Recenze: Poslední výkřik - 0%

Mohlo by se zdát, že nový film bratrů Kučerových (tvůrců Čepele smrti) je sice o nějaký zlomek procenta lepší než jejich první video-opus, ale stále je to neuvěřitelná sračka, natočená neumětely pomocí digitálního fotoaparátu, jejíž nasazení do kin za 179 Kč (ano, tolik jsem zaplatil!) je výsměchem všem fanouškům hororů a obětem holocaustu.



Zdání ale klame. Ve skutečnosti jde o vícevrstevnaté podobenství z post-apokalyptické budoucnosti, které nastavuje zrcadlo nešvarům dnešní společnosti.

Je to patrné už z první (předtitulkové) scény, ve které rozechvělá Iveta Bartošová volá na policii (ze své pevné linky), protože jí někdo neustále prozvání telefon, a odehraje se tento dialog:

Policie: "Policie ČR."

Bartošová: "Tady Perlová. Někdo mi neustále volá a obtěžuje mě."

Policie: Vydržte, prověříme to.

(10 sekund pauza)

Policie: "Zjistili jsme, že vám někdo volal z vašeho vlastního mobilu."

Pak někdo v rybářské pláštěnce propíchne Bartošovou zezadu nožem, přestože vteřinu před bodnutím už má velkou krvavou skvrnu na břiše zepředu. Tím končí role Ivety Bartošové a začíná film.

Tímto stručným úvodem je brilantně vysvětleno, že se film odehrává v blízké budoucnosti, kdy jsou veškeré komunikační kanály vzájemně úzce prolinkovány, lidské soukromí téměř zmizelo a je nahrazeno orwellovskou totalitou, kdy z příjmení a hlasu je možno okamžitě zjistit číslo mobilního telefonu a volání z něj uskutečněná.

Perlová (Bartošová) dělala ředitelku ve střední škole v obci Petrovice, ve které se náš příběh odehrává. Obec má podle leteckého záběru celkem asi 10 ulic uprostřed polí, ale přesto se v ní nachází obrovská třípatrová střední škola, na jejíchž chodbách jsou vyvěšené malůvky jako od čtyřletých dětí.

Z toho je vidět, že v této budoucnosti se zcela zhroutil vzdělávací systém - honba za vyšším než základním vzděláním vedla k tomu, že nyní všichni mají středoškolské vzdělání, ale přitom jsou všichni nevzdělaní idioti. Viz špičkový detektiv, který má ve svých záznamech napsanou větu "Podezřelý měl zřejmě intimní vztah z obětí." Ale mohlo jít také o nenápadné upozornění na nepředstavitelnou vyšinutost podezřelého, který lezl dovnitř do obětí a odtud navazoval s někým nejmenovaným intimní vztah. Tento film je mnohovrstevný a není snadno interpretovatelný, podobně jako poslední filmy Petera Greenawaye.

Strašný stav této společnosti je evidentní také ze školního hlášení: "Milé děti. Někdo zabil paní ředitelku. Proto máte všichni týden volno a raději moc nevycházejte z bytů." Vládne zde strach. Nová totalita. Svobodné volby. Nejsme jako oni.

Pak zjistíme, že s jednou ze žaček bydlí v jejím domě digitální kopie Davida Bowieho z filmu Labyrint. Ta má pravděpodobně symbolizovat labyrintózní strukturu tohoto světa budoucnosti. Vrah v rybářské pláštěnce pak Bowiemu sáhne na koule (kulečníkové). Pak ho ubodá, ale až do konce filmu o tom nikdo nemluví a nikdo ho nepostrádá, což mistrně symbolizuje lidskou odcizenost v tomto světě zítřka.

Mezitím můžeme sledovat, jak marná je snaha policejních vyšetřovatelů (starý důchodce v teplákách a čtrnáctiletý chlapec se třemi vousy na bradě v nepadnoucím kvádru). V tomto nemilosrdném světě nemají ani služebnu a musejí místo toho mít hlavní stan na recepci jakési stavební firmy (na skleněných dveřích "policejní služebny" je zevnitř vidět její název). Nedokáží vystopovat vraha, přestože jsou mistry svého řemesla (pravidelně se objevují uvnitř zamčených domů několik sekund po spáchání trestného činu) a přestože vrah je handicapovaný spoluobčan (z jednoho metru nevidí deseticentimetrový kus loktu své oběti, vykukující zpoza skříně).

Musíme tedy sledovat plíživé drama, které znepokojuje svou zdánlivou pervazivní banalitou (česky by se dalo napsat "kurva nic se pořád neděje"), podobně jako třeba Stalker Andreje Tarkovského, který ale měl mnohem méně zábavné postsynchrony.

(Podobně jako v experimentálních filmech Davida Lynche ze 70. let je navozována atmosféra plíživé nejistoty tím, že každá scéna je jinak rozostřená a má jiné digitální zrnění)

Pak ale tvůrci vytáhnou svůj epický trumf!

Policista a jeho synovec mají doma pokoj, ve kterém jsou nalezeny typické psychopatické stalkerské propriety (detailní fotografie hrdinky, nástěnka s ledabyle vytrhanými výstřižky, obrazy na zdech nakřivo, nedbale ustlaná postel), přičemž policista tvrdí, že v tomto pokoji bydlí jeho synovec, nebezpečný psychopat a schizofrenik, zatímco synovec tvrdí totéž o strýci. Pokoj je totiž tak sofistikovaně ambivalentní, že není možno poznat, zda v něm bydlí důchodce nebo gymnazista!

Na konci filmu se v mistrné scenáristické kličce ukáže, že vrahem není policista ani jeho synovec, nýbrž někdo úplně jiný, koho všichni podezřívali od samého začátku, ale my jsme jim to nevěřili, protože při vraždách (kdy mu nebylo vidět do obličeje a nemusel ho tudíž hrát placený herec) byl o hlavu vyšší, než je na konci.

Film pak končí tím, že zachráněná hrdinka odchází z koncertního sálu smrti v objetí jak policisty, tak jeho synovce, přičemž jeden z nich je její stalker a psychopat s rozdvojenou osobností (podle toho, co se říkalo o půl hodiny dříve).

Který z nich? To se pravděpodobně dozvíme v kinech za pár měsíců, pokud se bratři Kučerovi nešťastnou náhodou neutopí v záchodové míse!