Recenze: Caesar musí zemřít [Cesare deve morire] - 70%

Nejnebezpečnější vězňové v italské věznici (tresty 10 let vězení a výše) nacvičují každý rok divadelní hru. Letos je to Shakespearův "Julius Caesar".

Tento italský film je většinou označován za dokument, ale je to o něco složitější.

Struktura je poměrně jednoduchá: Na počátku vidíme závěr divadelního představení ve vězení (barevně, pár minut), pak většina filmu pojednává o tom, jak se představení půl roku nacvičovalo (černobíle), a na konci opět vidíme pár minut představení (opět barevně).

Představa "nechat brutální vězně, aby se věnovali nácviku komplexní divadelní hry" je rozhodně zajímavá a je zajímavé dívat se na to, jak celá záležistost probíhá - od castingu, kdy je z přibližně 100 vězňů vybráno asi 20 hlavních představitelů, až po premiéru.

Kameraman vše natáčí s extrémním kontrastem a ostrými světly, takže většina záběrů vypadá jako fotografie Helmuta Newtona a na ostrých mafiánských rysech vězňů hezky hraje světlo a stín.

Už od počátku jsem byl ale zaražen tím, jak dobře vězni hrají - a to už od prvních čtených zkoušek! Nevím, jaké jsou herecké zkušenosti průměrného italského recidivisty, ale nechtělo se mi věřit, že by každý pátý z nich byl takhle dobrý herec, který se nebojí jeviště a vůbec se nestydí před kamerou. Netvrdím, že jde o podvod a že vězňové ve skutečnosti nejsou vězňové. Ale zřejmě se díky pravidelným vězeňským inscenacím stali z vězňů velmi dobří poloprofesionální herci, což v mých očích film připravilo o notnou dávku zážitku, které jsem očekával - totiž seznamování se s tím, co to vlastně je "divadelní hraní".

A záhy zjistíme, že film je ještě o něco více "meta", než se od počátku zdálo, protože některé události, které se stanou jakoby "náhodou samy od sebe" při zkouškách (například uprostřed Shakespearovského dialogu začne jeden vězeň druhému vyčítat, že je úplně stejná svině jako jeho postava), jsou zjevně inscenované a pečlivě připravené! Toto podezření se definitivně potvrdilo při pozdějších scénách, kdy herci rozjímají sami pokojích, slyšíme jejich vnitřní hlasy a kamera je vždy "náhodou u toho" - a nemyslím statickou kameru umístěnou na pokoji, ale kameru v rukou kameramana, takže je těžko uvěřitelné, že by mohlo jít o "spontánně zachycený reálný okamžik".

Film tedy není "dokument o tom, jak vězni nacvičují divadelní hru", ale spíš "hraný film, ve kterém vězni hrají, jak nacvičovali divadelní hru".

Přesto je film pořád docela zajímavý, nicméně zajímavost průběžně klesá, s tím jak film přestává být dokumentem a stává se meditací, podobenstvím, nebo nějakou podobnou věcí, která není dokument. Finále pozůstává z téměř nepřerušeného záznamu klíčových scén "Julia Caesara", při kterém naprosto zapomínáme, že se díváme na nějaké vězně, a je to prostě klasická hra inscenovaná na minimalistickém jevišti (vězeňský dvůr, chodba, i vězeňské divadlo) s minimalistickými rekvizitami a hodně tupými dýkami.

Italsky mluvící diváci zřejmě naleznou jistý půvab v tom, že vězňové jsou vedeni k tomu, aby si v rolích ponechali své lokální dialekty a mírně si upravili texty podle svého. V českých titulcích ovšem samozřejmě celý tento aspekt mizí, respektive je zredukován na minimum (někdy je použit místo klasického textu nějaký hovorovější obrat).

Caesar musí zemřít je unikátní kuriozita. Nemyslím to nijak hanlivě. Kuriozity jsou také zajímavé a dokáží potěšit. Nejvíce mě ale potěšilo, že film má pouze 76 minut. Karel Vachek by to jistě natočil ve čtyřapůlhodinové verzi.