Ženskologie (2): Back to basics

Nejprve krátce k prvnímu dílu, který byste měli mít přečtený, než budete číst dál.

Z vašich reakcí (které byly veskrze kladné, včetně finančních) mi došlo, že jsem nedostatečně specifikoval "target audience" pro tento článek. To bych rád napravil a po úvodní bombě s žádostí o sex bych nyní začal poněkud obšírněji.

Obligátní úvodní navnazující obrázek dobře vyfotošopované ženy, se kterou jsem nikdy neměl nic společného

Tak tedy: První článek byl určen čtenářům, kteří jsou schopni strávit se slečnou příjemný večer, užít si to, nepotit se přitom hrůzou a pronést klíčovou hlášku tak, aby z jejich úst zněla odlehčeně a nenuceně (tedy včetně případné změny konkrétních použitých slov). Z toho vyplývá, že musí jít o čtenáře, který je schopen docílit toho, aby s ním slečna šla na nějakou akci, jejímž výsledkem bude příjemný večer. Z toho vyplývá, že musí jít o čtenáře, který je schopen mluvit se ženami (nebo má zatraceně velké štěstí).

Bohužel jsem zapomněl, jak vzácná tato schopnost (mluvit se ženami) je, a málo jsem zdůraznil, jak důležitá je pro správný prúběh mou zmíněného scénáře i všech ostatních podobných scénářů. Tak ještě jednou:

Muž se rozhoduje především na základě toho, jak žena vypadá. Žena se rozhoduje především na základě toho, jak muž komunikuje (což zdaleka není pouze jeho mluvený projev). Funguje to podvědomě, spousta žen o tom ani neví a svádí to na nějaké "kouzlo", "osud" a podobné věci. Když víte, jak to funguje, můžete úspěšně vzít "osud" do svých rukou.

Můj dědeček - playboy.

Schopnost "komunikovat tak, aby to vypadalo, že jsem v pohodě", je pro muže natolik důležitá, že pokud ji opravdu dobře zvládnete, je následně do značné míry jedno, jak a o čem mluvíte, a poměrně snadno "zabodujete" (čímž nemyslím jen sex). Tuto schopnost se můžete snažit získat biflováním a hereckými výkony, nebo na sobě můžete zapracovat a změnit se tak, abyste se tak chovali přirozeně, sami od sebe. Druhá zmiňovaná možnost (chovat se tak přirozeně) je samozřejmě výhodnější, protože je méně namáhavá a dokonce zábavná.

Může vám ale připadat, že to, čemu říkám "chovat se pohodově a přirozeně", vlastně znamená, že se snažíte změnit své chování a chovat se poněkud jako hovado (ve srovnání s tím hodným nesmělým chlapcem, kterým jste byli předtím).

To je bohužel pravda.

Ona je totiž bohužel pravda, že muži-hovada mají statisticky vyšší úspěch u běžných žen, než hodní nesmělí muži.  (To je také důvod, proč měli na škole vaši méně inteligentní spolužáci u žen větší úspěchy než vy. Oni to prostě neřešili a nepřemýšleli o tom, takže na spolužačky působili přirozeně a pohodově, což jim imponovalo, přestože vy jste jim mohli nabídnout kvalitnější genofond.) A vy můžete tvrdit, že přece nechcete mít vztah s "běžnou ženou, která letí na hovada", nýbrž s ideální ženou, která vás bude chtít takového, jaký doopravdy jste, atd...

Toto je zcela korektní argument a sám jsem si tímto uvažováním mnohokrát prošel. Bohužel (všimněte si, že píšu "bohužel"), takových ideálních žen je opravdu hrozně málo. Já došel před lety k názoru, že sice chci takovou ideální ženu, ale než se objeví, tak 1) nehodlám být bez ženy, a 2) hodlám získat nějaké zkušenosti, pochopit jak ženy fungují atd...

A vše nasvědčuje tomu, že se mi tato strategie vyplatila. Ze svých pěti dlouhodobých partnerek (tzn. aspoň rok vztahu) jsem se se čtyřmi z nich seznámil naprosto bez použití jakýchkoliv "balících metod" (přičemž při druhé z nich už jsem s nimi byl trochu obeznámen). Ale kromě nich jsem se seznámil se spoustou nedlouhodobých partnerek, u kterých jsem třeba od začátku viděl, že to na doživotní vztah nebude, ale přesto jsem s nimi nějakým způsobem komunikoval, sbližoval se a tyhle věci... (Příslušná slečna samozřejmě od začátku věděla, že jde o "dočasnou záležitost", nikdy jsem jí nelhal, ale to je složitější problematika - o ní podrobněji až někdy jindy.)

Výsledným efektem bylo, že když se objevila nějaká, u které to vypadalo, že by mohla být "ta pravá", tak jsem většinou už byl dostatečně "v pohodě", abych ty rizikovější věci na začátku vztahu nějak hladce zvládl a nepokazil si šanci na doživotní štěstí. Rozhodně bych nebyl tolik v pohodě, kdybych předtím s mnoha jinými nezažil, jaké to je, komunikovat s ženskou, nebo kdybych se styděl to dělat.

Čímž se dostáváme k retro historce:

Je mi přibližně sedmnáct let, jsem pochopitelně panic (to bylo tenkrát v roce 1985 u nás na gymplu spíše pravidlo než výjimka, jenom kanec H. se chlubil, že souložil už v patnácti) a jsem na své pravděpodobně první "divoké párty".

Divoká párty spočívá v tom, že dvě spolužačky z gymnázia pořádají oslavu svých narozenin (doma u jedné z nich, když jsou rodiče na pár hodin pryč) a pozvaly na ni čtyři spolužáky, přičemž já jsem jeden z nich. Na stolku u gauče je džus a slané tyčinky.

Zpětně si uvědomuji, že mi tehdy nepřišlo nijak zvláštní, že jsem jeden ze čtyři kluků, kterého zve na svou oslavu spolužačka, která se mnou nikdy nijak výrazně nekomunikovala, natož aby mi něco necudného naznačovala. Nebo možná naznačovala, ale já si toho nevšiml, protože jsem měl plnou hlavu počítačů, filmů a jiných důležitějších věcí.

Spolužačka má doma klavír. Otec mě nutil hrát na klavír od mých šesti let, já to nenáviděl a přestal jsem s Lidovou školou umění jakmile se naši rozvedli a otec se odstěhoval (někdy kolem mých dvanácti let).

Sedám ke klavíru, abych vylovil z hlavy nějakou dobře nacvičenou hitovku, například "The Entertainer", "Bugatti Step" nebo ústřední motiv z "E.T. Mimozemšťana". Ne že bych chtěl slečny oslňovat nebo dokonce balit, ale trochu se nudím.

Takže něco zahraji, sklidím obdiv, načež pokračuji v brnkání a nastávají současně dva zásadní momenty mého života:

1) Něco brnkám a uvědomuji si, že to není nic, co bych se někdy předtím naučil, a přesto předem vím, jak ta melodie bude znít. Jinými slovy, zjišťuji, že mám "skladatelské nadání".

2) Slečna M. si mi bez vyzvání a nečekaně sedá na koleno. Nechávám ji tam sedět, dál si brnkám, nevím co mám dělat a zjišťuji, že mám počínající erekci - přičemž samozřejmě vím, co je to erekce, ale je to poprvé, co ji mám následkem přítomnosti živé ženy.

Obě tyto naprosto zásadní události, ke kterým došlo v rozmezí několika desítek sekund, mě nutí zpracovávat náhlý nezvladatelný příval informací a myšlenek (a krve).

Přemýšlím, že bych se vrátil k hudební nauce a pokusil se ji znovu pochopit. Víc ale přemýšlím o slečně M. a zda je hodna toho, abych s ní strávil zbytek života a měl s ní kupu dětí. O něco později ležím v šeru vedle M. na gauči a téměř neznatelně se dotýkáme rukama. Je mi moc hezky, aniž bych měl erekci. Vedle nás leží druhá slečna a druhý chlapec, pravděpodobně v podobném rozpoložení. Zbývající dva hoši sedí za stolkem proti nám, jedí tyčinky, pijí džus a dělají jako že nás nepozorují. Začínám nahlas filosofovat o smyslu života a o tom, jak je to smutné, když bývám na Silvestra doma sám. M. navrhuje, že přijde na Silvestra na návštěvu, ale dále to nerozvádíme.

Okolo půlnoci se vracejí rodiče M. a vítají mě (pro mě překvapivou) hláškou "Á, ty jsi jistě ten geniální počítačový chlapec, jak o něm pořád píšou v novinách a M. si to vystřihuje". O několik sekund později začne M. běhat po bytě a křičet. Zdá se, že se druhá slečna pokoušela souložit s jedním z chlapců v posteli jejích rodičů. Detaily neznám dodnes, ale párty končí a tím končí můj první pokus o vztah.

Slečna M. se o něco později na školní praxi dotkne svým nahým chodidlem mé nohy a dívá se mi přitom intenzivně do očí. Nemám odvahu jakkoliv reagovat a nemám odvahu jakkoliv zmínit Silvestra.

Na Silvestra (tzn. o více než půl roku později) sedím sám doma (matka a sestra jsou pryč) a koukám z okna, jestli přijde M. Čekám, čekám, oknem táhne dovnitř zima.

Nepřišla.

Já nahoře pátý zprava, slečna M. někde v dolní řadě. Kanec H. někde v horní řadě.

(Celou tuto historku jsem slečně M. převyprávěl o téměř čtvrt století později na třídním srazu, než mě tam přišla vyzvednout má tehdejší o dvacet let mladší dlouhodobá partnerka.)

Mohlo by to vypadat, že jsem už v sedmnácti přišel na to, že ženské jsou svině a nedrží slovo. Možná jsem si to dokonce tehdy myslel. Ale časem jsem přišel na to, že je to složitější...

Já na příslib oné silvestrovské noci myslel průběžně několik měsíců a nikdy během té doby jsem v sobě nenašel odvahu zavést se slečnou M. řeč na toto téma, přestože jsme se pětkrát týdně viděli ve třídě a přestože by výsledek tohoto rozhovoru, ať už jakýkoliv, byl v každém případě lepší, než několikaměsíční nejistota korunovaná silvestrovskou samotou.

Jinými slovy: Z logického hlediska jsem si měl s M. promluvit a neměl jsem co ztratit. Přesto jsem to neudělal, protože jsem byl nesmělý a bál jsem se... Čeho vlastně? Že se přiznám, že mi není lhostená? Zamyslete se nad smyslem těchto slov: "Bojím se přiznat, že mi není lhostejná." Je to často používaná fráze (v různých variacích, např. "Nebudu jí přece kurva říkat, že ji chci píchat"), ale když ji rozebereme z čistě logického hlediska, je s ní něco v zásadním nepořádku. Což mi tenkrát nedocházelo.

Jistě nejsem jediný, koho zachvacovala panická hrůza z toho, že by proboha mohl dát najevo své city a že by proboha nemusely být opětovány, a tak raději spoléhal na to, že náhoda a/nebo Bůh způsobí, že všechno skončí happyendem, aniž by pro to něco udělal.

Pomineme-li čistě matematickou (ne)pravděpodobnost takového jevu, má tento přístup ještě jeden velký háček, který si můžeme dobře ilustrovat na událostech příštích let:

O nějaký ten rok později (už na vysoké škole) jsem se hodně procházel noční Prahou (převážně trasa Hradčany - Letná - centrum a zpět). Neprocházel jsem se proto, aby se něco zásadního stalo. Prostě se mi líbílo (a pořád líbí) noční velkoměsto. Nicméně jsem při těch procházkách průběžně naivně snil o dvou věcech, a to:

1) Že narazím na jednu konkrétní spolužačku (z jiné třídy), která se mi na lyžařském kurzu moc líbila a která se mi zmínila, že chodí na noční procházky po Praze (a samozřejmě jsem jí ani slovem nenaznačil, jak se mi líbí).

2) Že na Letné (v místě, kde dnes už stojí Metronom a tehdy už tam nestál Stalin) při pozorování noční Prahy náhodou potkám krásné neznámé zadumané děvče (dnes by se asi řeklo "s mírnými emo tendencemi"), téměř beze slova si padneme do oka a bude z toho osudový vztah.

Ironií osudu se obojí "téměř" splnilo:

1) Onu spolužačku jsem jednoho dne kolem půlnoci v centru Prahy skutečně potkal. Samotnou. Ledabyle jsem na ni mávl rukou, polohlasně pozdravil a spěchal pryč, protože jsem nevěděl, co mám říct a dělat.

2) Když jsem jednou takhle v noci seděl na zábradlí u budoucího Metronomu a koukal na Prahu, přišla mladá slečna a beze slova si sedla tři metry vedle mě. Měla baret na hlavě a svetr, který jí byl příliš velký, což byl tehdy přibližný ekvivalent toho, když má dnes slečna třicet deka kovu v obličeji a v pohlavních orgánech. Pokud jsem mohl v mihotavé záři města odhadnout, byla půvabná, zranitelná a připadalo mi, že po mně pokukuje přinejmenším stejně, jako já nenápadně pokukoval po ní. Minutu jsem nehnutě seděl a intenzivně přemýšlel, pak jsem zakašlal, udělal jako že se dívám na hodinky a že jsem si právě vzpomněl na prádlo v pračce, a utekl jsem domů.

Je pravděpodobné, že ona spolužačka by mě nikdy nemilovala a že neznámá dívka přišla na Letnou za jiným účelem, než aby se tam seznámila s neznámým nesmělým hochem. Důležité je ale to, že kdybych se odvážil něco (cokoliv!) udělat, mohlo to v obou případech dopadnout dobře, nebo to nemuselo dopadnout dobře, ale rozhodně bych si tím nepřitížil a necítil bych se pak následující týdny, měsíce a roky jako kretén, který si přehrává v hlavě své kreténské neúspěchy v celé jejich slávě.

Když jsem později na toto téma hovořil s přáteli nejrůznějšího věku, pohlaví a vzdělání, téměř každý z nich přiznal, že se mu něco podobného stalo, a to nejednou. “S tím se ale nedá nic dělat, že jsem takový”, lamentovali všichni, s výjimkou těch, které jsem měl za “trochu jednodušší” a kteří se divili, proč o takových blbostech přemýšlím a proč neřeknu té holce, že s ní chci spát.

Z osobních zkušeností vím, že existuje nezanedbatelné procento dospělých mužů (nad 25 let), kteří se BOJÍ oslovit zajímavou ženu, jsou z toho neskutečně nešťastní a vyhazují peníze za knihy a zázračné kurzy, kterými chtějí tento problém nějak obejít.

Pokud jste souženi stejným problémem, tak se nestyďte, nejste sami.

1997, mluvím se ženou. Následně jsem s ní byl skoro 10 let.

Tento problém se obejít nedá a je zapotřebí se mu postavit čelem, protože to je opravdu základ, od kterého se odvíjí jakékoliv další "pokročilé postupy". A i když se vykašlete na "pokročilé postupy", je to základ, který vám umožní nebát se ženských.

Takže: Pokud takový problém máte, dejte si předsevzetí, že během příští cesty městskou hromadnou dopravou nebo během příští návštěvy svého oblíbeného obchodního centra oslovíte zcela neznámou dívku / ženu a pochválíte jí něco, co má na sobě (kabelku, sukni, naušnice, NIKOLIV PRSA). To s sebou nenese naprosot žádné riziko, není to nijak nevychované, žádná žena vám kvůli tomu nevynadá (ani když vůbec ani trochu nejste její typ), naprostá většina žen z toho bude mít radost, ale přesto se spousta chlapů stydí něco takového udělat. Nic na tom není, prakticky se to nedá zkazit, jen jedno varování: Měli byste to udělat dříve, než si slečna všimne, že se na ni koukáte a rozhodujete se to udělat.

Až s tímhle přestanete mít problémy, pak můžeme pokročit dál, například k tomu, že se vám líbí ta žena  samotná (včetně prsou) a že byste jí to rádi řekli.

P.S: Předchozí a následující díly tohoto seriálu se dají vyhledat podle štítku.