Recenze: Anna Karenina - 60%

Anna Karenina je, jak asi víte, slavná tlustá ruská kniha. Kterou jsem, jak asi tušíte, nečetl, a nepamatuji si, co mi o ní cpali ve škole do hlavy. Nicméně:

Film (nevím, zda kniha) je o Anně Kareninové (Keira Knightleyová), která má staršího, dobře postaveného manžela (Jude Law), a vášnivě se zamiluje do mladého oficíra Vronského (Aaron Taylor-Johnson). Tak vášnivě, že chce oficiálně a naplno být jeho, i když ví, že se tím naprosto zničí společensky, ekonomicky i jinak.

Nejnovější filmovou adaptaci (už nejméně desátou) natočil Joe Wright, od kterého se mi líbila Pýcha a předsudek, velmi moc se mi líbilo Pokání, a o dost méně se mi líbila Hanna. A pokusil se přijít s něčím novým.

Značná část filmu se totiž odehrává v divadle. Tedy, i když se děj odehrává v petrohradských a moskevských ulicích, sálech, bytech, kancelářích a zahradách, na plátně vidíme různé části jednoho divadla - a to nejen jeviště, ale také hlediště (s odstraněnými sedadly), zákulisí nebo provaziště. Pokud se někdo má vydat na nádraží, do hlediště vjede vlak v plné velikosti. Pokud se někdo odebere na venkov, rozevřou se vrata za jevištěm a za nimi se rozprostírá nekonečná sněhová pláň. Pokud jsme na dostizích, závodiště je nakresleno jako plochá kulisa, a před ní (na jevišti) se proženou cílem skuteční koně se skutečnými jezdci. Některé momenty jsou opravdu unikátní, například když se postava má odebrat ze své kanceláře zasněženými ulicemi do svého bytu, což se celé odehraje v jednom záběru, na několika málo metrech hlediště, přičemž v pozadí proběhne bleskurychlá real-time přestavba kulis a výměna statistů. Když se na jevišti spustí ohňostroj, otevře se střecha divadla a uvidíme skutečnou oblohu se skutečným ohňostrojem. Když úředníci razítkují lejstra, dělají to ve složité choreografii a do rytmu hudby. V plesových scénách místo typického dobového tance postavy předvádějí něco, co připomíná aikido stárnoucího Stevena Seagala.

Ve filmu je mnoho scén a vizuálních nápadů, které jsou originální, zajímavé, až ohromující, a muselo být strašlivě těžké je zrealizovat (ať už to jsou digitální triky nebo praktické efekty). Bohužel, v mnoha případech tyto scény působí jen jako exhibice, která nemá dramatické opodstatnění, a která příliš nezapadá mezi ostatní exhibice před ní a po ní.

Například ta "divadelní stylizace" působila nadějným dojmem. Také se mi na začátku líbilo, že film nepůsobil jako že herci hrají své postavy, ale spíš jako kdyby Knightleyová, Law a další hráli ochotnické herce, kteří hrají divadelní hru. Všechno bylo svižné, trochu přehnané, trochu legrační, fajn... K tomuto stylu mi dokonale seděla i skutečnost, že se vyzrálá žena zamiluje do Davea Lizewskiho, který stále vypadá jako střevo, nyní navíc jako gay střevo.

Prostě jsem to celé bral tak trochu jako parodii (viz třeba Luhrmannův Moulin Rouge).

Kupodivu se tento druh stylizace v průběhu filmu různě vytrácí a zase vrací. Následují dlouhé scény, ve kterých je zcela zapomenuto na divadelnost, a to jak co se týče formy (zmizí jeviště a hlediště, film se odehrává v normálních interiérech jako normální dobový film), tak co se týče herectví (všichni najednou hrají úplně jinak, chtělo by se říci "klasicky herecky historicky červeněknihovnově"). Jsou to opravdu zásadní změny tam a zpět, a přes velkou snahu se mi nepodařilo odhalit v nich nějaký řád a smysl. Proč je tato scéna natočena tak zajímavě stylizovaně, a proč je tato jiná scéna, odehrávající se těsně po ní, v témže městě, se stejnými hrdiny, natočena naprosto realisticky...?

Každopádně, vizuální prostocviky a bizarní nápady nejsou tak četné a tak bizarní, aby samy o sobě dokázaly udržovat tempo tohoto 130minutového filmu.

Takže dojde na sílu ústřední zápletku, a v té - obávám se - Wright selhává také, přestože měl scénář od Toma Stopparda (který, pokud vám to jméno nic neříká, je v psaném slově jako doma). Odvážím se tvrdit, že Tolstojova Tolstého předloha je nadčasová a dodnes čtená lidmi, kteří čtou knihy, protože má zajímavě prokreslené postavy s košatými osudy. V této filmové verzi jsou všechny postavy s výjimkou hlavních tří téměř zbytečné a fungují jen jako jakési spouštěče prefabrikovaných situací (koneckonců, i Vronský je vlastně jen takový špatně definovaný toyboy, spíš rekvizita než postava). Dost času je na plátně věnováno sedláku (nebo co to bylo) Levinovi (Domhnall Gleeson), který se rozhoduje, zda se pokusí protlačit mezi městskou smetánku, nebo dá přednost klidnému pomalému vesnickému životu. Nakonec se pro jednu z těchto možností rozhodne, ale jen na základě filmu (bez znalosti knihy) působí celý jeho dějový oblouk strašlivě nezajímavě, zbytečně, a především jako kdyby vůbec nesouvisel s osudy hlavních hrdinů.

I am the Law!

Přestože jsem viděl jen jednu další adaptaci Anny Kareniny, a to tak dávno, že už si ji vůbec nepamatuji (jenom ten vlak!), asi můžu prohlásit, že v této verzi je mnoho věcí, které v žádné z předchozích verzí určitě nebyly. Například Kareninův prezervativ nebo vynalezení Scrabble.

Není ale dobrou vizitkou pro tvůrce, že tyto bizarnosti jsou pro mě to jediné, kvůli čemu vám Wrightovu Annu Kareninu mohu doporučit.

P.S: Meta-bonus pro české publikum: Autorkou českých titulků je Anna Kareninová.

Recenze: Kuře na švestkách [Poulet aux prunes] - 70%

Blízký východ, někdy v polovině minulého století. Slavný houslový virtuos leží v posteli a čeká na smrt, protože jeho život již nemá smysl. Každý den prožije jiný flashback, flash-forward, nebo návštěvu, čímž si divák dává dohromady celý pohnutý příběh jeho života.

Jde o hraný film od tvůrců Persepolis (opět podle comicsu).

Je v něm velké množství různých originálních, šílených vizuálních i dějových nápadů, ale rozhodně jich není tolik, aby to samo o sobě vystačilo na udržení divákovy pozornosti.

A to je chyba, protože samotný příběh je značně nanicovatý a nezajímavý. Například jeden z flash-forwardů je věnován tomu, že se dozvíme, jak malý hrdinův synek dospěje, odstěhuje se do USA, ožení se, a pak vidíme, jak žije se svou manželkou, dětmi, krysaříkem a čivavou (!!!), a všichni na sebe mluví anglicky. A pak se vrátíme zpět k příběhu hlavního hrdiny a o osud jeho syna se do konce filmu nestaráme. Je to natočeno v hezké vizuální zkratce, v sitcomovém stylu, má to švih, ale k čemu to je z hlediska celého filmu? K ničemu.

Druhý příklad: Hrdinu na smrtelné posteli navštíví Anděl smrti, odvypráví mu fousatou bajku (takovou tu s pointou "Divil jsem se, že jsem tě včera potkal ve městě X, když s tebou mám dnes schůzku ve městě Y.") a zmizí. Bajka je animovaná a výtvarně zajímavá, Anděl smrti vypadá legračně (záměrně), ale k čemu to je z hlediska celého filmu? K ničemu.

Na konci se dozvíme cosi jako pointu (proč se vlastně rozhodl umřít). Je to opět zpracováno vizuálně hezky, hudba je tklivá, kamera ladně klouže po hezky vybarvených stylizovaných kulisách a CGI pozadích, ale emoce a poučení, které si z toho má divák odnést, jsou neuvěřitelně triviální.

Chvílemi mě to štvalo skoro stejně jako Galimatyáš. A iritovalo mě (což vám asi bude jedno), že ten údajně "slavný světový virtuóz" drží housle a smyčec jako prase kost (v detailních záběrech, kdy mu není vidět do obličeje, jde zjevně o dubléra, který je drží úplně jinak).

Většinu filmu se nebudete nudit a budete se mít na co koukat. Ale víceméně totéž bych mohl napsat taky třeba o Addamsově rodině. A scénář Kuřete na švestkách funguje dramaticky podstatně hůř, než Addamsova rodina. Navíc mi bylo až nepříjemné, jak se tvůrci pořád snaží naznačovat, že má film nějakou filosofickou hloubku a když ho vydržíte do konce, stane se z vás lepší lidská bytost a propláchnete si Yin i Yang čakru. Nepropláchl jsem. Jen jsem si řekl "A to je všechno?"

Neděste se těch negativních vět. Jen se snažím vás připravit na skutečnost, že film není zdaleka tak nápaditý a originální, jak by se mohlo zdát z trailer. Celkově není až tak zbytečný, jako Galimatyáš. Dosahuje skoro kvalit Města ztracených dětí. Což je vlastně docela pochvala, protože jsem z něj byl před pár desetiletími skoro na větvi.

Recenze a soutěž: Argo - 80%

Rok 1979. V Íránu se dostal k moci Ajatoláh Chomejní (=padouch), který nechal obsadit americkou ambasádu studenty (=zlí) a odmítal propustit přes 400 rukojmích, pokud nebude do Íránu vydán předchozí vládce, svržený šáh Muhammad Rezá Pahlaví (=o něco menší padouch), který momentálně dožíval v USA (=hodní). Film Argo se ale věnuje této krizi jen okrajově a soustředí se na osudy šesti Američanů (=hodní), kteří z ambasády uprchli a schovávali se několik týdnů v bytě kanadského velvyslance (=hodný), odkud byli nakonec úspěšně propašováni zpět do USA.

Povedlo se to díky husarskému kousku agenta CIA Tonyho Mendeze (Ben Affleck), který vymyslel šílený plán: Začal v Hollywoodu produkovat laciný sci-fi film (skutečný film se scénářem, herci, produkční kanceláří, reklamami ve Variety atd.) a pak jel do Íránu jakoby "obhlížet místa pro natáčení" (scénář filmu záměrně vyžadoval exteriéry jako v Íránu). Zde kontaktoval šest uprchlíků, pro které měl připravené falešné kanadské pasy a "filmové role" - jeden z nich měl být režisérem filmu, jedna z nich scenáristkou atd... A pak s nimi odletěl normálním letadlem pryč ze země (samozřejmě po mnoha napínavých okamžicích a skoroodhaleních).

Ben Affleck, kromě toho, že hraje hlavní roli, tento film také režíroval. A znovu se nabízí otázka: Proč tak dlouho hrál blbé filmové role a nezačal dřív režírovat? Jde mu to totiž skvěle!

Argo sice není tak skvělý film jako Gone Baby Gone, ale přesto se mu daří některé zajímavé věci. Například smíchat skutečné historické drama (při kterém šlo o život) s komedií o filmařích ve stylu Trháku pana Bofingera nebo Eda Wooda (Burtonova filmu, ne režiséra).

Skutečně. Dramatické scény jsou  autenticky dramatické, syrové a vypadají velmi fajnově dobově (šaty, porosty hlav, brýle), podobně jako třeba Spielbergův Mnichov (film vypadá překvapivě VELMI výpravně a reálně). A potom tady máme celou druhou rovinu o tom, jak se Mendez v Hollywoodu snaží dát dohromady tým (maskérský expert, starý skeptický židovský producent, znechucení herci) a dělat jako že existuje strašlivý sci-fi film "Argo" (zjevně jakási superlaciná variace na Star Wars a Flashe Gordona) - což je švanda.

A po odcestování do Íránu se obě tyto roviny protnou a vyvrcholí něčím velmi zvláštním, totiž špionážní scénou a honičkou na letišti, která je sice natočena se zcela vážnou tváří, ale je tak strašlivě hollywoodsky klišoidní a přehnaná, že jsem se při ní nemohl nesmát. A jsem odhodlán věřit tomu, že to tak Affleck natočil schválně!

Pokud má film nějaké problémy, tak tkví ve scénáři. Jakkoliv mám radost z toho, jak se Affleckovi podařilo ty dva rozdílné žánry skloubit, chvílemi to přece jen drhne. Složité politické nuance jsou vysvětlovány až příliš zjednodušeně, emoce jsou pumpovány až příliš přímočaře a filmařský humor (tedy humor kolem hollywoodských praktik) je až příliš předvídatelný.

Film sice vznikl podle skutečných událostí, ale aniž by byl člověk expert na dějiny, musí bu být jasné, že si filmaři velké množství skutečností razantně upravili podle svých potřeb. Historickou lekci tedy nečekejte, ale počkejte na závěrečné titulky, kde je hezky doloženo, jak si na některých historických drobnostech dali tvůrci záležet.

Pokud chcete vědět, jak přesně to tehdy bylo (tedy jak tvrdí Tony Mendez, že to bylo), můžete vyhrát stejnojmennou knihu, napsanou přímo jím, kterou vydala Mladá fronta. Máte čas do 5. prosince, abyste na soutez.fffilm@fuxoft.cz napsali, jaký falešný film byste natáčeli v České republice, kdybyste odsud chtěli nenápadně unést partu Maďarů, skrývajících se u řeckého velvyslance. Pokud bude zajímavých odpovědí víc, můžete vyhrát také knihu "Atlas mraků", protože na předchozí soutěž jsem nedostal ani jednu použitelnou odpověď!

P.S: A zase divné, nepochopitelné, poměrně základní chyby v překladu titulků. Fakt jsem najednou zničeho nic nezahořkl, tohle prostě dřív v českých kinech nebývalo, a něco s procesem titulkování najednou není v pořádku:

"What are we watching? BATTLE FOR THE PLANET OF THE APES." (To celé je jméno filmu, pokračování PLANETY OPIC) -> "Co si pustíme? Bitvu z PLANETY OPIC."

"This is the best idea we have. By far." -> "Toto je náš nejlepší nápad. Zatím." (Tedy skoro opačný smysl.)

"Now boarding for rows X to Y." (Hlášení na letišti, že mají nastupovat pasažéři sedicí v řadách X až Y) -> "Nastupujte u řad X až Y."

"We got wheels up." (Hlásí agent CIA ostatním agentům, když se z telefonu dozví, že letadlo konečně odstartovalo) -> "Mají povolení."

Recenze: Sedm psychopatů [Seven Psychopaths] - 80%

Colin Farrell hraje neúspěšného hollywoodského scenáristu, který se dostane do průšvihu, protože jeho šílený kamarád (Sam Rockwell) ukradne psa brutálnímu mafiánovi (Woody Harrelson). Kromě toho se v tom ještě motá ještě několik dalších, kteří to nemají v hlavě v pořádku a nemají daleko ke stříkající krvi (Christopher Walken, Tom Waits s králíčkem, nebo Vietnamec převlečený za kněze). Jejich příběh je opravdu zapeklitý a navíc poněkud nečekaně splývá s gangsterským scénářem, který se Farrell snaží napsat a Rockwell mu do toho pořád kecá.

Martin McDonagh je především známý (a cenami ověnčený) autor divadelních her. Filmoví fanoušci znají hlavně jeho film V Bruggách (2008). Od té doby 4 roky ticho po pěšině, a teď najednou Sedm psychopatů (které také napsal i režíroval).

Není tudíž divu, že film má scénář, který by se dal označit za "sofistikovaný", což výjimečně nemyslím jako urážku. Chvíli je to Pulp Fiction, chvíli je to Adaptace, chvíli je to Velká ryba... Je to opravdu bizarní záležitost, ve které se chvílemi díváme na scenáristu a jeho kamarády, a chvílemi na postavy z jeho scénáře a jejich kamarády, ale není úplně jasné, kde končí jedno a začíná druhé. Chvíli je to brutálně černohumorné, chvíli je to prvoplánovitě dojemné (ale když si to dáme do souvislosti s tím, co se dělo před 10 sekundami, musí nám být jasné, že je to myšleno ironicky).

Film má o dost zajímavější a netradičnější atmosféru, než by se mohlo zdát z traileru. Ani plakát toho moc nevysvětlí, neboť postavy, které na něm jsou označeny čísly 1 až 7 nejsou totožné se sedmi psychopaty, o kterých je film!

Je to šílené a neodvažoval bych se rozebírat, co se přesně kdy ve filmu stalo a co se komu zdálo. Kromě neanalyzovatelných zápletek ale obsahuje tento film také pořádnou dávku jiných příjemných věcí (například humor a herecké výkony), takže rozhodně není nudný a měl jsem z něj příjemnější pocit, než například z okatě okázalého a důležitého Atlasu mraků.

Tedy, on je možná tento film také v nějakém smyslu důležitý, ale pokud v něm tu důležitost nenajdete, pořád vám zůstane film, který je dost cool, zábavný, plný hlášek, a především - i když ve druhé polovině zcela záměrně velmi zvolní (a ještě si z toho dělá legraci), rozhodně není nudný.

P.S: České titulky překládal někdo, kdo nevěděl, co v gangsterkách znamená "stand-off".

Exkluzivní recenze kdysi nejnovějšího Indiany Jonese!

Objevil jsem tuto vzácnou historickou recenzi, kterou jsem napsal do filmové rubriky dubnového čísla časopisu Score v roce 1996. Zdůrazňuji, do dubnového čísla, ve kterém bylo vícero dalších podobných článků. Hodně čtenářů tehdy bylo smutných, kam ten filmový průmysl spěje...

(Velká verze po kliknutí)

Takoví jsme byli...

Recenze: Legendární parta [Rise of the Guardians] - 60%

"Strážci" jsou parta pohádkových stvoření, která byla vybrána (z mnoha jiných pohádkových stvoření), aby chránila bezpečí dětí. Aktuální složení těchto nadpřirozených "Avengers" je: Santa Claus, Sandman, Velikonoční králík, a víla Zuběnka. K nim se čerstvě přidá Jack Frost, aby společně zahnali Stína, který chce ovládnou dětské sny.

Proti tomuto filmu v našich kinech bohužel hrají okolnosti, za které nemohou jeho tvůrci.

Především je to jeho mytologie, respektive fragmenty anglosaské mytologie, které si tvůrci do filmu vybrali a upravili, takže výsledkem je něco inovativního a zajímavého, což ovšem v hlavách českých dětí vyvolá pouze bordel (zmatek, nikoliv nevěstinec):

Například Jack Frost je pro americké děti postava identická s tou, které Rusové říkají "Morozko" ("Mrazík"). Chlapík s berlou Mrazilkou. V tomto filmu je to osmnáctiletý bledý kluk (s berlou Mrazilkou). V českém znění se jmenuje "Džek Frost" (vsadil bych se, že přišel nějaký pokyn od DreamWorks ve smyslu "Jacka Frosta rozhodně NESMÍTE překládat tím jménem, na které má práva MosFilm", takové věci se běžně dějí).

Santa Claus ve filmu vypadá skoro přesně jako Mrazík, kterého známe z ruského filmu. Je rozložitý, s hlubokým hlasem, a tvrdí o sobě, že je kozák. Na svalnatých pažích má vytetováno "Naughty" a "Nice" (což samozřejmě není přeloženo). Ve filmu se ovšem nejmenuje Santa, nýbrž North, česky "Sever".

Víla Zuběnka (Tooth Fairy) obletuje v noci děti, bere jim z pod polštářů vypadané zuby a místo nich tam dává mince. Respektive, v tomto filmu to nezvládá sama a pomáhají jí tisíce minivíl, které se jmenují "Baby Teeth" (česky Zubinky).

Sandman je bájná bytost, která uspává děti tím, že jim hází do očí písek. V tomto filmu je to dobrácký skřítek Sandy, který je z písku a používá písek k vytváření dopravních prostředků, zbraní, i ke komunikaci (protože nemluví). V českém znění mu říkají "Sendy".

No a Zlý Stín, v originále "Pitch" (jako "Pitch Black") je myslím zcela původní kreace, a chtěl by infiltrovat do dětských snů své noční můry, které jsou koně (protože "Night Mares", jasné?).

Už jen v tomto výčtu postav je spousta narážek a parafrází anglosaských mytologií, které jsou - obávám se - českým dětem zcela neznámé, a ve filmu nejsou nijak vysvětlované.

Další zásadní vadou na kráse je český dabing. Překlad je v rámci možností slušný, vzhledem ke složitosti těch mytologií, ale hlasový projev českých herců je někde úplně jinde, než v původním znění.

Jedna věc je, že místo herců jako Chris Pine, Jude Law, Hugh Jackman, Alec Baldwin a Isla Fisherová, jejichž hlasy bych rád slyšel, musím 90 minut poslouchat Matouše Rumla, Zdeňka Maryšku, Michala Dlouhého, Aleše Procházku, Jitku Ježkovou a další lidi, které neznám a nezajímají mě oni ani jejich hlasy. S tím se nic dělat nedá, nadabovat se to muselo, aby na to chodily rodiny, takže proti tomu nemohu mít námitky.

Mám ale námitky proti tomu, že zatímco v původním znění působí Sever, Králík, Stín a později i Jack jako opravdu cool a hardcore frajeři, ze kterých jde místy strach, v českém znění jako kdyby byl dabingem zcela záměrně posunut tón celého filmu směrem k Disneyho televiznímu seriálu. Sever nemá ani náznak svého ruského přízvuku, a stejně tak Králík přišel o svůj australský akcent Hugha Jackmana (čímž se stávají nepochopitelnými narážky na klokany a bumerangy). Tam, kde někdo mluví v původním znění strašidelně a výhrůžně, v českém znění má jenom trochu hlubší hlas. Dokonce i český název "Legendární parta" je jakási podstatně infantilnější verze původního "Rise of the Guardians".

Správně hutná atmosféra je tudíž omezena hlavně na sekvence, ve kterých se nemluví. Zde se naplno projevují temné sklony Guillerma Del Tora, který film produkoval, a například sídlo Velikonočního králíka, s obrovskými strašidelnými vejci, porostlými mechem, by se klidně hodilo do třetího Hellboye. Výtvarná stránka je povětšinou skvělá a svádí k tomu, aby byly tyto filmové kulisy rozvinuty a použity v dobré videohře.

Ve filmu je dost akčních scén, většinou obsahujících létání, a opět jsou natočeny většinou zajímavě, s kamerovými fígly, které v animovaných filmech často nevidíme (simulovaný třas, rozostřování apod.). Kdyby byly podobně snímány například souboje v novém Supermanovi, neměl bych námitek.

A soundtrack Alexandra Desplata je vynikající.

Jakkoliv má Legendární parta dobrý set-up a dobře nadefinované postavy, samotná zápletka je o dost slabší. Pozůstává jednak z toho, že Stín je zlý a musí se zastavit, a jednak z toho že Jackovi se nechce přijmout zodpovědnost a stát se členem Party, takže si musí nejdřív vyřešit nějaká osobní traumata (a vzpomenout si, co byl, než se stal pohádkovou bytostí). Samozřejmě, funguje to nesrovnatelně lépe než v Saxáně nebo Kozím příběhu, ale není to víc než hollywoodský standard.

Hodnocení "60 procent" platí pro dabovanou verzi. Pokud se vám podaří někde objevit původní znění, 20 procent si připočtěte.

P.S: 3D mi nevadilo, ale nic zajímavého jsem si z něj nezapamatoval.

Recenze: Co kdybychom žili společně? [Et si on vivait tous ensemble?] - 60%

Pět důchodců, kteří se kamarádí už mnoho desetiletí (Geraldine Chaplinová, Jane Fondová, Pierre Richard a další dva Francouzi) se rozhodnou, že se přestanou spoléhat na péči ošetřovatelek a potomků, a budou žít spolu pod jednou střechou.

Samozřejmě dojde k nějakým odhalením tajemství minulosti, k nějakým prozřením, vyrovnáním se se životem a možná i někdo umře!

Jane Fondová je stále velmi charismatická. Pierre Richard dokáže hrát i roli, ve které se nemusí pořád tlemit a vyjeveně tvářit. I zbývající tři jsou fajn herci. Fajn herec je i německý mladík, kterého si najmou, aby jim vypomáhal, a on je přitom analyzuje (v rámci studia etnologie).

Líbí se mi, když staří, už zřídkakdy obsazovaní herci dostanou příležitost dostat se znovu před kameru. Má to své kouzlo a nemusí ani jít o bůhvíjak sofistikované dílo. Někdy ale žádná dobrá vůle nepomůže a film je prostě blbý.

Co kdybychom žili společně? se nachází někde na půli cesty. Je hezké vidět na plátně staré hvězdy (včetně těch Francouzů, které pořádně neznám). Není hezké muset vydržet příběh, který nedrží pohromadě a střídají se v něm bez ladu a skladu depresivní scény s groteskovými.

Český důchodce může dokonce film brát jako sci-fi, a snažit se vžít do kůže svého francouzského kolegy, pro kterého je domov důchodců nesnesitelný (i když to v něm vypadá asi jako v českém čtyřhvězdičkovém hotelu), takže se se čtyřmi dalšími důchodci nastěhuje do několikapatrové vily, na zahradu si koupí velký bazén a zaplatí si služebnictvo.

Ne že by osudy hrdinů nebyly zajímavé. Například Pierre Richard má alzheimera, či co, takže zapomíná, co se dělo včera, a každý den si osvěžuje paměť čtením svých zápisků (podobně jako Guy Pearce v Mementu). Když je nějaká vzpomínka příliš bolestná, vytrhne ji z deníku. Na tom by se dal postavit fungující celovečerní film. Ale tvůrci tohoto filmu mají k dispozici nejméně tři potenciálně zajímavé dějové linky a nedokázali z nich smontovat nic, co by mělo patřičný tah nějakým směrem, ať už komediální, nebo depresivně osudový. Ve filmu jsou náznaky obojího, ale je to nevýrazné a chaoticky pomíchané (například očekávané sestěhování proběhne až v polovině filmu, aniž by se předtím dělo něco víc, než přibližné představení postav).

Ano, ve filmu je pár působivých scén a pár vtipných hlášek. Občas to mezi důchodci hezky zajiskří. Ale ze všeho nejvíc je tohle dílo velkou promarněnou příležitostí.

Matematická odbočka, aneb "podle nás je vzorec správně"

Víte, že mému psovi Albertovi je už deset let a mému psovi Chuckymu devět? To je dohromady devatenáct let, a to už je úctyhodně starý pes!

Spatřeno na vlastní oči na tomto humoristickém serveru.

V nejbližší době plánuji další nefilmový tutorial, a to na téma "matematika pro základní školy podaná tak, aby byla pochopitelná i pro šéfy ministerských odborů".

Technický pokrok nezastavíte

Protože mi záleží na vašem hladkém zážitku při návštěvě FFFILMu, dovoluji si vám oznámit, že Flattr popup už správně funguje, konkrétně jde zavřít kliknutím na křížek ve svém horním rohu.

Co k tomu stačilo? Málo. Zprcat (myšleno obrazně) Linuse Olssona, tvůrce Flattru, když navštívil Czech Internet Forum a pak si vyměnit pár e-mailů s ním a s hlavním programátorem. Byla to chyba u nich.

Pokud to blbne pořád, dejte vědět.

UPDATE: Podařilo se mi korektním systémovým způsobem ten velký popup vypnout úplně!

A aby to nebylo málo, zprovoznil jsem revoluční skript, který zobrazuje vpravo, těsně nad bannerem s bulvami, finanční příspěvky za poslední tři dny a desetidenní průměr. PayPal příspěvky se tam objevují skoro okamžitě (do pěti minut), bankovní převody druhého dne ráno. (Detailní grafy za celý rok jsou nadále k dispozici tady.)

Kromě toho pracuji na zprovoznění automatu, který snad bude zobrazovat vaše "zprávy pro příjemce", které k platbám připojíte (a vycenzuruje vaše e-mail adresy). Některé z posledních mesíců jsou:

• Na nakup Wish the Gay Away prani pro psy.
• obey animated banner
• ZA OTEVŘENOST, ZA PALCE, ZA VŠECHNY NEFILM ČLÁNKY, ZA VĚCI MATEMATICKÉ O HUDBĚ, ZA FULL RSS.
• každý filmař by si měl platit svéhokritika-kšefty nejdou a tak jen 30
• FUKOVI NA JIDLO
• Bombing for peace is like fucking for virginity.
• PŘÍSPĚVEK NA VYBĚLENÍ ANÁLU
• na co nejméně politicky, genderově, sociálně korektní recenze a jiné osvětové články vděčná čtenářka 
• Kdyz se ti zkurveni teplaci rozhodli neplatit, ze nemaji komenty, tak musim poslat dvojnasob, co driv.
• Zalozil jsem mesicni TP. Je to jakoza odber casopisu.
• Sex s ovci

A ještě znovu upozorňuji (protože pro některé z vás je to stále překvapením) na skutečnost, že PayPal si strhává z vašich plateb nezanedbatelné částky, konkrétně 3,4 procenta plus 10 Kč. To znamená, že pokud mi pošlete 100 Kč, PayPal si nechá 13,40 Kč. Pokud mi pošlete 15 Kč, PayPal si nechá 10,50 Kč. Pokud pošlete méně než 11 Kč, nedostanu nic. Takže pokud posíláte desetikorunové částky jednou měsíčně (za které vám děkuji stejně jako za tisícovky), nestyďte se například měsíc počkat a pak poslat dvojnásobek!

Ilustrační foto

Rekord zatím drží nejmenovaný mecenáš, který poslal 4000 Kč (před půl rokem). Postupem času ubývá těchto mecenášů a přibývají zástupci lidu, kteří posílají pravidelně desetikačky. (Pokud posíláte bankovním převodem a máte trochu normální banku, kde se za to neplatí, je zcela jedno, jestli posíláte po deseti nebo po sto korunách.)

A ještě doporučuji vaší pozornosti tento post o tom, jak souvisí www.fffilm.name s FFFILMem na Google Plus.

UPDATE 15 minut po zveřejnění postu. Toto je můj oblíbený druh humoru:

Recenze: Láska v hrobě - 90%

Český dokument sleduje několik let osudy páru bezdomovců (a několika jejich hostujících přátel), kteří žijí v polorozpadlé hrobce v zapadlém konci hřbitova. Přestože jde o ryzí dokument (tzn. nic není inscenováno), tvůrci měli to štěstí, respektive tu vytrvalost, že se jim podařilo zachytit některé velmi zajímavé a působivé zvraty v osudech obou hrdinů.

Ona je mentálně víceméně v pořádku, ale neměla snadný život - v dětství byla zneužívána a má dceru, kterou léta neviděla. On je už v pokročilejším stádiu nonstop alkoholického deliria, ale kdysi byl možná intelektuál. Jedna z krásných hlášek nastane, když s "méně vzdělaným" kamarádem prohledávají kontejnery, najdou knihu Charlese Bukowskiho a On začne vysvětlovat: "Jó, Bukowski, znáš ho? Ten je fajn. Von hrával za Kanadu, teď je trenér."

Film nádherně ilustruje často opomíjenou skutečnost, že definice "štěstí" je naprosto subjektivní. Tudíž se náš pár může chvílemi cítit dokonale šťastný i v hrobce mezi mrtvolami, hnijícím jídlem a vlastními výkaly, pokud není velká zima a je po ruce alkohol (On tomu říká "Vodka", ale pije to z plastikové lahve od Fanty, takže bůh ví, co to je). V téže hrobce, kterou později (při rekonstrukci hřbitova) vyklízí hygienik v HazMat obleku.

Ano, později dojde k rekonstrukci, takže náš pár se musí přestěhovat do "méně honosného příbytku", než je hrobka, a tak to dále a dále pokračuje: I když si myslíte, že horší už to být nemůže a na nižší úrovni už prostě lidská bytost není schopna existovat, stane se vždy něco dalšího a situace našeho páru se změní k ještě horšímu. Vydržím hodně a viděl jsem na různých ilegálních webech lecjaká nechutná videa, ale když jsem sledoval, jak On konzumuje holýma rukama neidentifikovatelnou hnijící biohmotu s kostmi a šlachami z odpadkového kontejneru u fastfoodu, nebylo mi z toho dobře.

Velmi mě potěšilo, že film se nesnaží o nějakou lacinou "obžalobu společnosti" (například správce hřbitova se k hrdinům filmu celou dobu chová více než korektně). Je jasně vidět, že On ani Ona se žádným způsobem nechtějí začlenit do společnosti, bydlet v bytě a pracovat, protože by to popíralo jejich představu o svobodě - i když On by se mohl slušně živit například jako body double Jana Rejžka:

Najdete tři rozdíly?

Tudíž není ani možno obviňovat filmaře, že se hrdinům nepokusili pomoci. Oni se pokusili, ale jakékoliv hmotné statky nebo dokonce peníze byly okamžitě použity výhradně k nákupu chlastu.

On ani Ona nemají doklady a občas by je k něčemu potřebovali, nicméně "Vždycky když chci jít na úřad, tak jsem buď vožralej nebo mám absťák, ale zejtra už určitě pudu. Asi." A tato hláška se opakuje v mírných obměnách několik let. Dojde i k několika výletům mimo Prahu - za Její dcerou nebo za Jeho matkou - a v obou případech nastane ultimativní psychoteror.

Láska v hrobě je vzácně působivý dokument. Je otázkou, nakolik za to mohou schopnosti tvůrců a nakolik prostě při natáčení "měli štěstí", nicméně je to film, na který hned tak nezapomenete.

Snad jedinou výtku bych měl k jeho partyzánské technické kvalitně, kdy MPEG artefakty v rozpixelovaném digitálním videu občas znemožňují pochopit, co se děje dál od kamery, a v nekvalitní zvukové stopě občas není rozumět, o čem vlastně hrdinové mumlají - což by se dalo snadno vyřešit transkribovanými titulky.

P.S: Ve filmu jsou nějaké full frontaly, ale byli byste radši, kdyby tam nebyly, věřte mi.

Recenze: Holy Motors - 40%

"Holy Motors" je garáž, ve které přespávají luxusní velké limuzíny a ráno se svými řidiči vyrážejí, aby vyzvedly "herce". Herce pak vozí po Paříži a okolí, kde se účastní "setkání", aby je nakonec odvezly do nějaké rodiny, vrátily se do garáže a druhý den to začíná nanovo.

"Setkání" spočívají v tom, že se herec v limuzíně nalíčí a namaskuje, přečte si informace o příští zakázce a pak někde pár minut nebo hodin sehraje část něčího života (například žebračku, finančního magnáta nebo nebo umírajícího Rusa). Jeho den končí u nějaké rodiny (pokaždé u jiné), pro kterou přes noc sehraje otce.

Film Léose Caraxe vypráví o tom, jak prožívá svůj typický pracovní den v limuzíně (s řidičkou) jeden z herců, pan Oscar (Denis Lavant). Radši výslovně upozorňuji, že film není ani vzdáleně nic jako sci-fi nebo thriller. Otázky "jak vlastně ten systém herců funguje?", "kdo koho jak platí?", nebo "proč se to všechno děje?" nejsou a nemají být nijak řešeny.

Před čtyřmi lety jsem v recenzi filmu Tokio! psal, že "pokud art filmy, pak přesně takto!" Léos Carax tehdy režíroval onu prostřední povídku, tu o zeleném skřetovi. No a tentýž zelený skřet je jedna z "rolí" pana Oscara v Holy Motors (a jde o téhož herce). Carax provedl recyklaci.

Zajímavé je, že v celých Holy Motors se toho stane méně, než v té jedné skřetovské povídce. Uvidíme okolo sedmi epizod, které se všechny vyznačují tím, že je můžeme shrnout jednou nepříliš dlouhou větou. Například ta o skřetovi: Skřet (tedy pan Oscar v roli skřeta) přijde na pařížský hřbitov, unese odtud modelku, která se zde fotí, odnese ji někam do jeskyně a tam ji převlékne do muslimského hávu. Konec.

Nebo jiná: Pan Oscar v trikotu s motion capture tečkami přijde do studia a tam (podle pokynů skrytého režiséra) předvádí různé akční bojové sekvence, pak přijde žena s motion capture tečkami a dělají jako že spolu souloží (pořád v trikotech), což se promítá do bizarních souložících 3D modelů. Konec.

Nebo jiná: Pan Oscar se převlékne za nuzného chlápka z nižší třídy, naloží jakési děvče, v roli otce mu vyčiní za to, jak se chovala na večírku, a zase ho vyloží. Konec.

Většina historek neobsahuje nic, co by se dalo označit slovem "pointa" a naprostá většina je jich velmi rozvláčná a trvající přes čtvrt hodiny (celý film má skoro dvě hodiny). Zaplať pánbůh aspoň za historku se skřetem, který je maniakální, nepředvídatelný a tudíž méně nudný. Zaplať pánbůh za historky, ve kterých se mluví a ve kterých se objeví více než dva lidé.

Je jasné, o co Caraxovi šlo. Chtěl nás upozornit na odcizenost v dnešním světě, na to, jak všichni "hrajeme své role", a tak dále. Dělá to ale způsobem, který je strašlivě naivní, jako kdyby říkal "Heleďtese, děcka, já jsem viděl včera divnej film, normálně tam byla bulva přes celý plátno a rozřízla ji břitva, a já teď natočím něco podobnýho, ale bude to barevný a zazpívá tam Kylie Minogue!"

Že někdo přistupuje v roce 2012 k avantgardnímu filmu tímto způsobem, a ještě je zjevně pyšný na to, jak se mu to povedlo a co hlubokého tím říká, to je skoro tak smutné, jako když to zkoušejí Česi. Caraxovi je překvapivě teprve 52 let. Jeho film ale vypadá spíš jako dílo senilního, kdysi slavného filmaře, kterému dávno ujel vlak a nikdo z jeho spolupracovníků nemá odvahu ho na to upozornit. (Zde bych vypíchl především "Hudební intermezzo", které je k nerozeznání od průměrného hipsterského MTV videoklipu.)

Caraxův film naštěstí má vyšší rozpočet než české filmy a pracovalo na něm mnoho talentovaných lidí (včetně herců), takže se občas je na co koukat a poslouchat, a naprostá náhodnost a fantasknost děje může za to, že výsledek zaplaťpánbůh je o trochu méně nudný, než Cronenbergův film Cosmopolis. Ale opravdu jen o trochu. A vzácně jsem se na tom shodl s nejméně třemi dalšími ostřílenými recenzenty, které nikdo nemůže podezřívat z neerudovanosti.

Video: Hudební přednáška

Na konferenci DevFest jsem měl na žádost obecenstva skoro dvouhodinovou přednášku na téma "skládání hudby pro programátory", které jsem rozebíral už tady na blogu (část první, druhá, třetí).



Byl jsem časově omezen, takže jsem nestihl všechno, co jsem chtěl.

Omluvte funění a přeřeky ("Moon Patrol" => "Moon Alert", 2 x 32767 = 64000, "Ovčáci čtveráci" => "Kočka leze dírou", "Klávesa" => "Tón" atd.). S tím, jak to bylo nahráno (obraz i zvuk) nemám nic společného.

Recenze: Na divoké vlně [Chasing Mavericks] - 50%

Tento film s nepřeložitelným názvem ("Mavericks" je jméno pláže v Kalifornii) vypráví o tom, jak si malý kluk jménem jménem Jay Moriarty (Jonny Weston) zamiloval surfing a zkušeného surfera Frosty Hessona (Gerard Butler), který mu pomohl splnit životní sen: Sjet "obří vlnu", která se objevuje jen jednou za několik let. A tak začala (v pouhých 15 letech) je slavná surferská kariéra.

A všechno se to opravdu stalo. Prý.

Pokud se to náhodou stalo přesně tak, jak je to zachyceno ve filmu, pak musím Jayovi a Frostymu pogratulovat k tomu, že spolu prožili pár týdnů, které stoprocentně kopírují nejtriviálnější hollywoodské scénáře surferských filmů. Gratuluji k této náhodě!

Nemůžu říct, že je scénář vyloženě špatný, ale je strašlivě nezajímavý tím, jak jede podle naprosto jasné šablony, co se týká obou hrdinů, jejich (potenciálních) partnerek a rodinných příslušníků, jejich tužeb a snů, pochyb o svých schopnostech a smyslu života, a tak dále...

Film režírovali Curtis Hanson a Michael Apted (Hanson údajně musel v polovině natáčení odstoupit ze zdravotních důvodů). A režírovali ho řemeslně slušně, bez nechtěně vtipných scén, a s nějakým tím hezkým vodním záběrem (rozhodně se ale netěšte na non-stop surfování od začátku do konce).

Zajímavým rozhodnutím je ukončit (poměrně dlouhý, skoro dvouhodinový) film v okamžiku, kdy Jay dosáhne svého prvního úspěchu, a všechny jeho další (netradiční, zajímavé a tragické) osudy odbýt pár titulky na konci. Záběrečná fotka skutečného Jaye naznačuje, že dokument o něm by mohl být zajímavější, než tento film (herec, který ho hraje, není zdaleka tak sympatický, jako skutečný Jay).

A samozřejmě, jakýkoliv surferský film je nutno srovnávat s milníkem tohoto žánru, filmem Divoké vlny. Tento film, s podobným českým názvem, ho nepřekonává v žádném ohledu (s výjimkou počtu humanoidních postav).

P.S: Nevím, kdo film překládal, ale opět musím konstatovat nepříjemně velké množství chyb v českých titulcích. Stihl jsem si zapsat: "It's building" (o přicházející vlně) = "Je velká jako barák" / "You surf circles around the other kids" = "Surfuješ s ostatníma dětma" / "...to prove or disprove" - "...předložit k souhlasu". Tohle v dřívějších letech opravdu nebylo u českých kinotitulků obvyklé. :(

Recenze a soutěž: Atlas mraků [Cloud Atlas] - 70%

Atlas Mraků (natočený podle stejnojmenné knihy, která vyšla i u nás) je film, jaký tady dlouho nebyl. Má tři hodiny, režírovali ho tři režiséři (sourozenci Wachowští a Tom Tykwer), a skládá se z několika příběhů, odehrávajících se v průběhu 500 let, ve kterých stejní herci hrají různé postavy. Koneckonců, podívejte se na trailer, jestli vám to dává trochu smysl:

Nedává, že?

Je to všechno nějak moc přeházené a promíchané, není-liž pravda?

A takový je nejen trailer, ale i samotný film!

Řekněme si nejdříve (nespoilerově), o čem přibližně je těch šest příběhů:

Příběh 1: Rok 1849. Mladý právník se plaví na lodi z Ameriky kamsi do Pacifiku, vážně onemocní a mezi blouzněním si píše deník. Na lodi se také skrývá uprchlý černý otrok, kterému v případě objevení hrozí smrt a právník je jediný, kdo ho může zachránit (všichni ostatní na palubě jsou hardcore rasisti).

Příběh 2: Rok 1936. Talentovaný mladý skladatel opouští svého gay milence a stává se asistentem starého geniálního skladatele. Navzájem se inspirují k vytvoření společného hudebního opusu "Atlas mraků", ale pak starý skladatel nechce nechat mladého odejít.

Příběh 3: Rok 1973. Mladá černá reportérka objevuje stopu spiknutí na nejvyšších místech, které může mít za následek havárii jaderné elektrárny. Je odhodlána spiknutí odhalit, i když jí jdou různé podezřelé existence po krku.

Příběh 4: Rok 2012. Starý nakladatel je vydírán zločinci a jeho bratr (který ho nemá rád) mu "pomůže" tím, že ho "schová" do teroristického domova důchodců, odkud není úniku. Nakladatel s několika dalšími důchodci se pak snaží přechytračit despotický personál (jako z Přeletu nad kukaččím hnízdem) a utéct z ústavu.

Příběh 5: Rok 2144. Voda stoupá, svět bude záhy zničen. Korejská "jídlonoška" (androidka, pracující v restauraci) vypovídá u výslechu o tom, jak utekla z podniku, ve kterém pracovala a stala se nástrojem Odboje.

Příběh 6: Někdy ve 23. až 24. století, zřejmě po celosvětové apokalypse. Na jakémsi ostrově žije primitivní kmen pastevců, terorizovaný brutálními divochy jako z Mad Maxe. Na ostrov přijíždějí vyslanci technicky pokročilejší části civilizace (tzn. také pozemšťané), kteří potřebují, aby je někdo z pastevců doprovodil do hor, kde se má skrývat cosi velmi důležitého, co může zachránit lidstvo. Problém je v tom, že pastevci věří, že na hoře žije Satan, který se jim občas zjevuje.

(Všech šest příběhů nějak vyvrcholí, ale nespoileruji.)

Když vydělíme tři hodiny šesti příběhy, vyjde nám zhruba 30 minut na každý z nich. Vstřebat šest půlhodinových příběhů přece nemůže být takový problém, ne?

Může, pokud jsou ty příběhy vyprávěné napřeskáčku!

Na začátku filmu uvidíte dejme tomu první minutu příběhu 1. Pak první až třetí minutu příběhu 3. Pak druhou až čtvrtou minutu příběhu 1. Pak první minutu příběhu 2. Pak čtvrtou až pátou minutu příběhu 3. Pak prvních pět minut příběhu 5. Pak druhou až třetí minutu příběhu 2. A tak dále. Programátorsky bych to popsal tak, že máme šest "pointerů", pro každý příběh jeden, každý z nich se posunuje od začátku svého příběhu k jeho konci, ale tři hodiny mezi těmito pointery přepínáme, často i několikrát za minutu!

Děj oněch šesti příběhů je poměrně složitý a některé dokonce obsahují flashbacky! Výsledný efekt je ten, že zcela zákonitě první cca hodinu filmu vůbec netušíme, co se děje (do té míry, že nevíme, v jakém století se právě necházíme). A když nám to do sebe začíná postupně zapadat, už si samozřejmě nepamatujeme, co všechno jsme viděli během té první hodiny.

Ať si o Atlasu mraků myslí kdokoliv cokoliv, k jeho pochopení a plnému docenění rozhodně je nezbytné vidět ho více než jednou. Nebo si přečíst tento článek...

Tento způsob vyprávění, komplikovanější než v Mementu, je ještě vyšperkován tou skutečností, že ve všech šesti příbězích hrají stejní herci různé postavy. Včetně toho, že muži hrají ženy, černoši hrají bělochy a Britové hrají Korejce! Podle IMDB.com vede Jim Sturgess, který má ve filmu sedm různých rolí! Například toto jsou čtyři ze šesti rolí Hugo Weavinga (nájemný vrah, sestřička v domově důchodců, korejský likvidátor a Satan):

Makeup byl jistě náročný, ale v některých případech vypadá dost hrozně, až směšně (především bílí herci se zešikmenýma očima). Dává ovšem divákovi možnost, aby se - pokud si nedokáže udělat pořádek v ději - bavil aspoň tím, že bude odhadovat, kdo se skrývá pod kterou hromadou latexu a jak je obsazen zcela proti svému obvyklému typu (Hugh Grant jako maniakální kanibal, hahaha). Jenom Hugo Weaving hraje ve všech šesti příbězích toho největšího padoucha.

Je to jen o málo víc, než prachsprostý exhibicionistmus. To, že stejný herec hraje protagonistu v jednom příběhu a současně desetivteřinový štěk v jiném příběhu, nemá většinou pražádný hlubší smysl (rozhodně nejde o potomky, reinkarnace ani nic podobného).

Pětkrát Halle Berryová, pod ní dvakrát Hugh Grant a třikrát Tom Hanks

Skákání mezi příběhy samozřejmě není zcela náhodné, ale má jistý řád a rytmus. Například dojdeme do fáze, kdy se v nějakém příběhu odehrává akční scéna, a začneme přeskakovat mezi ním dalšími dvěma příběhy, které jsou zrovna také ve fázi "akční scéna". Nebo se v příběhu X něco stane a my přeskočíme do příběhu Y, odehrávajícího se později, ve kterém má tato událost nějaký následek.

Všech šest příběhů je spolu totiž provázáno! Například hrdina příběhu 2 si čte deník hrdiny příběhu 1. Hrdina příběhu 3 je milencem hrdiny z příběhu 2. Hrdinka příběhu 5 se dívá na film, natočený podle autobiografické knihy nakladatele z příběhu 4 (Jim Broadbent), kterého v oné filmové ataptaci hraje Tom Hanks, který v příběhu 4 hraje toho zločince, který Broadbenta vydírá! A tak dále.

V širším kontextu by nám pravděpodobně na konci mělo dojít jisté vznešené poslání, spočívající v tom, že každý příběh se mohl odehrát pouze díky tomu, že hrdinové předchozího příběhu v mezní situaci učinili riskantní rozhodnutí a udělali "správnou věc", i když to pro ně znamenalo velkou oběť. Přičemž "správnou věcí" se rozumí "Nemám rád otroctví", "Nebudu již déle trpět útlak", "Překonám strach", "Nebudu Soylent Green" nebo "Zabiju toho hajzla". Z čistě dějového hlediska ale nejde o nijak hlubokomyslné záležitosti a rozhodně by se to všechno dalo proplést zajímavěji a osudověji.

Spousta věcí ve filmu prostě nefunguje tak, jak by měla. Například hudba je (vzhledem k tomu, že se film zásadně točí kolem hudebního díla) dost nevýrazná a oba příběhy z budoucnosti (režírované sourozenci Wachowskými) místy hraničí s nechtěnou parodií. Problém bude asi také s překladem, protože v šestém příběhu se mluví jakousi bizarní zmutovanou angličtinou, která je do češtiny převedena velmi nenápaditě (za což ale zřejmě nemůže autor filmových titulků, nýbrž překladatel knihy).

Tom Hanks (nahoře) ve čtvrté ze svých šesti rolí a roliček

Mnohem zajímavější, než příběhy jako takové, je ale způsob, jakým jsou filmařsky poskládány. On totiž navíc ještě každý z nich je (nebo by aspoň měl být) natočen v jiném stylu! Například příběh 3 je natočen jako thriller ze 70. let, příběh 4 jako komedie Guye Ritchieho a příběh 5 je oživlá manga. Takže když mezi nimi rychle stříháme, vzniká zajímavý rytmus, nepodobný téměř ničemu, co jsme kdy v mainstream filmech viděli (střih rozhodně oceňuji jako nejzajímavější aspekt filmu).

Jinými slovy: THIS SHIT IS META AS FUCK.

Ještě jinými slovy: Atlas mraků je naprostým orgasmem pro lidi, které baví analyzovat filmy. Mohou nad ním strávit desítky hodin, vidět ho pětkrát nebo desetkrát a odhalovat další a další dovedně skryté drobnosti, které spojují šest příběhů a jejich postavy, a které vyjdou najevo až když si všechno uspořádají na papíře a chronologicky seřadí.

Ale obávám se, že až to všechno udělají, nebudou z výsledku mít ani zdaleka takový emocionální zážitek, jako z jediného zhlédnutí Inception nebo The Words.

SOUTĚŽ: Mám pro vás od nakladatelství Mladá fronta jeden výtisk knižní předlohy (500 stránek)! Pokud ji chcete získat a pochopit trochu snáze, o čem film je, tak mi napište nějakou historku o tom, jak je všechno osudově propojeno. VLASTNÍ historku! A pošlete ji na fffilm.soutez@fuxoft.cz.

Autor nejzajímavější historky bude vybrán v neděli 25. listopadu. Podmínkou výhry je, že si knihu osobně převezmete v Praze.

17. listopad je tu, revolucionáři vylézají z děr

Toto shrnutí není k dispozici. Příspěvek zobrazíte kliknutím sem.

Recenze: Praho, má lásko - 30%

Povídkový film studentů FAMU pozůstává ze čtyř povídek, které spojuje pouze to, že se všechny odehrávají v současné Praze.

Před projekcí byli novináři upozorňováni, aby ty čtyři povídky brali jako studentské pokusy, protože to jsou studentské pokusy. Tuto argumentaci bych možná chápal v případě, že by se tento film promítal v kinech s upozorněním "Toto jsou studentské pokusy, proto je vstupné poloviční, respektive dobrovolné". Ale možná ani potom ne. Je to prostě celovečerní film, uváděný v normální kinodistribuci, za normální vstupné (i když má včetně titulků pouhých 70 minut)

Což se nemělo stát.

O čem tedy jsou ty čtyři povídky? (Mírné spoilery, ničemu nevadící.)

1) Chlapík náhodou objeví svou matku, kterou mnoho let neviděl, ale ta se s ním nechce setkat. Začne jí posílat (nově pořízené) fotografie z přesně stejných míst, odkud matka v roce 1987 nafotila sérii svých fotek pro kalendář. Nakonec se sejdou a usmějí.

2) Ruská imigrantka pracuje jako uklízečka, ale před rodinou a sousedy se vydává za právničku. Jednou náhodou potká na ulici Jana Budaře, ten ji doprovodí k jejímu domu a odejde. Než si hrdinka uvědomí, že Budař je sexy a že chce jeho penis, Budař je pryč.

3) Mladá holka ve vlaku sbalí neznámého mladého kluka, přijede k němu domů a vyspí se s ním. Než od něj odjede, prozradí mu, že to neudělala poprvé a je to pro ni jakási rutina, z čehož je kluk rozmrzelý.

4) Dva mladí filmaři zjistí, že v okolí památníku na Vítkově údajně straší. Po výslechu dědečka, který kdysi balzamoval Klementa Gottwalda, vznikne teorie, že jde o ducha prvního dělnického prezidenta. Jdou si tuto teorii ověřit do památníku, kam je děda pozve.

Je celkem očekávané, že z řemeslného hlediska nejsou epizody nic moc, že jsme viděli lepší herecké výkony jinde atd... (Na druhou stranu, existuje nejeden celovečerní český "profi" film, který vypadá a zní hůř, než tento.)

Nejhorším prohřeškem tvůrců ale jsou náměty a scénáře příběhů, které jsou neuvěřitelně nezajímavé a pro polovinu z nich se vůbec nehodí označení "příběh", natož "fungující příběh". Je možné, že v některých z nich se měla skrývat pointa v nějaké drobnosti, v jednání hrdinů (a nikoliv v příběhu samotném), ale pokud tomu tak bylo, jsou tyto pointy naprosto nedetekovatelné.

První dvě epizody jsou doslova o ničem. Druhá dokonce dvakrát o ničem, protože obsahuje dva "podpříběhy" (vydávání se za právničku, setkání s Budařem), které spolu nemají jakoukoliv souvislost.

Třetí příběh má aspoň náznak nějakého tempa a stylu (což obojí zbývajícím třem naprosto chybí), ale končí opět bez pointy (i když k ní má nejblíž).

A poslední příběh, s Gottwaldem, mi dal naději, že se konečně dočkám aspoň něčeho trochu vypointovaného, ale mýlil jsem se. Po několika mírně vtipných hláškách a náznacích béčkově hororové atmosféry skončí povídka přesně v okamžiku, kdy mělo začít její finále, tzn. ve chvíli, kdy "filmařka" s dědou vejdou do památníku. Následuje jen hláška "A pak už ji nikdy nikdo neviděl. Pokud se o ní něco dozvíte, dejte nám vědět."

Jednotlivé povídky hodnotím: 20%, 20%, 50%, 40% a mám depresi, že jejich tvůrci budou třeba za pár let točit (a především PSÁT) celovečerní filmy pro kina. Nebo to možná už dělají, protože některé z povídek musely být natočeny před více než dvěma lety (podle toho, jaké rozestavěné stavby v nich jsou vidět).

Recenze: V temnotě [W ciemności] - 60%

Podle skutečných historických událostí natočila Agnieszka Hollandová svůj film o správci kanalizace a příležitostném zlodějíčkovi Leopoldovi, který za druhé světové války ve Lvově pomáhal Židům. Židi byli bohatí a nechtěli být holocaustováni, takže jim Leopold pomohl a ukryl je při pogromu v kanalizaci - samozřejmě za slušné peníze. Doba utíkala, situace na povrchu se nestávala pro Židy příznivější, docházely jim peníze, a Leopold náhle zjistil, že jim pomáhá (a stále více a více při tom riskuje), aniž by si nechával platit. A takhle jim pomáhal 14 měsíců. Ano, 14 měsíců žila početná skupina Židů v kanalizaci, kde spali, jedli, souložili a dokonce rodili děti...

Je sympatické, že Hollandová nemá problém ztvárnit své hrdiny jako lidi s nejednou charakterovou vadou. Zatímco okolo nich jde o holé životy, oni přemýšlejí, jak si nakrást / podvést manželku a podobně. Současně je ale škoda, že nacisti jsou ve filmu strašlivě stereotypní, asi jako nacisti v Indiana Jonesovi (a podobně hloupí), a vypadá to, jako by kopání do bezbranných lidí, trhání vousů a popravy byly prostě jejich osobní hobby a hlavní důvod, proč nosili hákový kříž.

Odhadem tak polovina filmu se odehrává pod zemí, v kanalizaci, kde kameramanka předvádí úžasné triky, abychom aspoň něco málo viděli, ale přesto jsem po 140 minutách filmu byl tou tmou už poněkud unaven (a ocenil jsem každičkou minutu, odehrávající se na božím světle). Což byl dost možná zájem tůvrců.

Takhle vypadá polovina filmu

Je to zapeklité, nějak tento film zhodnotit relativně k ostatním podobným. Je už na čase definovat žánr "holocaustový film"?

V temnotě je výrazně lepší, než cokoliv, co na téma "lidi na lidi jsou jako saně za Druhé světové" vzniklo u nás v posledních letech. Na druhou stranu, vzpomenu si na několik relativně nedávných filmů na podobné téma, jako Odpor nebo Chlapec v pruhovaném pyžamu, které nebyly o moc horší a hlavně neměly 140 minut!

U akčních filmů není problém točit tu samou formulku pořád dokola a jenom přidávat větší a větší výbuchy a rychlejší a rychlejší auta. U holocaustových filmů to - obávám se - tak snadno nejde.

Recenze: Twilight sága: Rozbřesk - 2. část [Twilight Saga: Breaking Dawn - Part 2] - 50%

Bella je teď superupírka a má s Edwardem dceru. Zlí upíři chtějí dceru získat pro své nekalé plány a ostatní "hodné" upíry zabít. Hodní upíři (plus hodní vlkodlaci) se musí bránit.

Nejnovější Twilight je nejlepší film série.

Vlastně ne, jinak...

Nejnovější Twilight je zdaleka nejméně nudný film série (nejlepší byl první). Za "dobrý" ho dost dobře označit nemůžu, ale hodně se toho v něm děje a je tak praštěný, že mě bavilo se na něj dívat.

Na rozdíl od většiny předchozích dílů, ve kterých se na sebe hrdinové jen osudově koukali a povídali si o tom, kdo koho víc miluje a kdo je teplejší, v tomto díle je více triků, více akčních scén a více dějových zvratů.

Dějové zvraty samozřejmě nedávají smysl. Cílem scenáristů je dostat upíry ze všech konců světa na jedno místo v zasněžených horách a donutit je tam bojovat, takže si vymyslí zcela nelogický důvod, proč hlavní hrdinové objíždějí celý svět a sbírají spojence. Nějakého Egypťana, který umí ovládat vodu. Nějaké amazonky, které umějí hypnotizovat. Nějaké Rusy, kteří jsou humorní a mají přízvuky. Je to šílené, ale NENÍ TO NUDA (moc).

(Je možné, že v knize se stane totéž, a že to tam dává větší smysl. Nicméně nehodnotím knihu, ale film.)

Film celou dobu vypadá jako béčkový kříženec Harryho Pottera a X-Menů. Některé triky jsou opravdu dost špatné - nemluvně s digitálně přidělaným andělským obličejem vypadá jako něco od Rosemary. O hereckých výkonech nemá cenu mluvit, s výjimkou Michaela Sheena, který jediný se svou rolí baví a hraje ji s nadhledem. Nikdo ostatní se toho neodváží, jen na sebe unyle koukají nebo naopak třeští oči a většina humoru je pouze nechtěná.

Nicméně, film poměrně svižně dokodrcá k nevyhnutelné závěrečné bitvě, země se otvírá, vlci vyjí, mlha z rukou, blesky z očí, silové pole ze srdce, každou minutu hlava mínus, tak to máme rádi!

A pak incestní happy end a překvapivě dost jasně naznačeno, že bude pokračování.

Vzhledem k tomu, že se v předchozích dílech skoro nic nestalo, a že na konci tohoto dílu uvidíte jejich rekapitulaci, doporučuji vám - pokud jste fenoménem "Twilight" nedotčeni a chcete to změnit - začít tímto, posledním dílem!

P.S: Pokud vám, drahé čtenářky, připadá, že film neprávem kritizuji, když jsem pořádně nečetl knihy a tudíž k nim nemám potřebný vztah, pak bych vám chtěl vzkázat:

1) Upíři se netřpytí.
2) Stephenie Meyerová je transvestita.
3) Smrdí vám výtok.

Recenze: Odpad město smrt - 40%

Město Praha. Prostitutka, její pasák, bohatý Žid, jeho sluha, xenofobní transvestita. Noční klub. Smysl života. 70 minut včetně titulků.

Tento film Miroslava Ondříčka Jana Hřebejka je adaptací stejnojmenné české divadelní hry, která byla adaptací německé předlohy Wernera Fassbindera (která vznikla před několika desetiletími, nebyla o Praze a neobsahovala české pop šlágry).

Předem upozorňuji, že za posledních 10 let jsem byl na divadelní hře dvakrát, z toho jednou jsem odešel v polovině, protože už jsem to nemohl vydržet, a ta druhá byla Monty Python. Takže když napíšu "tento film vypadá jako divadelní představení", myslím to spíš jako kritiku.

Ale nejen to. Dokonce musím říct, že když se podívám na tohle (divadelní inscenace původní hry), připadá mi to zajímavější, než Hřebejkův film, což se pokusím nějak lidsky vysvětlit.

Ta divadelní hra je víceméně abstraktní. Prostitutka se v ní nechová a nevyjadřuje jako skutečná prostitutka a bohatý Žid se v ní nechová a nevyjadřuje jako Mark Zuckerberg (obojí zcela záměrně). Herecké projevy všech aktérů (verbální i neverbální) jsou výrazně "mimo čas a prostor". Chápat "bohatého Žida" jako symbol Židů a vyčítat Fassbinderovi rasismus je od Židů hodně gay.

Když se film odehrává na depresivní zakouřené střeše mimo čas a prostor, a postava visí na šále, ještě to jde, ale jakmile se děj přenese na realistický Václavák nebo do realistického současného pražského nočního klubu, výrazně to oslabuje nadčasovou sílu, která by se v tomto divadelním textu mohla skrývat, kdyby měl divák volnost nějak si ho vykládat po svém a nebyl omezován vizuální podobou, kterou mu vnutili tvůrci filmu. (Abych byl korektní: Neznám českou verzi inscenace, tudíž netuším, jestli jsou v tomto ohledu na vině její tvůrci, nebo tvůrci filmu.)

U divadelních her, ukotvených v realitě, jako Bůh masakru nebo Slídil, podobný přístup může fungovat. Ale tady ne. Tyto texty se hodí na malé jevišťátko bez kulis, nebo naopak do širého abstraktního prostoru bez hranic. Možná by to fungovalo, kdyby celý film vypadal jako Waking Life, nebo aspoň jako Alois Nebel, kdoví...

Jinak tvůrcům a hercům (kteří zcela logicky nehrají filmově, ale divadelně) není příliš co vytknout. Film vypadá a zní slušně, a má jakousi atmosféru. Za zásadní chybu pokládám ono klíčové rozhodnutí, které stálo u samoho začátku, totiž to, že zrovna tato hra má být filmově pojata zrovna takhle. Následkem toho jsem měl značné problémy vydržet sedmdesátiminutový film do konce.

Ale taky to může souviset s tím, že jsem nekulturní barbar a nemám rád divadlo.

Recenze: Až do města Aš [Až do mesta Aš] - 80%

Slovenský film vypráví o čerstvě odmaturované Romce Dorotce, která se z rodného Slovenska vydává na druhý konec světa - až do Aše. Zde se snaží zprvu uchytit jako šička (nebo co se to u těch šicích strojů dělá), to ale nemá dlouhého trvání a ona záhy musí řešit problém "jak se uživit". Především uvažuje o řešení, o kterém uvažuje většina jejich zdejších kamarádek: Nabalit si staršího Němce, který ji bude živit.

Režisérka a scenáristka Iveta Grófová (ročník 1980), od níž jsem nic jiného neviděl, musí být obrovsky talentovaná. Film je totiž hraný, ale vypadá jako dokument, snímaný skrytou kamerou.

Grófová totiž chtěla původně natočit dokument, seznamovala se s reálnými obyvateli Aše, ale pak si to nějak rozmyslela a do hlavních rolí obsadila herečky. Nicméně to není vůbec poznat. Celý film opravdu vypadá nejen jako dokument, ale jako dokument, jehož protagonisté nevěděli o tom, že jsou natáčeni. Jistě máte představu, jak "obyčejný člověk" zdřevění a přestane se chovat přirozeně, když ví, že je natáčen. Ne tak v tomto filmu. Všechny scény, od začátku do konce, působí naprosto přirozeně, jako intimní upřímné pohledy do života lidí, s nimiž bych nechtěl mít společný život. Co se hereckých výkonů týče, film je plně srovnatelný třeba s Hoří, má panenko.

Jako dokument by byl tento film triumfem, neboť věrně (obávám se) dokumentuje depresivní atmosféru Aše a zoufalství jejích obyvatel. Ale protože je to, dle oficiální definice, hraný film se scénářem, je trochu zarážející, jak málo se toho v něm stane z dějového hlediska.

Hlavní hrdinka prostě přijede do Aše, chvíli pracuje, je vyhozena, chodí na diskošky a uvažuje, jestli má nechat toho starého Němce, aby ji sbalil. Větší polovina scén přitom vůbec nesouvisí s "příběhem filmu", ale pouze ukazuje, jak špatně na tom podobné existence v podobných situacích jsou.

Nabízí se srovnání s podobně koncipovaným filmem Klip. Narozdíl od něj vypadá Až do města Aš trochu více jako dokument a trochu méně jako porno pro pedofily (myslím, že v něm NIKDO nemůže najít nic, co by působilo aspoň trochu rajcovně), ale základní koncept je dost podobný.

P.S: Většina filmu je s českými titulky (protože se v něm mluví především slovensky, německy a romsky) a všeobjímající beznaděj je mistrně prohlubována tím, že všechny titulky jsou fontem Comic Sans (nebo nějakým, který je mu hodně podobný).

Nová ultimativní celovečerní bondovka

Recenze: Raubíř Ralf [Wreck-It Ralph] - 80%

Raubíř Ralf (Wreck-It Ralph) je padouch z retro videohry "Opravář Felix Junior" ("Fix-It Felix Jr."). Každý den rozbíjí dům s nešťastnými nájemníky, musí se nechat Felixem zmlátit a shodit ze střechy do bláta. Pro fungování hry je nezbytný, ale všichni ho přehlížejí a když se oslavuje 30. výročí vzniku hry (kam dorazil sám Pac-Man a možná přijde i Mario), Ralfa nikdo nepozve. Takže se Ralf naštve, opustí svou hru a vydá se do světa (tzn. do jiných her), dokázat, co v něm je. Mezitím zavládne v jeho videohře panika, neboť Opravář Felix nemá najednou co opravovat (protože Ralf nic nerozbíjí) a hra je tudíž nehratelná.

Ralf nejdříve zkusí štěstí ve videohře "Hero's Duty" (zjevná parodie na všechny ty seriózní "sci-fi military FPS") a pak se vydá do závodní hry "Cukr Káry" ("Sugar Rush"), inspirované cukrkandlovými japonskými videohrami, kde se skamarádí s divnou holčičkou, která je "chyba v matrixu" a má být vymazaná.

Nejnovější Disneyův film Raubíř Ralf se snaží udělat pro fanoušky videoher to, co pro fanoušky grotesek udělal Králík Roger. Zatímco v Rogerovi se dětičky bavily tím, že je barevný, šílený, a někomu pořád něco padá na hlavu, dospělí ocenili sofistikované humory a zavzpomínali na "staré dobré časy" a Betty Boop.

Raubíř Ralf se snaží o něco téměř identického a většinou se mu to daří. Když ve videoherně zavřou a zhasnou, tanečnice z Dance Dance Revolution zahuláká "Vzduch je čistý!", Ken a Ryu ve "Street Fighterovi" do sebe přestanou kopat a řeknout "Jdeme k Tapperovi na pivo". Kouzelné je, že nejde o napodobeniny, ale o skutečné hry a jejich skutečné, oficiálně Disneyem licencované postavičky. Takže je to opravdový "Dance Dance Revolution", opravdový "Street Fighter" s opravdovým Kenem a Ryu, a opravdový "Tapper", přesněji "Root Beer Tapper", protože v Disneyho filmu přece nebudou hrdinové pít alkohol...

Podobně jako v Králíku Rogerovi, kde se Disney dohodl s Warner Bros., takže se na plátně mohl setkat Mickey Mouse s Bugsem Bunnym nebo kačer Daffy s kačerem Donaldem, se v Raubíři Ralfovi setkávají postavičky z nejrůznějších videoher nejrůznějších společností. V této souvislosti by mě velmi zajímalo, jak striktní ty licence byly a jestli například bylo potřeba dohadovat se s Hideo Kojimou kvůli tomu, že se ve filmu na dvě sekundy objeví jeho vykřičník.

Scény z "Herní centrály", kde se setkávají desítky postaviček ze všech videoher, určitě vydají na velmi detailní analýzu, až film vyjde na BluRayi. Podrobnější rozbory (spoilery) jsou například tady, ale jistě nejsou vyčerpávající (všiml jsem si například také Daisy a Peach, které si něco povídají s Chun-Li).

Také je velmi jasně patrné, že scenáristé byli lidi, kteří videohry dobře znají, mají je rádi a dokáží z nich citovat a dělat si z nich legraci vtipně sofistikovaným způsobem. Když někdo vrazí do ježka Sonica, samozřejmě z něj vypadnou jeho zlaté kruhy. Když se Ralf zúčastní sezení videoherních padouchů, toto se samozřejmě koná v "chlívku", kde se v Pac-Manovi rodí duchové a když jdou po schůzí všichni domů do svých videoher, je to vidět v osmibitové grafice a protože má Ralf hlad, vezme si s sebou na cestu Pac-Manovy bonusové třešně. Osmibitové postavičky sice vypadají perfektně 3D (nepixelovaně), ale jejich animace je záměrně hrubá a "skoková". Také pravidla videoherních světů jsou vymyšlena víceméně logicky a konzistentně. (Pokud je vaše hra definitivně vypojena, vy jste vymazáni. Pokud zemřete mimo svou hru, nemáte nekonečné životy.) A především: Většina toho, co se děje ve třech smyšlených hrách ("Fix-It Felix Jr.", "Sugar Rush", "Hero's Duty") vypadá jako něco, co by mohlo být skutečně zábavně hratelné, kdyby to existovalo jako reálná videohra.

V první třetině filmu jsem byl nadšen a skoro jsem doufal, že film naplnil má největší očekávání. Bohužel, jakmile se děj přenese do světa "Cukr Kár", většina videoherního humoru prostě zmizí a je to jako kdybychom se dívali na nějaký "normální" animovaný film z normální cukrovinkové pohádkové země - i když je to opět ozvláštňováno oficiálně licencovanými cukrovinkami, takže sušenková stráž si brouká "Óreo, Óreo", místo tekutých písků (anglicky "quicksand") je zde "Nesquik Sand" a sopka funguje na principu jezera dietní Coly, do kterého padají velké Mentos krápníky (viz).

Žádná podobně "awesome" scéna ve filmu není. Polovina z těchto postav je ve filmu jen pár desítek sekund.

Naštěstí základní zápletka celkem dobře emocionálně funguje a story přehlížené holčičky (která má "pixlexii") není tak nesnesitelná, jak jsem se obával, a závěrečné překvapující odhalení mě skutečně docela překvapilo.

Všechny technicko-řemeslné aspekty jsou naprosto bezchybné a moc se mi líbila hudba.
Hudba ve světě "Hero's Duty" je stylově od Skrillexe, zatímco hudba v "Cukr Kárách" je samozřejmě od AKB48. A instrumentálky Henryho Jackmana nápaditě kombinují orchestr s osmibitovým pípáním.

Prostě, Raubíř Ralf je velmi kvalitní rodinná disneyovská zábava (určitě lepší, než poslední dva filmy od Pixaru), která bohužel není tak fantasticky geekovská, jak by se mohlo zdát z trailerů a z první půlhodiny.

P.S: Za zmínku stojí, že český dabing je silně nadprůměrný (jenom český král Cukřík značně zaostává za Alanem Tudykem), včetně citlivě provedeného překladu, který povětšinou neuráží videoherní fanoušky. Místo "Centipede" sice uslyšíme "Stonožka", ale postavy říkají například "Hírous djuty", "gamesa", "gejm ouvr" a další běžné pařanské hlášky, bez přehnané snahy o počešťování. A Zangief mluví se správným ruským přízvukem (ne jako v českém traileru).

Recenze: Návrat do Silent Hill [Silent Hill: Revelation] - 30%

Holčička z prvního dílu je zachráněná (a dospělá), a tatínek (Sean Bean v epizodní roli) zmizí. Protože nechá dceři vzkaz "Pokud se mi něco stane, hlavně nejezdi do Silent Hill", dcerka udělá jedinou logickou věc a jede do Silent Hillu. Se spolužákem, kterého poznala pár hodin předtím.

První Silent Hill obdivuji jako zatím nejvěrnější filmovou adaptaci videohry. To znamená, že scény ve film mají velmi podobnou atmosféru jako scény ve hře, hudba je téměř identická, atd... Ale první Silent Hill přes to všechno nebyl bůhvíjak dobrý film. Formát "hrdinka chodí noční můrou, od jedné psychopatické brutální scény ke druhé", který funguje ve hře, nefungoval ve filmu a nevím, co by se s ním mělo dělat, aby fungoval a přitom zůstala ta vydařená atmosféra.

S pokračováním je to jednodušší, protože je po všech stránkách horší, než první díl.

Hlavní hrdinka je velmi nesympatická a hlavní hrdina vypadá jako někdo, kdo byl příliš gay pro Twilight, takže musí hrát zde. Když se objeví šílený slepý trepanovaný Malcolm McDowell, tak se film překlápí téměř do parodie.

Hororové scény jsou ucházející (potěšil megapavouk složený z výlohových manekýnů a staré známé zdravotní sestry), nicméně je jich velmi málo, určitě ne přes 20 minut! Zbytek jsou povětšinou naprosto nezajímavé a nesmyslné rozpravy (ale opravdu úplně nesmyslné, a to jsem nejeden Silent Hill dohrál do konce), odehrávající se v nezajímavých prostředích, jako "hotelový pokoj", "normální ulice v normálním městě" a podobně.

Každopádně je patrné (bez ohledu na talent tvůrců), že pokračování bylo lacinější, a některé démonické strašidelné chodby nebezpečně připomínají normální chodby v normálním starém sklepě, do kterých je sem tam postavena nějaká strašidelná rekvizita.

Dílo zkázy pak dokonává 3D formát, protože většina filmu se odehrává ve tmě, která je následkem polarizovaných brýlí tak černá, že není skoro nic vidět. Neodpustitelnou chybou pak je skutečnost, že v některých záběrech jsou předměty v nejbližším plánu rozostřeny, což popírá pointu 3D projekce (snažíte se na ně zaostřit zrak a ony se ne a ne zaostřit).

P.S: Věděli jste, že Pyramid Head je zkušený kolotočář?