Recenze: Faust (2011) - 50%

Nová verze starého příběhu s morálním ponaučením (ruský film, natočený v němčině v České republice) rozhodně není konvenční, komerční nebo pochopitelná...

Alexandr Sokurov nedávno natočil celovečerní film bez jediného střihu. To znamená, že rád provokuje a natáčí nestandardní věci. A také to znamená, že dobře zvládá technické aspekty filmařiny (čímž se liší od značné části filmařů, kteří rádi provokují a natáčejí nestandardní věci).

Film je zřejmě nějak inspirován nějakou verzí legendy o Faustovi, ale je to inspirace tak dovedně skrytá a sofistikovaná, že jsem ji při své nevzdělanosti neodhalil. Příběh filmu vám nemohu dost dobře popsat, i kdybych si ho pamatoval. Problém je, že si ho moc nepamatuji, protože jsem poměrně brzy upadl do jakéhosi katatonického stavu, kdy jsem sice objektivně neusnul, ale měl jsem neutuchající pocit, že na plátně sleduji sen někoho, kdo bere nějaké zajímavé drogy.

Ve filmu vystupují postavy: Doktor Faust, ďábel (který se ovšem nejmenuje "Mefisto" a je to židovský vetešník) a Markétka. Tyto tři postavy spolu (a s jinými) provádějí různé vzájemné interakce, při kterých občas mluví, občas chodí, ale nikdy neřeší nic, co by se dalo nazvat "příběhem". Jediná story spočívá v tom, že Faust by se chtěl vyspat s Markétkou (je fakt moc hezká a má ve filmu skoro full frontal) a ďábel mu v tom, pomůže. Nijak se ale neřeší, co přesně má Faust udělat, co za to ďábel chce, a jestli to nakonec dostal, takže to dává ještě menší smysl, než podobné scény v pohádce Zdeňka Trošky.

V tuto chvíli musím přiznat, že je docela dobře možné, že to celé nějaký smysl z dějového hlediska dávalo, a že jsem pouze nebyl dostatečně pozorný a proto mi nedocvaklo, proč Faust dělá s Markétkou to, co dělá, proč pak jde s ďáblem tam, kam jde, proč je přitom najednou oblečený v brnění, a tak dále. Dostatečně pozorný jsem nebyl protože, že tvůrci záměrně celý film tříští divákovu pozornost a neustále film prošpikovávají náznaky a krátkými záběry, které vypadají, jako že se z nich něco vyvine, ale v 95 % případů se to nestane.

Jeden příklad: Faust spolu se svým otcem provádějí gynekologické vyšetření nějaké ženě. Ta si přitom zpívá. Vyndají jí z vagíny slepičí vejce. Žena ho sní. Konec scény. Žádné "LOL, tati, dobře jsi ji zpwnoval jak jsi jí tam strčil to vajíčko!", žádné "WTF tohle se mi ještě nestalo!", prostě o tom následně nikdo nijak nemluví a až do konce filmu z toho nic nevyplyne - tedy aspoň nic, čeho bych si já všiml.

Druhý příklad: Hrdinové si o něčem povídají. Jejich povídání je každou chvíli přerušováno tím, že nějaká epizodní postava někomu něco řekne a my to slyšíme velmi hlasitě, jako by to byla součást hlavního děje. Nebo něco triviálního udělá, a my to vidíme v detailním záběru. Postavu ale pak už nikdy nevidíme a netušíme, jaký význam její věta / čin měly mít. Tohle se ve filmu děje prakticky nonstop, kdykoliv je na plátně větší skupina lidí.

Třetí příklad: Někdo se podívá do náhodně postaveného dalekohledu a uvidí v něm opici, sedící na Měsíci. Nijak to nekomentuje. Při tom jsem se aspoň zasmál, ale moc dalších vyloženě dada okamžiků ve filmu není.

Nemám pochyb o tom, že toto vše je umělecký záměr a že režisér chtěl v hlavách diváků vyvolat podobných bordel. Nemám také pochyb o tom, že jistá sorta diváků mu za to bnude vděčná. U mě to ale vedlo nejdříve k mozkovévu přepětí a pak k mentální kapitulaci...

Zajímavé ale je, že tento druh "nepříběhu" si většinou spojuji s avantgardními minimalistickými filmy, natočenými digitálním fotoaparátem v režisérově garáži. Faust je ovšem pravým opakem: Je to velmi výpravný film, který mimo jiné obsahuje slušné množství triků, tuny kostýmů, neutuchající symfonickou hudbu a zajímavé osvětlení / střih / líčení. V jedné scéně v lázních se například ďábel celý svlékne a to, co uvidíme, vypadá působivěji, než v jakékoliv filmové adaptaci Clivea Barkera:

Markétka je hezká ale pasivní, ovšem Faust (vypadající jako mladý Ralph Fiennes) i ďábel jsou velice zajímaví herci.

Prostě, kdyby se tatáž látka s týmž rozpočtem a s týmž štábem svěřila Paulu Verhoevenovi, asi by se mi výsledek velice líbil. K téhle verzi ale mám podobně ambivalentní vztah jako třeba k Nic proti ničemu.