nenápadně stranou a poprosila mě, abych se pokusil při druhé rozlučce nějak zabránit tomuto druhu pozdravu, protože ona se neodváží mu v tom objímání silou bránit. Už ta skutečnost, že se odvážila mě o to požádat, je indikátorem toho, jak strašně jí to muselo vadit. A to je prosím řeč o Japonce, která studovala nějakou dobu v Čechách.

Obecně platí, že Japonec vám téměř nikdy na rovinu neřekne "ne". I když mu dáte naprosto nepřijatelný návrh, na který by vám kdokoliv jiný odpověděl "No to ses zbláznil, na to zapomeň!", Japonec vám s příjemným úsměvem řekne "To je zajímavý nápad, uvidíme co se s tím dá dělat" a přítom vydává jisté drobné signály, že jste se zbláznili a máte na to zapomenout. Pokud si jich nevšimnete, mohou takhle vzniknout značná nedorozumění, jak poznali mnozí neasijští podnikatelé, kteří se snažili obchodovat s Japonci.

Je ovšem nutno podotknout, že pokud se strašlivě opijete, pak vrávoráte, falešně zpíváte a nakonec zůstanete ležet někde na ulici, Japonci pro to mají pochopení a ještě vás pohodlně umístí na lavičku. Ne že by se mi to někdy stalo (neopil jsem se nikdy v životě), ale Japoncům se to stává celkem často a společnost to akceptuje.

Nějaké podrobnější vysvětlování japonské etikety nemá smysl. Prostě se snažte být vnímaví a váš hostitel vám dá najevo, když budete dělat něco, co je opravdu hodně nesnesitelné.

Pokračování příště.