Recenze: Zvonky štěstí [Zvonky šťastia] - 60 %

Kdesi na Slovensku, za sedmero křižovatkami a sedmero smetišti, leží nuzná romská vesnička, ve které žijí dva extrémní fanoušci Karla Gotta a Dariny Rolincové. Tak extrémní, že si je nejen vystřihují z novin, ale dokonce se do nich vtělují a navzájem si říkají jejich jmény.

Hardcore je skutečnost, že ten muž je Darinka (tedy "Darin"), zatímco ta žena je Karel Gott.

No a tento film dokumentuje jejich snahu setkat se se skutečným Gottem a Rolincovou...

Plus tohoto filmu spočívá především v tom, že diváka zavede do prostředí, kam se nikdy dobrovolně nedostane, pokud mu záleží na jeho zdraví (fyzickém i psychickém). Vesnice, ve které se odehrává většina filmu, jako kdyby z oka vypadla vesnici z Borata. Vlastně, je ještě o něco zanedbanější a její obyvatelé ještě o něco bizarnější. Některé jejich jednání je až tak moc bizarní, že jsem se nemohl ubránit dojmu, že se nedívám na dokument, ale spíš na pokus zaostalých romů plnit příkazy tvůrců filmu. Tento dojem byl potvrzen i při besedě po filmu, když tvůrci vysvětlovali, že vlastně nejde o "dokumentární film", nýbrž o "hru", a že hlavní hrdinové museli být štábem jaksi "katalyzováni".

Podobnosti jsem neslyšel, neboť jsem spěchal na schůzku, ale na podrobnostech nezáleží. Stačí konstatovat, že značná část věcí, které se ve filmu dějí, vypadají spíš jako z nějaké komedie s normálním scénářem, než jako záznam reality. A to jak co se týče "hereckých výkonů", tak co se týče kamery a střihu (někde něco řekne zrovna ve správnou chvíli, když je úplně správně v záběru při cestě odněkud někam).

Film rozhodně obsahuje zábavné momenty. Nebo spíš "extrémně bizarní momenty". Když hlavní hrdinové nazpívají cover verzi "Zvonků štěstí", natočí k nim videoklip (za pomoci "erudovaného roma", bydlícího mimo osadu) a vypálené CD pak odnesou na poštu a odešlou na adresu "Karel Gott a Darina Rolincová, Praha 1", je zajímavé se na to koukat a je příjemné smát se tomu.

Když je do toho najednou nastřiženo několik detailních záběrů, jak dítě "Karola Gotta" leží ve špinavém pokoji na špinavé posteli a po obličeji mu lezou masařky, je to najednou, z čistého nebe, odbočka někam do slepé uličky. Smát se tomu zřejmě nemáme. Máme se nad tím zřejmě nějakým způsobem zamyslet, ale netuším jakým, a co si z toho máme vyvodit. A za 10 sekund opět vidíme nějaký humor, třeba jak se hrdinové pokoušejí ve městě na ulici svoje CD prodávat (s ručně malovanými obaly, tj. co obal, to pastelkový originál).

Ústřední zápletka ("jsme Karel a Darina a chceme se s nimi sejít") nikam nevede a je tak bezzubá, že se nedá se ani označit za zápletku (filmaři se ani nepokusili zkontaktovat Gotta a Rolincovou a odvézt je do osady - což by si razantnější tvůrci jistě neodpustili). Spousta toho, co ve filmu vidíme, se zlatými hrdly vůbec nijak nesouvisí. Je to všechno velmi roztříštěné, náhodně těkající, bez sjednocujícího motivu nebo myšlenky. Jako kdyby tvůrci měli málo použitelného materiálu a tak do filmu dali všechno, co mohli (a to má pořád jen 70 minut).

Ale za vidění to stojí, protože - jak už jsem psal - je to pohled do hodně zvláštního jiného světa, do kterého se takhle intimně nepodíváte. Bez ohledu na to, jak hraná ta intimita je.