Skladatelem snadno a rychle (Část 3): Rytmus a rekurze

Toto je třetí díl seriálu, jehož první dva díly si musíte přečíst a pochopit, pokud vám má tento díl dávat smysl!

V předchozích dvou dílech jsme se bavili o harmoniích, ale jen velmi letmo jsme se zmínili o tom, jak důležitý je rytmus, to znamená délky not a mezery mezi nimi.

Rytmus je opravdu důležitý. I když jeho manželka občas někoho zabije autem.

Hudba je v jistém smyslu rekurzivní nebo fraktálová. Tím mám na mysli, že skladba se skládá z motivů, motivy se skládají z taktů, takty se skládají z not, noty se skládají z kmitů a na všech těchto úrovních platí překvapivě podobné zákonitosti.

Na všech těchto úrovních musí existovat jistý řád a souznění, založené většinou na systému poloviny a dvojnásobku, a na všech těchto úrovních nacházíme rytmické opakování (ať jde o tóny melodie nebo o kmity tónu), které je občas ozvláštněno tím, že z toho rytmu na okamžik vypadneme, abychom se do něj za chvíli (za 10 sekund nebo za setinu sekundy) vrátili.

Zatím jsme probírali tento řád na nejnižší úrovni, v kmitání a souznění jednotlivých tónů.

Teď se podíváme o pár úrovní výše, na rytmus, vytvářený sériemi not. Přitom vám pravděpodobně začne docházet skutečnost, že spousta věcí v hudbě není "dobrá" nebo "špatná" a to, co je nebo není "kvalitní hudba" je opravdu strašně relativní.

Začněme od něčeho jednoduchého, co všichni znáte: Od oblíbených Ovčáků, čtveráků. Ignorujte teď na chvíli, jaké tóny se v tomto evegreenu hrají, a soutřeďme se pouze na jejich rytmus (na rytmus toho, kdy která nota začíná, nikoliv na jejich délky). Když si je zapíšeme do políček (která jsou podobná těm, ve kterých zapisujete melodie v piano rollu), dostaneme pro první sloku písničky tento rytmus (červená = začátek noty, šedá = ticho nebo doznívání noty):

Kdybych nebyl omezen šířkou obrazovky, zapsal bych to celé do jedné vodorovné lajny. Protože jsem byl omezen šířkou obrazovky, rozdělil jsem to na několik řádku a z nějakého důvodu mi přišlo nejlepší rozdělit to po osmi okénkách na řádek.

Jak vidíte z grafického znázornění, dává takové rozdělení dost zřejmý smysl, protože při takovémto rozdělení je skladba složena jen ze dvou různých rytmických motivů: První, druhý a pátý jsou shodné (motiv A), stejně tak třetí a čtvrtý (motiv B). A protože Ovčáci, čtveráci mají ještě druhou sloku ("To je lež jako věž" atd...), která je melodicky a rytmicky úplně stejná, struktura celé písničky je: AABBA-AABBA (pomlčkou jsem pro názornost rozdělil obě sloky).

To, čemu jsem v předchozím odstavci říkal "motiv", se ve skutečnosti jmenuje takt.

Takt je nejmenší jednotka skladby, která z rytmického a melodického hlediska dává smysl.

To je dost nekonkrétní definice. A je to tak správně, protože takt si mohou různí interpreti a skladatelé definovat pro stejnou skladbu rozdílně!

Takt má ještě jednu, trochu konkrétnější, definici: Když přesně na začátku taktu praštíte do bubnu nebo do basu (nebo do obojího), bude to k hrané skladbě dobře pasovat.

Pokud je to pro vás překvapivé zjištění, okamžitě si to sami vyzkoušejte. Zazpívejte si "Ovčáky" a na začátku každého řádku si tleskněte. Pak zkuste tleskat dvakrát rychleji (přičemž zpívat budete pořád stejně rychle). Pak čtyřikrát rychleji. Pořád to bude k sobě sedět. Jeden takt "Ovčáků, čtveráků" může mít osm políček, čtyři políčka nebo dvě políčka (nebo jedno jen šestnáct, ale to už zní dost divně).

Pokud se vám nedaří zpívat a tleskat, použijte svůj oblíbený hudební sekvencer a v něm si vše vyzkoušejte v Piano rollu. Místo tlesknutí použije buben nazvaný "Kick" nebo "Bass drum". (Pozor: Pokud opravdu zadáte melodii do políček Piano rollu přesně tak, jak je to nakresleno na mých obrázcích, Ovčáci vám budou hrát strašlivě rychle a musíte hodně zpomalit celkové tempo, aby to znělo nějak rozumně).

Ponechte bouchat buben v každém osmém políčku (tedy v 1., 9., 17., 25. atd. políčku skladby) a přidejte k němu bicí nástroj "Hi-Hat" nebo nějaký jiný slabší, méně výrazný bicí zvuk na každé druhé políčko (takže jich bude čtyřikrát víc než těch původních bubnů). Výsledek bude znít takto (pokud nezní, tak jste někde něco popletli):

Pokud jste někdy slyšeli metronom, jistě uznáte, že zní dost podobně jako tyto bicí. Tyto bicí nám definují rytmus celé skladby. Kick označuje začátek taktu. Hi-Hat označuje jednotlivé doby. Každý takt má čtyři doby. Jedna doba jsou dvě políčka. Jeden takt je osm políček. Naprostá většina hudebníků při poslechu "Ovčáků čtveráků" okamžitě dojde k závěru, že "Ov - čá - ci" je jeden takt a má čtyři doby. Není to ale nijak objektivně dané a kdyby se někdo rozhodl, že každá doba má pouze jedno "políčko" z úvodního schematu, nebo že každý takt má pouze dvě doby místo čtyř, není to objektivní hudební chyba. Ovšem takový rytmus, který jsem zvolil já, je v tomto případě nejvhodnější, neboť prostě nejlépe vystihuje rytmický styl této skladby. Prostě to tak cítím. A tím se dostáváme k poměrně zásadnímu prubířskému kameni. Zkusme nyní opustit dvojnásobky a změnit bicí tak, aby jeden takt sestával ze tří dob, nikoliv ze čtyř (přičemž délka jedné doby i rychlost skladby zůstanou stejné). Výsledek zní takto:

To zní velmi divně. Nebo snad ne? Odvážil bych napsat, že pokud vám na tomto rytmu u této skladby nepřipadá nic divného, pak bohužel NIKDY V ŽIVOTĚ NEBUDETE SKLÁDAT HUDBU, protože prostě nemáte základní smysl pro rytmus, a ten se naučit nedá. Sorry.

• Pokud máte u skladby uvedeno číselné tempo, toto číslo udává, kolik dob připadne na jednu minutu. Například tempo "130" znamená, že za minutu má skladba 130 dob, tzn. 130 úderů do Hi-Hatu. Tempo 65 je pak logicky dvakrát pomalejší. Stejně tak ovšem můžeme skladbu dvakrát zpomalit tím, že tempo necháme stejné, ale jednu dobu prodloužíme na dvojnásobek. V klasickém notovém zápisu můžeme stejnou skladbu zapsat mnoha různými způsoby. Bude to stále záznam stejné skladby, a přesto ji každý hudebník zahraje trochu jinak, protože klasický notový záznam nezaznamenává všechny nuance hudby.

Větší polovina existující euroamerické hudby je na čtyři doby nebo nějaké násobky / poloviny téhož. To znamená, že takt má většinou čtyři nebo osm dob a základní hudební fráze mají dva, čtyři nebo osm taktů. Přitom každá doba se ještě dále může dělit na své poloviny, čtvrtiny, a tak dále. (Rozhodně mohou být i kratší tóny, než je jedna doba.) Menší polovina existující hudby pak pracuje s třemi dobami. Klasickým příkladem jsou například valčíky, na které si můžete rytmizovat "Um ca ca, um ca ca, um ca ca, um ca ca.." (všimněte si, že basová nota zazní každou třetí dobu). Ale existují i složitější rytmické kombinace: Například Takt se čtyřmi dobami, z nichž každá se dělí na tři třetiny. Nebo takt se třemi dobami, z nichž každá se dělí na dvě poloviny. S pomocí těchto kombinací dvojnásobků a trojnásobků zaznamenáte 99 procent existující hudby (spadá mezi ně například i takt se šesti dobami nebo s devíti dobami, protože 2 x 3 = 6 a 3 x 3 = 9). Jen tak pro zajímavost zmíním pár soundtrackových příkladů z toho zbývajícího jednoho procenta: Na pět dob je slavný motiv ze seriálu "Mission: Impossible" od Lalo Schifrina:

 

A protože na pět dob se opravdu blbě tancuje a mládeži se to špatně brouká, v celovečerních M:I filmech je tento motiv často remixován na čtyři doby. Co se týče rytmu na sedm dob, tam bychom museli lovit už hodně dlouho. Napadá mě snad jen následující motiv z Hvězdného prachu.

   

V tomto případě jde především o hudební vtípek skladatele Ilana Eshkeriho (v listopadu ho budete moci vidět v Praze), protože tento sedmidobý motiv patří zlému princi Septimovi (a je to sedmá skladba na soundtracku). Nenechte se zmást tím, že tam občas uslyšíte takt s jiným počtem dob - většina první poloviny skladby je skutečně v rytmu sedmi osmin. A není nic neobvyklého na tom, že se ve skladbě na chvíli délka taktu změní (obzvlášť u současné nepopulární hudby).

Tím nechci říct, že by se sedmiosminové a podobně bizarní takty ve filmové hudbě nepoužívaly. V oblibě je měl například Jerry Goldsmith ve svých akčních skladbách (ukázka z Total Recallu), ale málokdy je uslyšíme jako zapamatovatelný motiv s melodií. Protože je o dost složitější si je zapamatovat / zabroukat, neboť na ně naše uši / mozky nejsou zvyklé. Zato se hodí k tomu, když vás na Marsu honí mutanti. Když už jsme u Total Recallu, Poslechněte si úvodní melodii a pokuste se odposlechnout, jak byste rytmicky zaznamenali to nejvýraznější "plácání", které se tam celou dobu opakuje stále dokola (ostatní rytmy a melodii ignorujte). Zde je řešení, ve kterém vidíte rytmus této skladby. Pokud si řekneme, že Total Recall je na čtyři doby, pak se v jeho rytmu opakují stále dokola následující čtyři takty (tzn. na tomto obrázku jsou celkem jen čtyři takty [nikoliv dvanáct], ovšem pro tři různé nástroje, hrající současně):

Než se skladba rozjede do tohoto rytmu, začíná čtyřmi takty, kde je jen samotné práskání, a pak dalšími čtyřmi takty, kde přibude bas, ale chybí mu dvě doby (třetí doby v prvním a druhém taktu). Teprve od devátého taktu zní to, co zde vidíte namalováno, včetně pulsující elektroniky na každou dobu. A zní to pak (jako doprovod hlavní melodie) několik desítek následujících sekund. Tady jsem totéž nahrál ve FL Studiu:

Nějak tomu chybí šťáva, že? Je to jednak tím, že jsem vynechal vysoký dlouhý tón, který od počátku zní nad tímto rytmem, ale především tím, že jsem si nepohrál s instrumentací. Udělám malou úpravu, spočívající v tom, že k "práskání" přidám ještě jednu jinou ránu (hrající v přesně stejném rytmu) a že celé skladbě přidám ozvěnu, jako kdyby zněla v koncertním sále (v hudebních programech se jí říká "Reverb"). Žádné další změny jsem neudělal, a přesto výsledek zní podstatně lépe:

A to jsme se ještě vůbec nezačali věnovat melodii. Samozřejmě to má stále velmi daleko k Londýnskému symfonickému orchestru, ale dokazuje to jednu zásadní věc: Instrumentace a mix jsou skoro stejně důležité jako skládání, a přitom nemusí jít o nic komplikovaného. Místo rány na bicí použijete ránu na několik bicí současně (analogicky místo jednoho tónu použijete tentýž tón na více nástrojích současně nebo v různých oktávách současně). A přidáte filtry, které upravují znění zvuku. (Při napodobování velkého orchestru je bezpodmínečně nutný Reverb.)

• Jen tak pro zábavu: Srovnejte si začátek výše zmíněného hlavního motivu z Total Recallu se začátkem hlavního motivu z Barbara Conana.

Tady vidíte, jak důležitý je v hudbě rytmus a jak je skladba unikátní svým "feelingem" a poznáme ji, aniž bychom vůbec hráli její melodii.

Problematiku rytmů jsme zatím jen nakousli. Problematice skládání bicích linek jsou věnovány celé knihy (jen bicích linek, ne basů a melodií), a zatím jsme se vůbec nezmínili o různé dynamice tónů - když hrajeme například jeden tón pravidelně každých 200 milisekund, ještě nám to neříká nic o tom, zda každý tón opravdu trvá celých 200 milisekund, nebo pouze 130 milisekund a po něm je 70 milisekund ticho. Jestli ten tón má konstantní hlasitost, nebo ta hlasitost od začátku tónu klesá. Nebo stoupá. Nebo osciluje...

V tom je také obrovský prostor pro experimentování a prolíná se zde dynamika s rytmem - obzvlášť v dnešní době elektronické hudby, kdy můžeme jakýkoliv nástroj donutit k tomu, aby hrál způsobem, který je v realitě fyzikálně nemožný (například klavír, jehož tón se po svém rozeznění zesiluje).

Naštěstí jste už nyní ve stádiu, kdy základy máte z prvních dvou dílů a všechny další věci se můžete dozvídat (nebo objevovat) napřeskáčku, po menších izolovaných dávkách.

Tak zase třeba příště...