Recenze: The Words - 90%

A bum, další nečekaný úžasný film úplně odnikud, od dvou neznámých debutujících režisérů! Tentokrát jde o sílu psaného slova, lidskou čest, smysl života a takové věci...

Takže: Bradley Cooper a Zoe Saldanavoá se mají rádi a žijí spolu. Cooper je snaživý spisovatel, kterého nikdo nechce vydat. Na svatební cestě v Paříži objeví ve vetešnictví starou aktovku a v ní starý rukopis románu, který mu přijde úžasný. Ze zoufalství (a shoudou náhod) ho začne vydávat za svůj a má s ním okamžitý obrovský úspěch. Pak se ale objeví vetchý Jeremy Irons, který je pravým autorem románu, a začne Cooperovi vyprávět, jak k tomu došlo, že román vznikl (těsně po válce, v Paříži) a že se ztratil. To celé zatím nezní nijak komplikovaně, ale asi vás zaujme, že všechno, co jsem do této chvíle popsal, je ve skutečnosti děj jiné knihy, kterou předčítá úspěšný spisovatel Dennis Quaid v zaplněném sále dychtivým divákům a dychtivému děvčeti, které s ním evidentně chce spát (Olivia Wildeová). To není spoiler, to víme od první minuty filmu.

Většina příběhu se odehrává ve světě Coopera a odsud si občas odskakujeme o úroveň níže, (jednak do Ironsových vzpomínek a jednak do děje jeho románu), nebo o úroveň výše, ke Quaidovu předčítání a svůdné Wildeové.

Vzhledem k tomu, že Quaidovi je věnováno jen miminum času, snadno během filmu zapomeneme, že se vlastně nedíváme na hrdiny filmu, ale na to, co hrdina filmu předčítá ze svého románu o smyšlených hrdinech. Vždy když se přeneseme zpět na "nejvyšší úroveň" (tzn. na Quaida), musíme trochu "rekalibrovat", co jsme dosud viděli a jak to máme chápat. Všechny "nižší úrovně" jsou totiž natočeny a vyprávěny tak trochu (ale opravdu jenom trochu) kýčovitě a červenoknihovně, s trochu přehnanými emocemi (Ironsův staroušek je typický "osudový pohádkový dědeček"), trochu přebarvenými záběry, krásně to vypadá a je to doprovázeno velmi uhrančivou hudbou od kohosi neznámého, kdo zdařile imituje Michaela Nymana (ve filmu nejsou songy podobné tomu, který zní v traileru). Prostě se na to moc hezky dívá a moc hezky se to poslouchá.

A když to začne být trochu fádní, je nám vždy připomenuto, že se vlastně nedíváme na příběh, ale na výplod fantazie někoho, kdo žije svůj vlastní příběh "o úroveň výš", a my se můžeme zamyslet, co z toho vyplývá.

Nemyslete si na základě mého popisu, že se jedná o něco jako Inception nebo Fontánu. Prolínání jednotlivých rovin je velmi jasně definované a v každém okamžiku velmi přesně víme, čí vyprávění zrovna sledujeme.

Snažil jsem se samozřejmě předem odhalit, k čemu to všechno směřuje a jak by se to mohlo všechno provázat s Quaidem. Uvažoval jsem snad o všech možnostech, včetně mimozemšťanů a virtuální reality. Ale tento film není sci-fi a i když má něco jako závěrečnou pointu, není to nic, u čeho byste se plácli do hlavy a řekli si "Aha, tak takhle to bylo, teď to do sebe konečně všechno zapadlo, to jsem byl ale nedovtipa!" Přesto mi ale sedla k tomuto filmu velmi dobře a ponechala prostor pro příjemné zamyšlení.

I když by se dal tento film označit za art, je to ten druh artu, který mám rád. Je to řemeslně náročné a výpravné dílo, dokonale technicky zvládnuté, které vypráví nějaký příběh, který je sám o sobě zajímavý tím, o co v něm jde a jak je to natočeno. A jako bonus k tomu je v něm jistý přesah, který zaměstná vaše emocionální i mozkové podvěsky a můžete se snažit interpretovat, co přesně která drobnost znamenala.

Svým stylem a atmosférou mi film The Words dost připomínal Wrightovo Pokání. Velmi doporučuji jeho návštěvu s drahou polovičkou, a to nejen kvůli Cooperovi a osudové romantice.

P.S: Pokud dobře znáte život a dílo Ernesta Hemingwaye, tak to vypadá, že film skrývá ještě další, složitější interpretační rovinu. Ale to jsem se dozvěděl až ex post a nepřipadá mi, že bych tím o cokoliv přišel.