Recenze: Andělský podíl [Angels' Share] - 60%

Robbie má v životě smůlu. Už od dětství se tak nějak protlouká mezi spodinou Edinburghu, občas se sjede, občas něco ukradne, občas někomu rozmlátí hlavu a skoro ho zabije, znáte to... Jeho přítelkyně těhotná a on dostane 300 hodin veřejně prospěšných prací - což je vpodstatě jeho poslední šance, jak se vyhnout dlouhému kriminálu a ztrátě svého náznaku rodiny.

Na veřejně prospěšných pracích na Robbieho dohlíží starý morous Harry, kterému se kluka zželí a přivede ho k novému koníčku: Profesionálnímu ochutnávání whisky. Robbie se záhy stane expertem, což ho přivede na nápad: Spolu se třemi dalšími recidivisty se rozhodnou ukradnout pár lahví supervzácné whisky, a tím se nadosmrti zaopatřit.

Ken Loach vždycky uměl natáčet filmy o lidech, kteří jsou na dně. A opět se mu to daří. Situace Robbieho je načrtnuta velmi působivě a je tak bezvýchodná, že mi jako nejlepší řešení připadalo, kdyby se hrdina oběsil (poté co vystřílí ty, co ho terorizují, samozřejmě). Je to natočeno opravdu úchvatně a občasná černohumorová sekunda nic nemění na skutečnosti, že je to působivé drama.

Pak se ale - před polovinou filmu - cosi stane, Kena Loache to zřejmě přestane bavit, odejde, a film místo něj dotočí nějaká skotská kopie Franka Marshalla.

Od třetiny filmu jde totiž o kombinaci reklamního spotu na skotskou whisky a velmi průměrné praštěné komedie, která místy nebezpečně připomíná hovadiny od Adama Sandlera.

Nejzvláštnější ale je, že najednou, bez varování, totálně zmizí všechna ta vážnost, syrovost a dramatičnost první třetiny filmu, nadále se nikdo nezabývá tím, že hrdinové jsou v prdeli a Robbiemu jde o život. Místo toho sledujeme, jak se doslova během pěti minut z Robbieho a tří dalších recidivistů stanou experti na whisky, kteří jezdí po Skotsku a účastní se profesionálních ochutnávacích soutěží, které vyhrávají (nikoliv podvodem, jsou skutečně experti na whisky a poznají podle vůně a chutě odkud která je). Musím uznat, že historie a teorie okolo whisky jsou zajímavé a rád jsem si je poslechl, ale nemá to vůbec co dělat s tím, o čem film do té chvíle byl.

No a pak následuje poslední třetina, která je něco jako Dannyho parťáci, jenom dává ještě méně smyslu a není tak vtipná (a není v ní Clooney ani výbuchy). Humor je zde zajišťován téměř výhradně tím, že jeden ze čtveřice je totální idiot (neví kdo je Mona Lisa nebo Albert Einstein, nemá základy logického uvažování) a druhého ze čtveřice stále svědí penis a varlata. To jsou dva hlavní motory, které mají z poslední třetiny filmu dělat komedii.

Kdyby někdo chtěl film ideově rezebírat, asi by mohl napsat něco zajímavého o tom, jak je tématem první třetiny filmu volba hlavního hrdiny mezi slušným životem a zločinem, a jak je celé finále o tom, že hrdina někoho legračně okrade (a zřejmě je to morálně OK, protože okradený neví, že byl okraden). Ale já to dělat nebudu, protože na to nejsem dostatečný loachista.

Ani jedna ze tří třetin filmu není vyloženě špatná, ale bizarním způsobem mi k sobě neseděly, jako kdybych sledoval tři třicetiminutové filmy různých tvůrců, ve kterých náhodou hrají stejní herci. Rozhodně bych se neodvážil tvrdit, že je Andělský podíl (celý film) komedie.