Recenze: Sněhurka [Mirror Mirror] - 30%

Zlá královna (Julia Robertsová) zlikvidovala krále a nyní vládne zemi pomocí zla a kouzel. Stará se o královu dceru z předchozího manželství Sněhurku (Lilly Collinsová), kterou nepouští ze zámku. Ale ona o svých osmnáctých narozeninách uteče a narazí v lese na sedm liliputů. V tu chvíli náhodou přijíždí princ a královna ho chce sbalit, protože je na mizině...

Čas od času dostanou dvě různá studia stejný nápad a pak vzniknou současně třeba dva filmy o smrtících kosmických tělesech, ohrožujících zemi (Armageddon / Drtivý dopad), nebo dva filmy o lvovi, žirafě a ještě nějakých zvířatech, která z newyorské zoo utečou do divočiny (Madagaskar / Divočina). Nebo dvě komedie o tom, jak Nicolas Cage jezdí a bojuje s peklem (Ghost Rider / Drive Angry).

Nyní dochází k tomu, že se do kin dostávají téměř současně dvě "re-imaginace" klasické "Sněhurky". Aby to bylo méně přehledné, čeští distributoři jednu nazvali Sněhurka (v originále Mirror Mirror) a druhou Sněhurka a lovec (v originále Snow White and the Huntsman).

Sněhurka, o které se budeme bavit dnes, toho má s původní pohádkou společného pramálo. Je v ní zlá královna, je v ní sedm trpaslíků, je v ní princ, a to všechno je nějak zpermutováno, aby z toho vzniklo něco jako pohádka (podstatně jiná než původní "Sněhurka"). Kdybych vám věcně popsal její děj, nenašli byste na něm nic zajímavého.

Zásadní skutečnost je, že film režíroval Tarsem Singh, jehož filmy vypadají takto:

Cela

The Fall

Válka bohů

Tedy jako něco mezi diorámatem a abstraktními divadelními kulisami. Už z traileru můžete vidět, že i ve Sněhurce jsou zajímavé vizuální nápady a některé ze záběrů bych si klidně pověsil do bytu jako obraz. Některé sekvence jsou velmi originálně vymyšlené (trpaslíci útočící na chůdách jsou jako z Cirque du Soleil, útok dvou velkých marionet by skvěle fungoval v nějakém hororu), ale naprosto nezapadají do zbytku filmu.

Skřípat to začne ve chvíli, kdy se Tarsem snaží tímto výtvarně avantgardním způsobem natočit sitcomovou hříčku, jakou je Sněhurka. Sněhurka totiž nemá být "pohádka s humorem" (jako třeba Shrek), ale pouze nezávazný ukecaný televizní humor, který má kolem sebe nefungující kostru pohádky. Ve Shrekovi se mi líbilo, že film fungoval současně jako pohádka i jako parodie na ni. Sněhurka je příkladem toho, jak to nefunguje. Jako pohádka je nezajímavá a nedojímavá a jako sitcom málo vtipná. S ohledem na Tarsemův původ a na posledních pár minut filmu (divoké, zcela nepatřičné taneční a pěvecké číslo) by se člověk mohl také domnívat, že celý film je poctou bollywoodskému hlasitému ujetému humoru. Ať tak či onak, humor a pohádkovost jsou spolu celý film v nepříjemné kolizi, příběh se nikdy pořádně nikam nerozjede a ve filmu není nic, co by bylo spektakulární nebo zajímavé pro děcka (většina scén záměrně vypadá, jako by se odehrávaly na malém divadelním jevišti). Pokud je ve filmu něco zábavného, jsou to náhodně roztroušené ironizující hlášky postav, především Julie Robertsové (ale bavíme se o humoru na úrovni "Týjo, co to je za týpka a co to má na hlavě?" ve chvíli, kdy se objeví král s korunou).

Vzhledem k tomu, že producentem filmu byl ničitel Brett Ratner, domnívám se, že Tarsem měl nějakou uměleckou vizi, kterou mu někdo jiný v průběhu natáčení nebo po něm zničil. Jednou z indicií, která na to ukazuje, je skutečnost, že tento vysoce nestandardní filmeček má vysoce standardní hudbu od Alana Menkena (který je zodpovědný za hudbu k většině Disneyových hitů za posledních 20 let), která v kontrastu s bizarními vizuály a situacemi působí úžasně nevhodně.

Poslední zbytky něčeho zajímavého pak byly zničeny českým dabingem, ve kterém například většinu filmu není jasné, že Julia Robertsová mluví ironicky a současným slangem, nepohádkově. A obsahuje bizarní kombinace spisovné a nespisovné mluvy v jedné větě ("Já nemám žádný vrásky, jen vrásečky").

Ultimativním dílem se tento film mohl stát, kdyby všechny jeho role hrál Eddie Murphy, což se bohužel nestalo. Takže se musíme spokojit s roztomilou Lily Collinsovou (které bych se jednou rád podíval na sněhurku).

Je zajímavé se na Sněhurku dívat a říkat si, jak mohla která její scéna vzniknout, kdo koho jak nepochopil, kdo komu zmařil jaký tvůrčí záměr, a kdo se kvůli tomu zastřelil. Pravděpodobně byl velmi zajímavý proces vzniku tohoto filmu. Ale film samotný rozhodně zajímavý není, a to v žádném smyslu toho slova. S výjimkou těch výše zmíněných výtvarných nápadů.