Recenze: Musíme si promluvit o Kevinovi [We Need To Talk About Kevin] - 60%

Tilda Swintonová hraje ženu, v jejímž životě se stalo cosi velmi, velmi dramatického, což nějak souvisí s jejím synem Kevinem.

Film není ani tak o tom, co se vlastně stalo, ale spíš o tom, co se odehrává v hlavě člověka, který prožil zásadní trauma.

Proto má smysl, že je film vyprávěn na přeskáčku a vidíme bez ladu a skladu záběry z různých období hrdinčina života, od početí jejího syna Kevin, až po setkání s týmž synem ve vězení pro mladistvé. Film je zcela záměrně natočen tak, aby byl divák zmaten a značnou část filmu nevěděl, jak spolu souvisí střípky, které na plátně vidí. Až někdy po polovině filmu to začíná do sebe zapadat a vyvrcholí to tím, že se dozvíme, co tak tragického se vlastně stalo a proč je Kevin ve vězení. Není to ovšem něco, co by "najednou dalo smysl celé mozaice filmu", ale spíš jedna z divákem dlouho očekávaných a předvídaných možností.

Musím ale znovu zdůraznit, že film je natočen z pohledu (přesněji řečeno "z mysli") hlavní hrdinky, takže scény vidíme tak, jak si je ona pamatuje. Pak dává smysl, že svého syna Kevina vnímá prakticky od narození jako zákeřnou zrůdu, která cíleně a promyšleně ubližuje všem kolem sebe, ale nejvíc jí. Pokud bychom se na postavu Kevina podívali věcným pohledem, museli bychom konstatovat, že jeho vychcanost již od plenek výrazně přesahuje cokoliv, co prováděl Damien v Přichází Satan, a že je naprosto nemožné, aby dítě jeho věku něco podobného cílevědomě provádělo (což platí jak pro tříletého Kevina, tak pro patnáctiletého). Pokud pochopíme, že to všechno jsou subjektivní vzpomínky ženy, která to nemá v hlavě úplně v pořádku, a byla většinu času psychicky na dně, pak to má dejme tomu svou logiku, ale nečiní to film o moc zajímavějším.

Tilda Swintonová celý film nesleze z plátna. Jediné dvě další postavy, které stojí za zmínku, jsou satanistický Kevin (jehož představitel by dobře mohl hrát mladého Hannibala Lectera) a John C. Reilly jako manžel, kterého Kevin svou vychcanou manipulací poštve proti hrdince. Swintonová hraje skvěle a po řemeslné stránce není filmu příliš co vytknout, protože všechno podivné a nepochopitelné v něm je zřejmým záměrem.

Věřil bych, že takhle nějak to vypadá v mozku zničené, zmatené ženy po tragédii. Mám ale problém s tím, že nemám moc důvodů, proč se dívat dvě hodiny na záznam toho, co se děje v hlavně zničené, zmatené ženy po tragédii. A navíc se na to dívat v její zmatené, nechronologické verzi. V knižní předloze to možná mělo lepší opodstatnění a pokud ji znáte, film vás potěší jako její zručná audiovizuální ilustrace.