O japonských lesích a smrti

Za pár hodin se vracím z Japonska do Prahy a připravuji další post o tom, co se zde dělo a děje (jako update předchozích instrukcí). Ale jedno podtéma je dostatečně výživné na to, aby si zasloužilo vlastní článek:

Varování: Tento post je o filmu jen okrajově, a můžete v něm narazit na lidské mrtvoly a jejich části, podobně jako třeba v kostnici v Sedlci, na Olšanských hřbitovech nebo v televizním zpravodajství.

V Japonsku, nedaleko horu Fudži, leží les (přesněji neudržovaný prales) Aokigahara, neboli "moře stromů". který se vyznačuje tím, že v něm každý rok spáchá sebevraždu několik desítek až stovek lidí.

Ne že by je k tomu hnala nějaká ďábelská posedlost nebo zlý sen. Prostě jde o populární místo, často používané pro tuto kratochvíli. Způsobil to před pár desetiletími nějaký zamilovaný román.

Je o tom vemi zajímavý dokument (cca 20 minut), který doporučuji celý zhlédnout:

Samozřejmě jsem se do tohoto lesa chtěl již drahnou dobu podívat. Letos se mi to konečně povedlo, především díky Žandě, která se dokáže domluvit v japonské půjčovně aut a díky Vojtasovi, který se nebojí jezdit vlevo.

Je velmi těžké najít kdekoliv na (anglicky psaném) webu informace o tom, jak přesně se dostat k lesu, přesněji řečeno k oblasti, kde se páchají ty sebevraždy (protože les jako takový je pekelně veliký). Nám trvalo několik hodin ježdění a chození, než jsme zjistili, že nejzajímavější místa jsme měli prakticky pod nosem. A to nemluvím o tom, že les je mnoho kilometrů od nejbližší železniční zastávky.

Každopádně, připravil jsem pro příští generace podrobnou mapku s vysvětlivkami.

Nakonec jsme tedy objevili kýžené cedule s nápisy "Život je to nejcennější co máte, myslete na své rodiny a v nejhorším nám zavolejte" a slavili úspěch.

(Všimněte si strašidelného barevného efektu, který se objevuje neznámo jak na většině zde pořízených fotografií)

Tedy, úspěch byl jen poloviční. Možná méně než poloviční, protože jsme neobjevili žádnou mrtvolu, ani její část. Pokud vám schází fotografie zdejších mrtvol, stačí si vygooglit "aokigahara", přepnout na "images" a vypnout cenzurní filtr.

Objevili jsme různé mírně zajímavé artefakty, jako brýle, mince, stan plný odpadků, opasek nebo provaz (s uvázanou smyčkou, která za žádných okolností nemohla sloužit k úspěšnému oběšení). A spoustu barevných pentlí, kteří po lese natahali ti, kteří se nechtěli ztratit, ať už po nevykonané sebevraždě nebo při hledání mrtvých (zcela zbytečně, protože GPS i kompas v mobilu mi v lese fungovaly zcela bezchybně).

Nemohli jsme zjistit, jestli to byly zbytky po mrtvých, nebo zbytky po někom, kdo se chtěl zabít a neudělal to, nebo předměty, které tam narafičil nějaký vtipálek. Nevěděli jsme, jestli jsme mrtvoly náhodou minuli o pár metrů, nebo byly všechny při nedávné čistící akci odstraněny, nebo se vyskytují až někde mnohem hlouběji v lese (my jsme v něm  ušli několik kilometrů mimo stezky). Samotný les nepůsobil nijak obzvlášť optimisticky, ale rozhodně ne tak strašidelně, abych kvůli němu jezdil 150 kilometrů z Tokia, když mám něco velmi podobného v blízkém okolí Prahy. Možná bych v něm i přenocoval a nechtěl bych za to nějaké obzvlášť velké peníze.

Což mě přivádí k myšlence, jak silná dokáže být sugesce, pokud jste dostatečně "předpřipraveni" patřičně strašidelnými informacemi a historkami, kterým věříte. Nejmenovaní členové naší skupinky hystericky povykovali "ježišmarjá, další stužka", "ježišmarjá, opasek, to je strašný" nebo "panebože já támhle asi něco vidím, ježišmarjá brejle!". Přitom kdyby přesně totéž našli v přesně stejně vypadajícím českém lese, zcela by to ignorovali, nebo by se tomu zasmáli. Aspoň doufám.

Ale, koneckonců, na stejném principu fungovala i Záhada Blair Witch. Jiný člověk může mít zcela jiný pohled na tentýž výlet.